Noční můra z Garden Street aneb Láska k zahradničení není zcela jistě dědičná
![Noční můra z Garden Street aneb Láska k zahradničení není zcela jistě dědičná](data/USR_040_2010/zahradaA(1).jpg)
Jako dítě jsem většinu víkendů a prázdnin trávila s rodiči v malinké chatě či spíše zahradním domku 3x4 metry, obklopené poměrně velkou zahradou. Ona zahrada se stala generačním problémem číslo jedna, jelikož my tři sestry jsme byly městské skleníkové květinky napěchované alergiemi všeho druhu, fóbiemi ze všeho lezoucího hmyzu a odporem k mičurinskému zahradničení. Ne tak moji rodiče. Každou minutu, kterou museli trávit jinak než s nosem v hlíně, považovali za ztracenou. A tak místo anglického trávníku byla naše zahrada z větší části zryta, oseta, osázena a zastromena.
To by nám ještě tak nevadilo, horší byl plevel, který díky pečlivému hnojení vysoce a hojně převyšoval výpěstky a bylo nutné se ho pravidelně zbavovat systémem „na jednom konci hotovo a hurá zase na začátek“. Tu si teprve zpravidla rodiče uvědomili, že si s sebou přivezli tři otrokyně, a nastalo pro nás peklo horoucí. Jedna (já) řvala, že jí po noze přeběhl pavouk velikosti mexického dolaru a nabírala hysterický oblouk, druhá ječela, že si o debilní kámen zlomila svůj pěstěný nehet, a třetí se svou výškou ztrácela v porostu, takže nebylo vidět její laxní přístup, a to jsme pak ječely my na ni, ať také laskavě něco dělá.
Pravděpodobně za trest jsme byly také přiřazovány k činnostem přímo ohrožujícím naše (přinejmenším psychické) zdraví, například sekání celých obrovských špalků dříví (topilo se v kamnech, které patrně pamatovaly císaře Ferdinanda). Jelikož jsme se sestrami disponovaly rachitickými postavami s paprčkovitými údy, náš nerovný boj se špalkem a sekerou připomínal epileptický záchvat. Podobně dopadalo i občasné katrování kompostu, kam se pravidelně vylíval i obsah suchého záchodu, a znalost této informace v souvislosti s množstvím žížal 50 ks na 1 kg zeminy činilo pro nás tuto činnost jako jednu z nejvíce psychicky namáhavých.
Další, neméně drastickou součástí našeho pobytu na chatě bylo sklízení úrody. Přimět jakéhokoliv pubescenta k otrhání půl tuny rybízu považuji dnes již jako lehce zkušená matka za úkol srovnatelný s výstupem na Gerlachovský štít. Scény, které u nás probíhaly, byly zpestřením nudného venkovského života sousedů. Rovněž vylézt na třešeň a bojovat s vosami o plody bylo lehce rizikové, odměnou však bylo sladké přežrání, jelikož byly vážně vynikající, a kompost si v ty dny přicházel množstvím přírodního hnojiva na své. Tím pádem se otci rodily na kompostu (vždy to naštěstí střídal, lilo se na letošní a pěstovalo na loňském) cukety a dýně velikosti středně vzrostlého hrocha, na které byl patřičně hrdý. Dodnes i to považuji za promyšlený a krutý druh týrání dětí, jelikož cukety jsme tři měsíce jedli absolutně ve všem a lezly nám i z uší, tehdy jsme je se sestrami nenáviděly k smrti (dnes mám k nim kupodivu vztah naprosto opačný a naopak syn by onen zelený hnus nepolkl ani za pytel gumídků).
Po drsných dnech v drsné zahradní přírodě jsme trávili večery u ohně a noci v chatě. Jelikož nás vevnitř žilo a spalo pět homo sapiens (a průměrně třicet pavouků různé velikosti, nějaká ta stovka ostatního lezoucího hmyzu a cca padesát komárů na jednu noc), docházelo pravidelně k různým dohadům a třenicím. Velice živě vzpomínám zejména na potupnou debatu, která následovala večer poté, kdy jsem ke svačině neprozřetelně požila přibližně tři kilogramy zeleného hrášku. Tato debata hrozila vyústit v ještě potupnější vyhnání mé osoby z chaty a postavení soukromého stanu po závětrné straně obydlí.
Dnes s odstupem času už dokážu vidět na našem pobytu v těchto nelidských podmínkách i klady, například hojnost toulavých koček, které si nás v této lokalitě oblíbily a které jsme jako městské hyperalergické děti znaly pouze z televize. Jelikož jich byly desítky, které naší zahradou prošly za celé mé dětství, jejich potomstvo by se dalo počítat možná na stovky. Ne všechny se dožily dospělosti, ale všechny nám byly velice drahé a obohatily náš život o nový a důležitý citový rozměr.
Přesto se zahrada na mě podepsala hlavně záporně. Například (a neříká se mi to lehce) jsem vrah pokojových rostlin - žádná nepřežije dva týdny, odnesl to bohužel i kaktus. Manžel má pro to vlastní teorii, která se opírá o jakýsi film s princeznou a zpívající květinou, což je ovšem samozřejmě nesmysl. Já vím, že ta zeleň má srdce a cítí ze mě tu nechuť, datovanou od dob mého dětství a povinného plení.
Dodnes také považuji novou rodinou zahradu pouze za místo, kam se velice hodí pouze zahradní lehátko, slunečník a gril a kde by mi vůbec nevadil anglický trávník jen s nějakým tím samorostlým keřem v rohu.
A jak jste na tom vy? Většina z vás jsou kytičkářky a zahradnice, ale najde se tu i podobnou nechutí postižený vyvrhel?
26.5.2010 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 64 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Noční můra z Garden Street aneb Láska k zahradničení není zcela jistě dědičná
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.![YXH](data/USR_001_USR_IMAGES/alberta_flag.jpg)
Sofffie: Kdyz ja zadnej nemuzu najit.
![YXH](data/USR_001_USR_IMAGES/alberta_flag.jpg)
Almega: Pozemky mi tak moc nevadily nebylo to pod dozorem rodicu, ale vareni a peci o dite jsem nenavidela. Ja nikdy nemela moc hezky rukopis a nase soudruzka me proto nemela moc v lasce, ale nejake recepty mam dodnes a i podle nich s vlastni upravou varim.
![Sofffie](data/USR_001_USR_IMAGES/379.gif)
YXH: Kdoví, cos jí tím pokusem o mňoukání řekla. Možná jsi ji tam poslala jako první - to by chtělo nějakej slovník
![štoudev](data/USR_001_STD_IMAGES/nic.gif)
YXH:
![YXH](data/USR_001_USR_IMAGES/alberta_flag.jpg)
Orinka: 6:14 Jo kocce jsem travu vysela, vycurala se vedle toho a zrala mi fialky. Zkusila jsem ji to predvest jak to konzumovat, asi moje zizlani travy a pokus o mnoukani nebyly dost srozumitelne, Udelala mnau a trhla tlapkou pak odkracela a lehla si znudene na gauc. Nechci rict, ze je neslusna, ale vypadalo to, ze mne poslala do pr.....
Křeček - 26.5.2010 13:38 - já jsem byl zahrádkář tělem i duší,ovšem už druhý rok nemůžu absolutně nic dělat,loni mi to dělal švagr který koupil zahrádku vedle mě,já jsem mu radil,neznal nic a letos to dělá paní, ale říká že polovinu zatravní a já asi před čtrnácti dny když jsem koukal jak paní zápasí se sekačkou jsem jí říkal že to nechám vybetonovat a natřít na zeleno,paní je na práce na zahrádce moc šikovná,ale aby se tam jezdila jenom dřít tak to nechci
![Deafina](data/USR_001_USR_IMAGES/panna_Deafina.gif)
majucha: Díky, napodruhé se mi to podařilo vygůglit.
Zahradu ovšem nemám, jinak bych to věděla, že.
![štoudev](data/USR_001_STD_IMAGES/nic.gif)
Deafina: to je Roundup, nejznámější likvidátor plevele
![Deafina](data/USR_001_USR_IMAGES/panna_Deafina.gif)
Roundap, pardon.
![Deafina](data/USR_001_USR_IMAGES/panna_Deafina.gif)
annie: Copak je ten rounpad?
annie: to nevím, proč si takoví lidi raději nepořídí byt
tady je pár lidí,kteří se pokoušejí celý pozemek vydláždit
fakt nevím, proč nezůstali v Praze, tam je betonu a dlažby dostetek
Haninka: no jo, když jsem ho našla v plevelu, tak jsem ho utrhla
Moje řeč,zahrada jen na odpočinek,zábavu a pro pohled sem tam kytka
Lizbet - to mi připomnělo známého - starého mládence - ten "pěstoval" tzv. španělský trávník.
A jak vypadal?
Jedinou zelenou plochu u baráku vzal několikrát ročně roundapem...
Můj švagr už před lety razil heslo: Nejlepší zahrada je beton natřený na zeleno!