Je mi pětatřicet, jsem svobodná a bezdětná. A vadná?
Asi nejsem jediná s podobným názorem na život, ale pravda, ve svém okolí nějaké mně spřízněné duše zrovna nemám. Jsem některými považována za exotku a občas čelím docela neomaleným otázkám, udivení a nepochopení.
Je mi totiž už pětatřicet a stále jsem svobodná a bezdětná a na tomto stavu nemíním nic měnit. Dokonce ani s nikým nebydlím, vzala jsem si hypotéku na pěknou garsonku, která mi bohatě stačí a jsem naprosto spokojená. Přítele mám, ale rozhodně neplánuji nějaké sestěhovávání a zabřednutí do každodenních povinností většiny žen.
Vím, že tento životní styl vyznává čím dál více lidí, proto mne zaráží, že se v posledním asi roce začaly z mého okolí množit nemístné otázky, co budu se svým životem dělat dál. Většina mých příbuzných, včetně rodičů, sestry a známých nechápe, že mi to takhle opravdu vyhovuje. Oni si myslí a snaží se mi vnutit, že v hloubi duše jsem vlastně nešťastná a svou samostatností a (podle nich) pózou, jak děsně jsem nad věcí, maskuju svou vnitřní nejistotu a rozpolcenost.
Nejdřív jsem všem v klidu odpovídala, ať si o mne nedělají starosti, že jsem opravdu šťastná a spokojená, ale nevím, jestli jsem buď já přehnaně na toto téma přecitlivělá, nebo zda oni ten nátlak nestupňují, zkrátka ty komentáře o mém životě se množí a mně už to začíná unavovat. Tak se už někdy i utrhnu a hned jsem za nafoukanou a nedůtklivou.
Teď v neděli mi docela ťafku dala moje máma, která, patrně v touze probudit ve mně mateřské pudy, mi ukázala obrovskou krabici plnou miminčího oblečení. Prý to schraňuje po dětech mé starší sestry a jednou to bude pro moje miminko. Přitom se na mě koukala takovým napůl zkoumavým pohledem, co jako já na to a jestli snad nějak nezjihnu a napůl skoro zoufale, pomalu se slzou v oku.
Nechci jí lhát, ani planě utěšovat, tak jsem jí na rovinu řekla že jí to tedy bude doma asi zbytečně zabírat místo, protože já dítě skutečně nechci. No, bylo jí to líto, a mně bylo zase líto jí, ale co s tím můžu udělat? Od mé sestry máma vnoučata má, tak v tomhle ohledu nijak nestrádá.
Ale proč to sem píšu. Víte, já jsem normální žena, nejsem ani přehnaná kariéristka, mám celkem obyčejnou kancelářskou práci, penězi vyloženě neoplývám, splácím tu hypotéku, rozpočet mám tak akorát. Takže moje rozhodnutí k samostatnému životu bez jakýchkoli závazků není proto, že bych byla nějaká přehnaně ctižádostivá. Mně to takhle prostě vyhovuje.
Já jen nechápu tu potřebu některých lidí řešit můj život a vnucovat mi, jak se cítím, případně budu cítit, až mi bude šedesát a budu sama a bezdětná. Netvrdím, že se mě na to lidi ptají na potkání, ale těch, kteří to dělají, je na můj vkus docela dost. Zajímalo by mne, jestli to máte taky tak, že svým rodinným příslušníkům, kamarádům a bližším známým, takhle mluvíte do života a pronášíte nevyžádané rady, prognózy a soudy. Já totiž tu potřebu nemám. Ať si přece každý žije tak, jak chce, ne?
24.1.2013 Rubrika: | Komentářů 97 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,7/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Je mi pětatřicet, jsem svobodná a bezdětná. A vadná?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
mam-ča: No dekuju 
My ale neplanovali ani to druhy 
Proste asi misto hormonu a potreb rozmnozovani zapracovaly zvrhle choutky a nejake jine potreby 
Ale jsem rada, ze je mame, protoze to je pro mne skola zivota a nejlepsi sance pro osobni rozvoj a praci na sobe sama. Oni totiz ti prima mali lidickove dokazi moc dobre vycmuchat skryte nedostatky a stinne stranky svych rodicu a dobre nuti cloveka se sebou neco delat.
Proto taky nepovazuju matku z detma za tvora degenerujiciho, ale naopak. Ten psychicky posun co jsem udelala behem par let matersky, jsme neudelala za celou pracovni karieru. A ze nebyla spatna. Prvni tehotenstvi jsem dokonce obrecela a brala jako tragedii, ze musim z prace, co me bavi, pryc.
Tygřík: no to jo. Pokud jsou to rozumne podane rady a pouze obcasne
Monik: Tak to blahopřeji k takovému pěknému "prozření". 
Mít k sobě správného chlapa, je podmínka k tomu, abychom chtěly ty správné geny jeho i svoje rozmnožovat.
Většinou to nevychází z nějaké hlubokomyslné rozumové úvahy, ale hormóny prostě zapracují samy na tom, že se na světě objeví pár dalších príma malých lidiček.
.jpg)
Monik: Vidíš, někdy ty rady maminek změní celý život, viď?
mam-ča: To je jak kdybys vypravela o me
Taky jsem rikala ze deti nechci. Jenze ted jsem s odstupem casu zjistila, ze to bylo tim, ze jsem nemela poradnyho chlapa. Jenze jsem si to asi nechtela priznat nebo nevim, mozna jsem zmenila i nazor. A to jeste toho co mam ted, jsem ze zacatku za poradnyho nepovazovala a chtela mu prvni neplanovany tehotenstvi ututlat a rozejit se s nim. Mama mi tenkrat trochu "zakecala do zivota" a rekla mi, ze bych mu to aspon mela rict. No, rekla jsem a ted jsem rada a mame prcky dva 
a....: Dík 
Kromě úplného začátku byly docela v pohodě, možná, kdyby mi dlouhodobě házely klacky pod nohy, utekla bych... Ale právě proto, že mám toho nejlepšího chlapa pro sebe a svou povahu, který chápal, do jaké situace jsem se to dostala, jsem všechno zvládla 
Bellana: každý je prostě povahově jiný, některé matky na svých dcerách lpí až přehnaně, jiné je nechávají dýchat... A každá dcera (i syn samozřejmě) to přijímá jinak, zase podle vlastné povahy... Někomu by to bylo proti srsti, jiný je v tom jak ryba ve vodě. Podle mě je hlavní, že jsou vztahy v rodině dobré - ať už tak nebo tak 
Nessie: No me spis te baby bylo lito. Protoze ona je opravdu straslive tlusta a ma spoustu zdravotnich problemu s tim spojenych, vcetne toho, ze nemuze poradne chodit. Do toho ma jeste zlou povahu. No a do toho jeji manzel asi tak ctvrt roku pred tim nahanel moji mamu a strasne loudil aby si mohl sahnout na stehynko a na prsicko. Mama s nim samozrejme vybehla, ale tim jak tohle navic vim, tak jsem na ni nechtela byt zla a spis jsem nad tema vecma premyslela, proc zrovna ona resi neci vahu. Me je to fuk, ja jsem se svoji vahou spokojena, muzu si zrat co chci a nepriberu a to mi jeste den predtim manzel zrovna rikal jak jsem krasna Teda ja si to o sobe nemyslim,ale v urcitych chvilkach to od milovanyho chlapa potesi.
.JPG){kind=avatar}
loupák: Ale jo, když máte stejnou povahu a stejné koníčky. Svoje děti podporuji v každé aktivitě, i v těch, které jsou mi proti srsti, ale nevidím důvod, proč bych je měla dělat taky. Mám prostě jinou povahu než tvoje matka a moje dcera jinou než ty.
Sem, na ŠŽ, chodila ještě nedávno moc fajn holka, co měla podobné názory na život. Děti jí k životu nijak nescházely a upřednostňovala vlastní svobodu a samostatnost. Ani malý synovec, o kterém se vyjadřovala s láskou, v ní nevzbuzoval nějaké touhy po vlastních dětech. Bylo jí už dost přes třicet, když potkala chlapa, se kterým to dítě najednou chtěla mít. Teď má cca dvouletou holčičku a od matek, co mají děti jako nejdůležitější životní cíl, je k nerozeznání.
Proto bych se chtěla zastat Magdiny maminky, která se možná obává, že kdyby náhodou Magda potkala toho pravého se kterým by děti chtěla mít, aby už nebylo pozdě.
Já mám naštěstí jen tři syny, u kterých žádné časově omezené „plodné období“ nehraje roli, takže nikomu život neorganizuju.
Tygřík: DOBŘE TY! Můžeš být na sebe fakt pyšná! Takhle v pohodě se sžít se dvěmi cizími dětmi je podle mě větší zásluha, než porodit a vychovat pět vlastních
.gif)
Bellana: a to já bych s mamčou klíďo skály slízala,čutanou teda ne,ale volejbal jsme spolu hrály,jezdily na kole,chodily cvičit,za svobodna na dovolený,byla to skvělá parťačka a spíš si hodně lidí myslelo,že jsme sestry,než matka s dcerou...teď když jsme starší,už tolik neblbnem
,ale pořád se spolu zasmějeme a přijde mi,že i kdyby jsme spolu byly 365 dní v roce od rána do večera,pořád si máme co povídat,zkrátka je to moje zaltíčko
Monik: Já myslím, že odpověď, co jsi měla na jazyku, je přesně to, co tyhle lidi potěší - v podstatě cítíš potřebu se hájit (manželovi se líbím) a zároveň odpovídáš protiútokem (co je tobě do toho, podívej se na sebe). Tudíž z té reakce je patrné, že ti to není jedno a baba dosáhla svého
Nejúčinnější by asi bylo odpovědět něco jako: Že? No já se sama taky divím, že nepřiberu a nepřiberu - a přitom se cpu jak prajz! Tak nashledanou!
Ale to je teorie, kterou já teda málokdy dokážu realizovat a s mou máti už vůbec ne - většinou se nakrknu a odpovím právě něco ve smyslu: A co je ti potom, podívej se na sebe atd. No a tím ukážu, že mě to zasáhlo a ten druhej vyhrál.
loupák + Monik: Jo, moje mamka je a vždycky byla taky moje skvělá kamarádka, aniž by ztratila respekt coby rodič
Cinderella: Ano, už krásných šest let a neměnila bych... Ani za celý JZD
loupák: Můj manžel, dcera, syn, maminka jsou moji nejbližší. Ale nepovažuji je za kamarády. Ani jednoho. Jsou pro mě mnohem víc. Je to asi otázka terminologie a postoje. Kamarádi přicházejí, odcházejí, po někom se stýská déle, po někom jen chvilku, rozchod s někým je to nejrozumnější, co člověk může udělat, jen pár zůstává celý život. Ale nejbližší rodina tu je pořád. Aspoň doufám. Nemusíme kvůli tomu společně slézat skály a hrát čutanou.
loupák: 
taky to tak s mamkou mam
Tygřík: no a klape vám to s tím Pražákem, smím-li se ptát? 
