Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Je teplý, dusný večer a já stojím na nástupišti a čekám, až konečně přijede můj vlak. Už to nebude dlouho trvat, tak pět minut. Zavěšené hodiny ukazují přesně 20:00.

Vzduch je hustý, že by se dal krájet. Zřetelně vidím, jak se chvěje nad vedlejším nástupištěm. Ani lísteček se nepohne. Nudím se, a tak moje oči bezděčně bloudí po lidech i předmětech, až je daleko nad kolejemi zabodnu do nekonečna.

Začíná se pomalu šeřit a já, duchem nepřítomná, jsem ve svých myšlenkách už doma. Najednou začínám mít nepříjemný pocit, že se na mě někdo dívá. Znáte to, když vás zničeho nic jakoby zamrazí a vy cítíte cizí pohled někde na svém zátylku. A tak se otočím a rozhlédnu se.

Několik metrů ode mne se opírá o pult s občerstvením snědý, hubený, černovlasý muž v ostře bílé košili. Ačkoliv jsem krátkozraká, vidím ho, jako by stál těsně u mne. Jeho obličej je skoro vyzáblý a mou pozornost upoutají jeho oči. Uprostřed zářivého bělma jsou úplně černé a dívají se velice pronikavě. Nemohu od nich odtrhnout zrak.

On ví, že se na něj dívám, a hledí upřeně do očí mých. V tom horku mi najednou začíná být zima a naskočí mi husí kůže. Vím, že bych se měla dívat jinam nebo se otočit, odejít... ale nejde to. Zdá se mi, že se do těch jeho očí propadám, a mám strach. Nevím, čeho bych se měla bát, ale oči, do nichž musím hledět, jsou jakoby mrtvé.

Najednou nejsem schopná ani zvednout ruku. Chce se mi vykřiknout hrůzou a rozběhnout se pryč, ale nemohu pohnout ani prstem. Dívám se stále do těch očí a najednou se mi zdá, že místo toho člověka vidím jen dvě oči, které se zdají být větší a větší a chtějí mě pohltit, vysát, zničit..... Obklopí mě tma a já padám, padám, kamsi hluboko...

Když se zase proberu, úplně mě zamrazí. Stojím na vrcholku útesu a hluboko pode mnou se šedivé vlny tříští o rozeklaná skaliska. Mám co dělat, abych se udržela na nohou, jak jsem vyčerpaná a slabá.

Roztřeseně se rozhlížím. Za mnou je pustá, cizí planina a přímo uprostřed ní stojí nehezký kamenný dům s polorozpadlou střechou. Okenice visí jen na jednom pantu a v oknech chybí sklo.

Vtom se něco teplého, vlhkého dotkne mé ruky. Leknu se a vykřiknu. U mé nohy sedí obrovský černý pes a jeho slintající morda se mě dotýká. Když se pokusím pohnout, vydere se mu z hrdla temné vrčení.

Vidím, jak z domu vychází ten muž z nádraží a na sobě má dlouhý černý hábit. I na dálku cítím, jak se jeho oči zarývají do mých. Ruce a nohy mi slábnou a třesou se. Muž je už blízko a v jeho obličeji vidím nehezký úšklebek. Natáhne po mně ruku s dlouhými, špinavými nehty a dotkne se mojí. Jeho ruka je studená a vlhká jako ruka umrlce.

Otřesu se a v jeho očích vidím rudý záblesk vítězství. Pomalu couvám k útesu, ale není kam uniknout. Vnímám hluboké hrdelní vrčení a odhalující se tesáky. Pojednou se pes zvedne a já vidím, že se chystá ke skoku.

Po milimetru se sunu zády po balvanu za sebou, ale jsem obklíčena z obou stran. Zapřu se o balvan, ale ten se náhle kácí dozadu, já padám a zoufale máchám rukama, které mám jako hadrové. Zubaté skalisko se neúprosně blíží. Raději zavírám oči…….. Když je zase otevřu, ležím na nástupišti a okolo mne je shluk lidí, kteří se mě snaží probrat.

Hm, asi jsem z toho vedra omdlela. Podívám se nad sebe a zamrazí mne... Přímo nade mnou se tiše pohupují nádražní hodiny a na nich je.... 19:59.