Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

„Vždyť to znáte, jak je to s chlapama. Ten můj není vůbec zlej, jenže je to takovej flegmatik, že mě neskutečně štve. Ten jeho klid! Panenko Marjá, jak mi leze na nervy. Přijde domů, lehne na gauč a nechá si přinést jídlo. A když mu s tím talířem naštvaně plácnu před nos, tak mi ještě v klidu poděkuje. V tu ránu bych mu ji plácla!“

Takhle to vypadalo minulé pondělí, když se u kamarádky tak trochu náhodně sešel „babinec“. Bylo nás pět a zastoupeny byly věkové kategorie od třiceti do šedesáti let. Zjistila jsem, že všechny ženy mají se svými drahými polovičkami podobné problémy, ať jsou jakéhokoli věku. Bylo úplně jedno, jestli jsme si stěžovaly na partnery současné či bývalé. Jen ti, do nichž jsme čerstvě zamilované, se zdají být bez chybičky. I u nich se však časem najde nějaký drobný kaz, který budeme moci s kamarádkami probírat.

O prohřešcích mužských protějšků jsme hovořily s nasazením. Na řadu přišlo i „trumfování se“, která je na tom hůř: čí muž je větší mlsoun, sobec, lenoch, workoholik, flegmatik nebo naopak cholerik, který je víc rozmazlený od maminky atd.

U bývalých partnerů se pochopitelně rozebíral jejich charakter – či spíše jeho nepřítomnost. Všechny jsme se vzájemně ujišťovaly, jak bychom si nikdy nenechaly líbit to, co ta druhá, a jak bychom s tím jejím byly hned hotové. Zkrátka a dobře jsme chlapy „zdrbly“ nahoru, dolů i naruby tak, že na nich nezůstala nit suchá. V ženské komunitě jsme cítily tu správnou sílu. I naše chytré řeči tomu odpovídaly.

Když jsme po nějaké době emotivního rozhovoru hodlaly zabrousit do neschopnosti mužů i v sexuální sféře, vykoukl z kuchyně náš společný známý Miloš. Muž jedné naší kamarádky, která nebyla přítomna. Něco u hostitelky (momentálně „single“) v kuchyni spravoval, protože ona to pochopitelně neuměla.

„Ježíši, my něj úplně zapomněly!“ problesklo v tu chvíli hlavou asi nám všem.

Překotně jsme ho začaly ujišťovat, že on je samozřejmě výjimka. Mlčel. Je hodný, šikovný, dobrosrdečný, ochotný, zkrátka – úžasný. Stále mlčel.

První se vzpamatovala ta nejstarší a nejzkušenější, moje maminka. „To jste si tedy, Miloši, vyslechl, že? Jediné, co nám tu teď asi chybí, je určitě zrní.“ Miloš sice nadále mlčel, avšak přidal úsměv a pokrčení ramen.

Shodou okolností mne Miloš vezl domů. Zeptala jsem se, proč tak zbaběle mlčel. Pochopitelně jsem si potřebovala rýpnout, že určitě ze strachu. Odpověď mne zaskočila.

„Mlčel jsem, protože jsem si usilovně představoval, jak byste se tvářily a mluvily, kdyby tam stáli v řadě všichni ti chlapi, kterým byste všechno tak ukázaly.“

Co myslíte, proč muži mlčí, když jsou ženy v drtivé většině? Je to ze strachu? Jak je to u vás, když se sejdete s kamarádkami? Také probíráte chyby svých mužů, druhů, kamarádů? Také si myslíte, že ženy v ženské společnosti mají hovory o problémech s muži „v popisu práce"? Jsme k tomu naprogramované? Proč na chlapy stále tolik brbláme, když je stejně máme rády?