Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Loni jsem si našla letní brigádu jako průvodkyně na hradě. Protože jsem z daleka, byla jsem ráda, že mi na přespání nabídli malou místnost v mezipatře. Z malého okénka jsem měla výhled na západní křídlo zámku, které nebylo pro veřejnost otevřeno.

První noc jsem se dostala do postele dost pozdě, a tak jsem padla a spala jak zabitá. Druhý den jsem byla unavená a byla jsem ráda, když jsem za posledním návštěvníkem zamkla bránu. Poslední výprava byla totiž plná rozjívených dětí z nějakého tábora a zoufalá vedoucí je pořád sháněla dohromady a přepočítávala. Měla jsem co dělat, abych uhlídala všechny exponáty před pohromou. Abych děti trochu zmírnila, vyprávěla jsem jim pověst o místním pánovi, který ze žárlivosti zabil svou mladičkou manželku a za to ho stihlo prokletí.

V noci bylo dusno, a tak jsem si okénko otevřela dokořán. Vyhlédla jsem ven. Celá obloha byla temná a z dálky bylo slyšet dunění hromu, občas se zablýsklo a ve vzduchu byl cítit déšť. Už bylo kolem půlnoci, když mě cosi probudilo. Zdálo se mi, že slyším hlasy a cinkot skleniček.

Bylo mi  to divné, protože jsem si byla jistá, že jsem v celém hradě sama. Bránu jsem přece zamkla a svazek klíčů ležel přede mnou na stole! Ještě aby sem vlezli nějací opilci, nebo někdo, kdo se vsadil, že tu stráví noc. Mám tady přece za všechno odpovědnost. Vyhlédla jsem z okna. Zdálo se mi, jako bych za okny protějšího křídla viděla slabé světlo svíček a míhající se stíny.

No potěš pámbu. Jestli si tu někdo pořádá mejdan, odnese to samozřejmě osoba zodpovědná, což jsem já. Natáhla jsem si šortky, do ruky vzala baterku a vyrazila jsem.

Když jsem sešla po schodišti, všimla jsem si dveří, které evidentně vedly do západního křídla. Zajímavé, přes den jsem je vůbec nezaregistrovala. S odporem jsem smetla velkou pavučinu, která se táhla přes celé dveře, a vzala za kliku. Dveře se otevíraly velice těžce a jen trochu. Skřípání zrezlých pantů se rozléhalo po celém zámku. Protáhla jsem se vzniklou škvírou a vešla do velkého sálu.

V tu chvíli začalo světlo baterky slábnout, až zhasla. Sakra, proč jsem si nevzala čerstvé baterie! Chvíli jsem čekala, až si oči zvykly na tmu. Po levé straně jsem viděla obrysy velkých oken a tmavší obdélník dveří, otevřených do další místnosti. S rukama napřaženýma před sebe jsem pomalu přešla sálem a ocitla se v místnosti, která se nacházela přímo proti oknu mé komůrky.

Ze tmy jako bych slyšela šepot, občas něco jemně cinklo. Snažila jsem se očima proniknout tmou, ale to světlo svíček, které jsem předtím viděla z okna, bylo pryč. Cítila jsem závan chladného, zatuchlého vzduchu. Najednou jsem ucítila, jak se něco studeného dotklo mého ramene. Hrozně jsem se lekla a cukla sebou, až mi z ruky vypadla baterka. „Haló, je tu někdo?“ vypravila jsem ze sebe třaslavým hláskem. „Kdooo...“ vrátilo se mi tichounce jako ozvěna. Zdálo se mi, že jsem zaslechla drobné krůčky a chichotání. Okamžitě mi naskočila husí kůže. Začala jsem couvat zpátky ke dveřím.

Vtom se venku zablesklo, a když jsem se otočila, uviděla jsem temnou postavu v dlouhém, starodávném plášti, stojící mezi dveřmi. Krve by se ve mně nedořezal. Zahřmělo a v doznívání hromu se mi zdálo, že slyším výhružný smích. Rozeběhla jsem se na druhou stranu sálu a za sebou zaslechla dupot těžkých, jakoby vojenských bot. V tu chvíli bouřka propukla plnou silou a blesky a hromy křižovaly oblohu. V jejich záblescích jsem zahlédla vchod do další místnosti a v rohu točité schodiště. Vyběhla jsem po nich a zřetelně za sebou slyšela těžký krok. Přeběhla jsem chodbou na konec, vrazila jsem do komůrky a zabouchla za sebou.

Třesoucí se rukou jsem začala přebírat klíče ve svazku, ale stále jsem nemohla najít ten pravý. Konečně se jeden hodil. Zamkla jsem a s úlevou jsem se sesunula se zády opřenými o dveře. Najednou jsem ucítila ránu do dveří a uslyšela zrychlený dech. Klika na mých dveřích se začala pohybovat dolů. Zmateně jsem vyskočila, pod kliku narazila židli a opěradlem jsem ji zaklínila. Někdo s ní ještě marně zalomcoval, až jsem uslyšela vzteklé mumlání. Potom se kroky začaly vzdalovat a ztichly úplně.

Vyčerpaně jsem se zhroutila na postel. Venku se ještě párkrát zablesklo a zahřmělo a spustil se hustý déšť. Jeho šumění mě ukolébalo až do spánku.

Ráno jsem se vzbudila do zářivého rána. Strach z děsivé noci pominul, a tak než se dostavili první návštěvníci, vydala jsem se zjistit, co se v noci dělo. Jenže o patro níž byla místo dveří holá zeď. Vyšla jsem na nádvoří a šla do protějšího křídla. Uprostřed sálu jako důkaz nočního dobrodružství ležela moje baterka. Pocit strachu z noci se mi vrátil. Vchod do třetí místnosti s točitým schodištěm byl totiž taky pryč. Když jsem se z nádvoří ohlédla zpět, zamrazilo mě!

Ty místnosti v přízemí byly jen dvě!