Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Jako dítě jsem většinu víkendů a prázdnin trávila s rodiči v malinké chatě či spíše zahradním domku 3x4 metry, obklopené poměrně velkou zahradou. Ona zahrada se stala generačním problémem číslo jedna, jelikož my tři sestry jsme byly městské skleníkové květinky napěchované alergiemi všeho druhu, fóbiemi ze všeho lezoucího hmyzu a odporem k mičurinskému zahradničení. Ne tak moji rodiče. Každou minutu, kterou museli trávit jinak než s nosem v hlíně, považovali za ztracenou. A tak místo anglického trávníku byla naše zahrada z větší části zryta, oseta, osázena a zastromena.

To by nám ještě tak nevadilo, horší byl plevel, který díky pečlivému hnojení vysoce a hojně převyšoval výpěstky a bylo nutné se ho pravidelně zbavovat systémem „na jednom konci hotovo a hurá zase na začátek“. Tu si teprve zpravidla rodiče uvědomili, že si s sebou přivezli tři otrokyně, a nastalo pro nás peklo horoucí. Jedna (já) řvala, že jí po noze přeběhl pavouk velikosti mexického dolaru a nabírala hysterický oblouk, druhá ječela, že si o debilní kámen zlomila svůj pěstěný nehet, a třetí se svou výškou ztrácela v porostu, takže nebylo vidět její laxní přístup, a to jsme pak ječely my na ni, ať také laskavě něco dělá.

Pravděpodobně za trest jsme byly také přiřazovány k činnostem přímo ohrožujícím naše (přinejmenším psychické) zdraví, například sekání celých obrovských špalků dříví (topilo se v kamnech, které patrně pamatovaly císaře Ferdinanda). Jelikož jsme se sestrami disponovaly rachitickými postavami s paprčkovitými údy, náš nerovný boj se špalkem a sekerou připomínal epileptický záchvat. Podobně dopadalo i občasné katrování kompostu, kam se pravidelně vylíval i obsah suchého záchodu, a znalost této informace v souvislosti s množstvím žížal 50 ks na 1 kg zeminy činilo pro nás tuto činnost jako jednu z nejvíce psychicky namáhavých.

Další, neméně drastickou součástí našeho pobytu na chatě bylo sklízení úrody. Přimět jakéhokoliv pubescenta k otrhání půl tuny rybízu považuji dnes již jako lehce zkušená matka za úkol srovnatelný s výstupem na Gerlachovský štít. Scény, které u nás probíhaly, byly zpestřením nudného venkovského života sousedů. Rovněž vylézt na třešeň a bojovat s vosami o plody bylo lehce rizikové, odměnou však bylo sladké přežrání, jelikož byly vážně vynikající, a kompost si v ty dny přicházel množstvím přírodního hnojiva na své. Tím pádem se otci rodily na kompostu (vždy to naštěstí střídal, lilo se na letošní a pěstovalo na loňském) cukety a dýně velikosti středně vzrostlého hrocha, na které byl patřičně hrdý. Dodnes i to považuji za promyšlený a krutý druh týrání dětí, jelikož cukety jsme tři měsíce jedli absolutně ve všem a lezly nám i z uší, tehdy jsme je se sestrami nenáviděly k smrti (dnes mám k nim kupodivu vztah naprosto opačný a naopak syn by onen zelený hnus nepolkl ani za pytel gumídků).

Po drsných dnech v drsné zahradní přírodě jsme trávili večery u ohně a noci v chatě. Jelikož nás vevnitř žilo a spalo pět homo sapiens (a průměrně třicet pavouků různé velikosti, nějaká ta stovka ostatního lezoucího hmyzu a cca padesát komárů na jednu noc), docházelo pravidelně k různým dohadům a třenicím. Velice živě vzpomínám zejména na potupnou debatu, která následovala večer poté, kdy jsem ke svačině neprozřetelně požila přibližně tři kilogramy zeleného hrášku. Tato debata hrozila vyústit v ještě potupnější vyhnání mé osoby z chaty a postavení soukromého stanu po závětrné straně obydlí.

Dnes s odstupem času už dokážu vidět na našem pobytu v těchto nelidských podmínkách i klady, například hojnost toulavých koček, které si nás v této lokalitě oblíbily a které jsme jako městské hyperalergické děti znaly pouze z televize. Jelikož jich byly desítky, které naší zahradou prošly za celé mé dětství, jejich potomstvo by se dalo počítat možná na stovky. Ne všechny se dožily dospělosti, ale všechny nám byly velice drahé a obohatily náš život o nový a důležitý citový rozměr.

Přesto se zahrada na mě podepsala hlavně záporně. Například (a neříká se mi to lehce) jsem vrah pokojových rostlin - žádná nepřežije dva týdny, odnesl to bohužel i kaktus. Manžel má pro to vlastní teorii, která se opírá o jakýsi film s princeznou a zpívající květinou, což je ovšem samozřejmě nesmysl. Já vím, že ta zeleň má srdce a cítí ze mě tu nechuť, datovanou od dob mého dětství a povinného plení.

Dodnes také považuji novou rodinou zahradu pouze za místo, kam se velice hodí pouze zahradní lehátko, slunečník a gril a kde by mi vůbec nevadil anglický trávník jen s nějakým tím samorostlým keřem v rohu.

A jak jste na tom vy? Většina z vás jsou kytičkářky a zahradnice, ale najde se tu i podobnou nechutí postižený vyvrhel?