Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Je půlnoc a odněkud z dálky slyším tlumené odbíjení věžních hodin. U mých nohou zeje jako zubatá tlama nějakého zvířete spoře osvětlený vchod do metra. Tu valentýnskou oslavu mi byl čert dlužen. Nevím, proč jsem tam chodila.

V naší partě z vinárny jsme s Robertem byli za pár, ale ve skutečnosti si tam hned zkraje večera nabrnknul vnadnou blondýnu od vedlejšího stolu. Pak jsme se pohádali a já jsem skončila s plačtivou opičkou u barového pultu. Moje nekonečné stěžování si jako správný profesionál vyslechl plešatý barman, který by mi mohl dělat tátu. No a než jsem se dala trochu do pořádku, Robert se vypařil i se slečnou. To je teda ironie! Místo oslavy lásky jsem na Valentýna zapíjela rozchod. A tak tu nakonec stojím sama.

Mám dvě možnosti – špatnou a ještě horší. Za prvé jít hodinu pěšky a riskovat setkání s opožděnými chodci nebo bezdomovci, štrachajícími v kontejnerech, či ovíněnými slaviči Valentýna. Nic povzbudivého v tuhle dobu a v těchto místech.

Druhá varianta není o nic lepší – vsadit na to, že ještě pojede nějaké metro. V tuhle hodinu jsem nejela alespoň rok a vůbec nevím, jestli něco pojede. Každopádně je to rychlejší.

A tak nakonec zvítězí druhá možnost. Metro asi najelo na úsporný režim, protože tu moc světla není a dolů i nahoru jezdí po jednom eskalátoru.

Přidržuji se madla a sjíždím do hloubky. Proti mně fouká nepříjemný lezavý vítr a dobývá se mi pod oblečení. Nevím, jestli se třesu chladem nebo nepříjemným pocitem ze šeré hloubky pod sebou. Na odvaze mi moc nepřidává ani to, že jsem na celém eskalátoru sama. I nástupiště je pusté. Na stěnách blikají slabá světla a moje kroky se v celém prostoru dutě rozléhají. Brrr! Nejvíc ze všeho mi to tady připomíná studenou mramorovou hrobku.

Co bych za to dala, kdyby tu postávalo alespoň pár cestujících. Je tu ticho, jen v temném tunelu hučí meluzína a ozývá se tiché vrzání ujíždějících schodů. Vrrrz! Vrrrz! Vrrrz! Podle časomíry mi do odjezdu nejbližší noční soupravy zbývají ještě čtyři minuty. Trochu mě už zebou nohy, houpe se mi žaludek, chce se mi spát a z tunelu to ukrutně táhne. Opírám se o nejbližší sloup a pak si radši sednu na lavičku. Těžká víčka mi trochu padají, když...

Najednou si uvědomím, že pravidelné vrzání schodů utichlo. Ještě aby nejela ani ta souprava! Zaostřím na časomíru. To je divné, čas jako by neběžel. Musím tu být nejméně ty čtyři minuty a hodiny ukazují, že uběhla sotva minuta. Buch! Buch! Buch! Co to je za zvuk? Rozléhá se tlumeně a pravidelně. Rázem jsem čilá. Smysly mi zbystřily snad ve vteřině. Rozhlížím se po nástupišti, ale vidím jen prázdnou budku pro zaměstnance na konci.

Vyjdu tedy do dvorany mezi nástupišti a zahledím se na stojící eskalátor. Jeho konec tone ve tmě, z níž se ozývají ty zvuky. Jako by se dolů po schodech valilo něco velikého a ztěžka to dopadalo na železné pláty. Dívám se do tmy, ale nevidím vůbec nic. Ustal i ten vlezlý ledový průvan. Co se to děje? Tma na schodech se zdá hustá jako inkoust. Valí se dolů jako mlha a mizí v ní i mrkající světélka nouzového osvětlení po stranách.

Jak se plíživě valí dolů, jde z ní strach. Pohlcuje všechno kolem sebe. Už je nejméně ve dvou třetinách schodiště a jako černá pekelná láva se valí přímo na mne. Je to skutečné, nebo jen pracuje moje hrůzná fantazie? Tma se začíná formovat do hrůzostrašné podoby ďábelského obličeje se zkřivenými, rozevřenými ústy.

Začínám ustupovat, ale čím víc se vzdaluji od schodiště, tím rychleji se blíží ta rozevřená temná tlama, hrozící mě pohltit. Střídavě mě polévá horko i mráz. Úplně cítím kapičky ledového potu, které mi stékají po zádech. Docouvám až na nástupiště, ale tma se začíná rozlévat i mezi sloupy dvorany.

Vtom pocítím na rozpálených tvářích průvan, a když se ohlédnu, chce se mi jásat. Z tunelu přijíždí k nástupišti souprava. Dokonce v ní vidím nějaké postavy. Než se stačí tma dovalit na nástupiště, vklouznu do dveří metra a po jejich zavření si oddechnu. Tma se rozlévá po skle dveří a oknech, ale souprava se tiše rozjíždí. Hluboce oddechuji, otočím se, opřu se zády o dveře, vyčerpaně se svezu do dřepu a zavřu oči. Ve voze je šero a ticho.

Pomalu zvedám zrak od podlahy a oči se mi zastaví na něčem přede mnou. Otřesu se, vytřeštím oči a srdce se mi skoro zastaví. Obklopuje mě pět tichých postav v černých dlouhých pláštích. Jak se na ně bezhlesně dívám, vztáhnou ke mně ruce v širokých rukávech. To nejsou ruce... Jen bílé, vyschlé pařáty. Jejich dotek mi bere všechnu sílu a život. A pak – pak mi to dojde, něco si uvědomím...

Když vjížděla do stanice, v její kabině nikdo neseděl! A  pak cítím, že mě jedna z těch postav svými pařáty uchopí za obě ramena, až to zabolí a začne se mnou třást...

„Haló, slečno! Je vám něco? Tak už se konečně probuďte!“ Sedím na lavičce ve dvoraně a nechápavě hledím na postavu v kapuci před sebou. Ta kapuca je sice černá, ale místo lebky z ní na mě starostlivě hledí dvě krásné modré oči pod čupřinou hnědých vlasů a ruce, co se mnou třesou, jsou z tohoto světa. Není ještě náhodou Valentýn?