Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Zatímco dnes se v našich končinách často zamýšlíme nad tím, zda trest smrti zavést, či ne, dříve v tom měli zcela jasno. Popravovalo se jako na běžícím páse. Nemilosrdně, krutě a veřejně. To aby provinilcův otřesný konec vidělo co nejvíce lidí. Takové varovné „podívejte se, co se vám stane, když....!“

A že se vskutku mohly člověku stát věci, které by si ani v nejbujnější fantazii nevymyslel. Způsoby poprav byly totiž promyšlené a odstupňované podle závažnosti provinění. Takže třeba takové úplně obyčejné stětí mečem bylo považováno za smrt velmi milosrdnou a rychlou. Protože často tomu bývalo jinak. Hůř. Děsivěji...

Nejběžnějším způsobem popravy bývalo ve středověku oběšení. Pohoupat se na provaze mohl člověk i za krádež, když přesahovala stanovenou hodnotu. Smrt oběšením byla také považována za nejméně čestný hrdelní trest.

Mezi námi: když už by mělo dojít na věc, radši bych byla takto nečestně oběšena, než abych trpěla neskonalými muky při „čestnějším“ způsobu zprovození ze světa. Ale o tom až za chvilinku.

Teď ještě pár zajímavostí k popravě stětím. To byl tedy jeden z čestných způsobů. Téměř výhradně byl používán u šlechticů a také u provinilců, kteří měli hříchů na svědomí příliš mnoho. Třeba velký počet krádeží, cizoložství, svatokrádež v kostele nebo vraždu.

Pokud byla vražda zákeřná a loupežná, způsob popravy byl tomu adekvátně přizpůsoben. Metody byly vskutku důmyslné, a přiznávám otevřeně, že bych pravděpodobně umřela děsem jen při pohledu na všechny ty instrumenty.

Takovému těžkému zločinci mohla být například před stětím hlavy ještě useknuta pravá ruka. A to proto, že touto rukou odsouzenec přísahal věrnost panovníkovi, a také proto, že pravačka s největší pravděpodobností spáchala trestný čin.

Při opravdu těžkých zločinech byla odsouzenci ztížena cesta na popraviště třeba tím, že byl za nohy vláčen za koněm. Brrr. To teda rozhodně nic příjemného nebylo. Když chtěli chudáka ještě více ponížit, zašili ho do hovězí kůže. Některým delikventům byl trest ztížen třeba ještě řezáním pruhů kůže ze zad či uštípáváním článků prstů žhavými kleštěmi.

Vůbec nejhroší ale asi bylo lámání kolem. Vedle upálení to byl asi nějděsivější druh popravy. Provádělo se shora a zdola. Při lámání shora to bylo alespoň poněkud šetrnější, protože první úder směřoval na odsouzencovo hrdlo, což většinou znamenalo okamžitou smrt. Další tříštění končetin pak již probíhalo na mrtvém těle.

Také čtvrcení patřilo mezi zvlášť těžké způsoby popravy. Ve Francii k němu byli používáni čtyři koně, v našich zemích bylo tělo odsouzeného prostě rozsekáno sekerou na čtyři části.

Příšerná smrt!

A co takové naražení na kůl... Tento zvyk k nám přišel v době jagellonské. Popravčí položili odsouzence na zem, roztáhli mu nohy a přivázali je k zatlučeným kolíkům. Pak namazali řitní otvor tukem, případně ho ještě zvětšili nožem, a zatloukli do odsouzence kůl, který poté vztyčili. Jelikož se popravovaný neměl čeho zachytit, vlastní vahou se na kůl nabodával stále víc a víc... Umírání to bylo velmi pomalé a nesmírně bolestivé. Turci ho ještě vylepšili tím, že hrot kůlu jen zakulatili, takže vnitřnosti odsouzence nebyly probodeny, ale postupně stlačovány.

No, myslím, že to by stačilo... Opravdová hrůza. Zlatý 21. století!

Zdroj: Vladimír Šindelář: Cesta na popraviště