Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Je dusný letní podvečer a já jsem jako každý rok na prázdninách u tety v malé jihočeské vesničce. Dopoledne pomáhám v malém hospodářství a odpoledne a večer je zcela v mé režii.

Je fakt, že se tady přes den vůbec nic neděje. Sem tam projede prašnou silnicí auto, jinak se na ní vesele popelí slepice a s křikem tudy proběhne houf dětí.

V mém věku jsme ve vesnici celkem tři. Já, samotář Péťa od sousedů a Kristýnka z hospody na návsi. Kristýnka musí odpoledne a večer pomáhat v hospodě, a tak se tu v podstatě nudím.

Jediné, co mě baví, je každý podvečer zajet na kole k místnímu rybníku a až do soumraku si užívat teplé vody. Dneska tam jedu taky, i když se na obzoru zatahují mraky a je slyšet vzdálené hřmění. U rybníka je pusto a prázdno. Na ocelové hladině se zrcadlí houstnoucí mraky a voda, kterou občas rozčeří závan větru, je teplá jako kafe.

Využívám toho, že nikde nikdo není, a ani si neberu plavky. Když plavu zpátky od druhého břehu, vidím, že na louku přichází asi čtyřleté děvčátko s věnečkem kopretin na hlavě. Obličejík jí rámují světlé kudrnaté vlásky a na sobě má bílé, nadýchané šatečky. Kdo asi mohl takhle malé dítě pustit samotné k rybníku? Dívenka mi zamává a já jí to oplatím.

Než doplavu doprostřed rybníka, obloha je už hrozivě zatažená a začínají ji protínat blesky. Taky se zvedl vítr, a když se mi při plavání vynoří ramena, je docela chladno. Vidím, že holčička jde ke břehu a vejde do vody. Bohužel jsem ještě daleko, a tak na ni křičím, ať jde z vody. Usmívá se a jde stále dál a dál. Přidám na tempu, ale než stačím doplavat, holčička mi zmizí pod hladinou. Nedbám na to, že bouřka je tu už v plné síle, a zoufale se potápím a hledám pod hladinou.

Ačkoliv jsem otevřela oči i pod vodou a rozhlížím se, nevidím vůbec nic. Musím pro pomoc! Vyběhnu z vody, natáhnu si na mokré tělo šaty a vezmu kolo. Prááásk!!! Trhla jsem sebou. Tak to bylo o vlas. Starý topol na břehu je rozštípnutý ve dví a bílé dřevo ční proti temné obloze jako zuby nějakého veleještěra.

Sednu na kolo a uháním k nejbližšímu stavení. Tisknu zvonek na vratech jako zběsilá a z nebe na mě lijí potoky vody. Dveře se pootevřou na škvírku a nevlídný mužský hlas říká: „Co chcete! Co se děje?“ „Prosím vás, nemáte telefon? Musím volat záchranku nebo hasiče! V rybníku se topí malá holčička, prosím pomozte!“ „Vypadněte!“ vyštěkne hrubý hlas. Dveře se zabouchnou a já zůstávám jako opařená.

Bouřka spíš sílí, než utichá. Skáču na kolo a jedu do hospody. Kristýnka se mě skoro vyděsí, jak vypadám. Když jí říkám, co se stalo, a sahám po telefonu, vezme mě za ruku a jemně zavěsí sluchátko. „Nikam nevolej. Nic se nestalo.“ „Jak, nic se nestalo?“ křičím na ni. „Tam se topí dítě! Copak jste se všichni zbláznili?“ nemůžu uvěřit tomu, co slyším. Zoufale se sesunu na dřevěnou lavici.

Kristýnka přede mne mlčky staví hrnek s kávou a podává mi ručník. Bouřka zatím pomalu utichá. Jak se vzdaluje, je slyšet hrom ve velkých pauzách. Také déšť ustává. Kristýnka mi přes ramena hází svůj svetr a vede mě zadními dveřmi do uličky, která ústí u hřbitova. Ve vzdáleném rohu hřbitova je malý hrobeček s bílými kopretinami, na náhrobku obrázek holčičky od rybníka. Nevím, jestli mě mrazí z toho, jak jsem promočená, nebo z toho, co teď čtu. Nápis říká, že utonula ve věku čtyř let....... před deseti lety!