Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Narodil se 5. dubna 1916 ve městě La Jolla v Kalifornii. Jeho rodiče se rozvedli, když mu byly tři roky, a vychovala ho babička. Původně chtěl být námořníkem, ale potom se rozhodl pro medicínu. Po absolvování vojenské akademie v Los Angeles a střední školy v San Diegu studoval lékařskou přípravku a dějiny literatury na University of California v Berkeley. Zde také účinkoval ve studentském divadelním kroužku. Roku 1939 odjel do New Yorku s úmyslem věnovat se herectví profesionálně. Navštěvoval herecké kursy Sanforda Meisnera, než získal počátkem 40. let angažmá na letní scéně Barther Theatre. V roce 1942 se poprvé představil na Broadwayi ve hře Jitřenka a roku 1943 hrál v protiválečném dramatu Irwina Shawa Synové a vojáci.

Pro film jej objevil scenárista a producent Casey Robinson. Jeho filmovým debutem se tak stalo válečné drama Dny slávy (r. J. Tourneur). Ještě výrazněji na sebe upozornil hned následující rolí katolického misionáře Francise Chisholma v dramatu podle románu J. Cronina Klíče od království (r. J. M. Stahl). Za její ztvárnění byl poprvé nominován na Oscara (1945). Prosadil se koncem 40. let jako ideální představitel gentlemanských nositelů práva (Případ Paradinová, Mys hrůzy, Souboj na slunci, Pistolník, Velká země, Plíživý měsíc, Mackennovo zlato, Šerif, Přímo nad hlavou, Kapitán Hornblower, Noční lidé, Nížina v plamenech, Pahorek Pork Chop, Na břehu). Nevyhýbal se však ani postavám temnějších charakterů. Jeho kapitán Achab ve filmu Bílá velryba (r. J. Huston) a nacistický lékař Josef Mengele v thrilleru Hoši z Brazílie (r. F. J. Schaffner) jsou rolemi takřka legendárními.

Po čtyřech oscarových nominacích (Klíče od království, Dítě divočiny, Džentlmenská dohoda, Přímo nad hlavou) mu byl udělen Oscar (1962) za roli Atticuse Finche v protirasistickém dramatu podle románu Harper Lee Jako zabít ptáčka (r. R. Mulligan).

Šarm a eleganci dokázal plně uplatnit v romantické komedii Prázdniny v Římě (r. W. Wyler). Hold jeho umění vzdal režisér Martin Scorsese, když ho počátkem 90. let obsadil do remaku psychologického thrilleru Mys hrůzy. V něm, stejně jako třicet let předtím, ztělesnil advokáta Sama Bowdena, kterého pronásleduje po návratu z vězení někdejší klient (Robert Mitchum) za to, že zatajil u soudu jistou polehčující okolnost.

Od roku 1958 působil G. Peck také jako producent. O jeho životě a práci vznikl celovečerní dokumet A Conversation with Gregory Peck (Rozhovor s Gregory Peckem, r. Barbara Koppleová, 1999). Roku 1965 se stal členem Národní umělecké rady, v letech 1967–70 byl prezidentem Americké akademie filmového umění a věd (uděluje Oscary). Dále byl zakládajícím členem a později také předsedou Amerického filmového institutu (AFI), Demokratická strana mu dvakrát nabídla kandidaturu do senátu, kterou vždy odmítl s odůvodněním, že nechce využívat svou popularitu k politickým cílům.

V roce 1986 byl vyznamenán Humanitární cenou Jeana Hersholta. Za celoživotní dílo byl poctěn Cenou Amerického filmového institutu (1989), Čestným Césarem (1995) a Cenou na MFF v Karlových Varech (1996), jehož se zúčastnil se svou rodinou. V září 1997 byl hostem setkání intelektuálů Forum 2000 v Praze.

Své vzpomínky a zkušenosti shrnul do autobiografické knihy An Actor's Life (Hercův život, 1978). V letech 1942–55 byl ženatý s divadelní kostymérkou a kadeřnicí Gretou Konen (jejich třicetiletý syn spáchal v r. 1975 sebevraždu). Z druhého manželství, které uzavřel roku 1955 s francouzskou novinářkou Veronique Passani, pocházejí herci Anthony (nar. 1956) a Cecilia (nar. 1958) Peckovi.

Gregory Peck zemřel 12. června 2003.