Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

„Jedna čínská váza, vyvolávací cena pět tisíc,“ zněl licitátorův hlas. „Nabízíte pět tisíc pět set? Pět tisíc pět set pro číslo sedmnáct!“ „Říkáte šest tisíc?“ „Šest tisíc poprvé, podruhé.... sedm tisíc!“ Co vlastně dělám v aukční síní s těmi pár korunami v peněžence? Nevím.

Když jsem si ráno v novinách přečetla o dražbě pozůstalosti po slavné herečce, něco mě donutilo zavolat do práce, že si beru dovolenou. Vlastně ani nevím, proč jsem si koupila právě tyhle noviny, nikdy je přece nečtu. A teď sedím v aukční síni, v peněžence sotva tisícovku, a nemůžu se donutit odejít.

„Jeden žlutý hedvábný dámský šátek s červenými puntíky. Vyvolávací cena tisíc pět set!“ Tak na to nemám ani náhodou, přitom jako by mi něco našeptávalo, že to je to pravé. Šátek tam leží jako exotický žlutý plaz a já od něj nemůžu odtrhnout oči.

„Nikdo nemá zájem? Vyhlašuji proto holandskou dražbu! Dá někdo tisíc čtyři sta? Nikdo?... Tisíc tři sta... dvě stě... jedno sto... Tisíc?“ Horečně se přehrabuji v peněžence. Já ho prostě MUSÍM mít.

„Devět set!“ ruka dámy sedící vedle se zachvěje, a než se zvedne, vystřelí bleskově ta moje. „Devět set poprvé... podruhé... potřetí! Gratuluji, šátek patří dámě s číslem jedenáct!“ Jedenáctka jsem já!

Už nečekám, v zákulisí síně skládám na stůl pětistovku a dvě dvoustovky. Tak. Do výplaty mám sto dvacet na týden! Přesto se cítím podivně šťastná, jako bych splnila dlouho slibovaný závazek.

Už v chodbě nedočkavě otevírám krabičku, vystlanou hedvábným papírem. Pochopitelně i samotná krabička je předválečné umělecké dílo. Spíš je to etuje z tvrdého papíru. Na víčku je zahnědlý secesní obrázek dámy s pronikavým pohledem. Má klobouk s pštrosím pérem a kolem štíhlého hrdla umně naaranžovaný puntíkovaný šátek, jako by jí krk obtočil nebezpečný had. I cíp s těmi puntíky vypadá jako hadí hlava.

Rozhrnu papír a sáhnu na šátek. Dotek hedvábí skoro studí. Mám podivný pocit, jako by na mne zlověstně hleděly desítky červených očí. To je asi tím, že jsem krátkozraká a na blízko se mi obraz začíná trošku rozmazávat. Svůj nečekaně nabytý poklad schovám do kabelky a rozpálenými ulicemi spěchám domů.

Před velkým zrcadlem v předsíni si hodím šátek okolo krku. Trochu klouže, a když jej přitáhnu, příjemně mi chladí rozpálený krk. Zdá se mi, že můj odraz v zrcadle se rozplývá do nejasných kontur. Nechce se mi jít pro brýle, a tak mhouřím oči.

Vypadá to, že tvář, která na mě hledí, vůbec není moje. Jako bych se stále víc podobala ženě, jejíž šátek mám na krku. Už to není tak příjemné. Začíná studit, až mi naskakuje husí kůže.

Roztřesenýma rukama mimovolně vážu zvláštní uzel, spíše smyčku... Šátek klouže a sám se točí okolo krku, trochu mě svírá. Když si ho chci dvěma prsty odtáhnout, nejde to. Je to jako hadí sevření.

Chladný vzduch v předsíni houstne a stává ze z něj cosi jako mlha, skrze niž sotva dohlédnu do zrcadla. Ztěžka dýchám a lapám po vzduchu. Obraz v zrcadle se na mě dívá a v jeho očích vidím zlověstný výsměch. „Jsi moje, navždycky, slyšííííššš?" zdá se mi, že slyším jakýsi šepot nebo hadí syčení.

Rozplizlá červená ústa se stahují do úšklebku a ty oči! Jsou stejně červené s černými zorničkami, vpíjejí se do mých a úplně mě zbavují vůle. Jsou to hadí oči. Šátek se sám od sebe stahuje a stahuje... Místo volání nebo dechu se mi z úst dere chropot. V posledním záblesku vědomí mi před očima přeběhne titulek ze starých novin: ZNÁMOU MLADOU HEREČKU NAŠLA HOSPODYNĚ UŠKRCENOU! PACHATEL JE NEZNÁMÝ!

Já ho znám...