Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Mám psa. Krásnou a hodnou kokršpanělí slečnu. Je dokonce i docela poslušná a bez problémů zvládá základní povely, jako třeba "sedni, lehni, zůstaň, jdi na místo...“ Pravda, některé si vysvětlila pěkně po svém. Například "jdi na místo“. Jakmile tento povel zazní, bez odmlouvání se odebere do své molitanové boudy. Vleze dovnitř, otočí se tam dokolečka, opět vyleze a přijde mezi nás. Úkol přece splnila.

Ale jinak je naše Baruška opravdu vychovaná. Nikdy by si nedovolila vzít něco ze stolu a nikdy nikomu nerozkousala botky. Když pominu jedny pantofle. Jenže to bylo v době, kdy byla ještě štěně a měla jaksi nárok.

Jednu věc ale nejsme schopni tu naši psí slečnu odnaučit. Skákání. Nic nepomáhá. Jakmile někdo přijde domů, když jdeme na procházku... Zkrátka vždy ve chvíli nějakého absolutního štěstí projevuje radost tím, že na nás skáče. Copak, když je zrovna doma, nic se neděje, ale venku je to jiné. Zvláště po dešti.

Zkoušeli jsme všechno možné i nemožné. Cukr i bič.... Nic nepomohlo. Jakkoli se vše ostatní naučila celkem bez problémů, skákání je pro ni i pro nás nějaké začarované.

Někde jsem si přečetla, že kokři to tak prostě mají. Že jakéhokoli jiného psa lze skákání odnaučit, ale kokra nikdy. Tak nevím, třeba za to ta naše chuděra opravdu nemůže.

Avšak zaujalo mě, co píše o psím skákání Ludvík Souček ve svém Obrazovém opravníku obecně oblíbených omylů. V každém případě je to teorie velmi zajímavá a vypadá logicky. Posuďte sami.

Pes neskáče na svého pána z živelné radosti. Jako každé krotké zvíře považuje člověka za svého partnera a přiznává mu nadřazené postavení ve smečce. A k tomu podle psích pravidel patří strčit zespodu čenichem do brady hodnostně vyššího. Člověk má ovšem pro psa obličej příliš vysoko – proto ono psí vyskakování.

A je to jasné. Baruška za to skákání prostě nemůže :o))) A co vy a vaši psi? Také na vás skáčou, nebo se vám podařilo je to odnaučit. A jestli ano, poradíte mi jak?

Zdroj: Ludvík Souček

Obrazový opravník obecně oblíbených omylů