Je mi pětatřicet, jsem svobodná a bezdětná. A vadná?
Asi nejsem jediná s podobným názorem na život, ale pravda, ve svém okolí nějaké mně spřízněné duše zrovna nemám. Jsem některými považována za exotku a občas čelím docela neomaleným otázkám, udivení a nepochopení.
Je mi totiž už pětatřicet a stále jsem svobodná a bezdětná a na tomto stavu nemíním nic měnit. Dokonce ani s nikým nebydlím, vzala jsem si hypotéku na pěknou garsonku, která mi bohatě stačí a jsem naprosto spokojená. Přítele mám, ale rozhodně neplánuji nějaké sestěhovávání a zabřednutí do každodenních povinností většiny žen.
Vím, že tento životní styl vyznává čím dál více lidí, proto mne zaráží, že se v posledním asi roce začaly z mého okolí množit nemístné otázky, co budu se svým životem dělat dál. Většina mých příbuzných, včetně rodičů, sestry a známých nechápe, že mi to takhle opravdu vyhovuje. Oni si myslí a snaží se mi vnutit, že v hloubi duše jsem vlastně nešťastná a svou samostatností a (podle nich) pózou, jak děsně jsem nad věcí, maskuju svou vnitřní nejistotu a rozpolcenost.
Nejdřív jsem všem v klidu odpovídala, ať si o mne nedělají starosti, že jsem opravdu šťastná a spokojená, ale nevím, jestli jsem buď já přehnaně na toto téma přecitlivělá, nebo zda oni ten nátlak nestupňují, zkrátka ty komentáře o mém životě se množí a mně už to začíná unavovat. Tak se už někdy i utrhnu a hned jsem za nafoukanou a nedůtklivou.
Teď v neděli mi docela ťafku dala moje máma, která, patrně v touze probudit ve mně mateřské pudy, mi ukázala obrovskou krabici plnou miminčího oblečení. Prý to schraňuje po dětech mé starší sestry a jednou to bude pro moje miminko. Přitom se na mě koukala takovým napůl zkoumavým pohledem, co jako já na to a jestli snad nějak nezjihnu a napůl skoro zoufale, pomalu se slzou v oku.
Nechci jí lhát, ani planě utěšovat, tak jsem jí na rovinu řekla že jí to tedy bude doma asi zbytečně zabírat místo, protože já dítě skutečně nechci. No, bylo jí to líto, a mně bylo zase líto jí, ale co s tím můžu udělat? Od mé sestry máma vnoučata má, tak v tomhle ohledu nijak nestrádá.
Ale proč to sem píšu. Víte, já jsem normální žena, nejsem ani přehnaná kariéristka, mám celkem obyčejnou kancelářskou práci, penězi vyloženě neoplývám, splácím tu hypotéku, rozpočet mám tak akorát. Takže moje rozhodnutí k samostatnému životu bez jakýchkoli závazků není proto, že bych byla nějaká přehnaně ctižádostivá. Mně to takhle prostě vyhovuje.
Já jen nechápu tu potřebu některých lidí řešit můj život a vnucovat mi, jak se cítím, případně budu cítit, až mi bude šedesát a budu sama a bezdětná. Netvrdím, že se mě na to lidi ptají na potkání, ale těch, kteří to dělají, je na můj vkus docela dost. Zajímalo by mne, jestli to máte taky tak, že svým rodinným příslušníkům, kamarádům a bližším známým, takhle mluvíte do života a pronášíte nevyžádané rady, prognózy a soudy. Já totiž tu potřebu nemám. Ať si přece každý žije tak, jak chce, ne?
24.1.2013 Rubrika: | Komentářů 97 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,7/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Je mi pětatřicet, jsem svobodná a bezdětná. A vadná?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
sharon: 11:35 
To je pravda. Moje mama je obcas jak na setrvacnik a to je ji uz pres sedesat. Jenze ona je dost aktivni a udrzuje se ve forme. A treba tady sousedka, ktere je lehce pres tricet, je tlusta jak vepr a leze jak lemra. To je asi opravdu kus od kusu.
.gif)
Nessie:
Monik: No já to mám celý život z první ruky od mojí matky, která taky jediná ví, co je správný a co ne, ba dokonce si osobuje to právo vynášet soudy, co je "normální a co není normální" a s velkou radostí se lidem montuje do života. 
Na druhou stranu, jak jsem psala - něco jako norma tady existuje (tím netvrdím, že je správná a jediná možná pro každého!!!). Ale lidé, kteří z tého "normy" jakkoli vybočují se prostě musí smířit s tím, že okolí to obvykle dráždí a neobejde se to bez komentářů. Ale jak jsem psala níž - se svým životem vyrovnaný člověk by to měl umět s úsměvem kopat do autu.
Pomalu procitam prispevky a musim rict, ze tyhle dva prispevky maji neco do sebe ax: 8:56 Nessie: 9:07
Nessie: 8:51 Tomu se nedivim.Primo to nesnasim. Obzvlast na vesnici je tento povahovy rys u lidi unikatni. Ale tady jsou mi ldi sumafuk, za ty roky jsem se uz oprostila od babiccinyho :"co by tomu rekli lidi". Mam spis problem obcas vydychat tento povahovy rys u tchyne, protoze ta jenom neradi a nekeca, ta k tomu jeste zasahuje do vseho 
.gif)
souhlasím s Monik...ať si každý žije jak chce on sám, kdo chce nebo má víc dětí ať je má , kdo nechce anebo nemůže a říká že nechce je to také jen jeho volba.....nemůžem žít všichni stejně to byla nuda.....
a jen tak na okraj JJ taky nechtěla a pak toho litovala....
Monik:
Sammaelka: 10:51...ale to bylo tak před 50sáti lety ne ?......dnes kdejaká 40cítka strčí i dvacítku do kapsy....
Nessie: 8:48 No nevim. Me teda pripada v poradku i pet deti i zadny Je to kazdeho vec, zalezi co kdo chce.
Nepripada mi v poradku napr. tyrani bezbrannych, intriky, lzi, manipulace. Ale to by patrilo k jinemu clanku 
.JPG)
Mě by zajímal ten model, který by člověk musel žít, aby okolí připadal naprosto normální a nevybočoval...
Vztah muž s ženou asi od sedmnácti, předtím pár lehkých dětských chození, pak svatba, do roka první dítě - pochopitelně kluk, do tří let druhé dítě - pochopitelně holka. Muž schopný věrný živitel s rozumnými koníčky, žena, která má koníčka domácnost, domeček/byt jako ze škatulky - první dovolená v chorvatsku...
A teď by mě zajímalo, kdo by se do takové tabulky "vlezl" a kdo by o to vůbec stál.
Magdi, na plky okoli a touhy matky po vnoucatech s evykaslete, ona to za vas neporodi ani nebude vychovavat. Ja jsem zase s muzem 15 let, jsme odbrovolne bezdetni, prace nas sice bavi, ale spis ji delame pro to abychom pak mohli cestovat a doprat si fajn veci... ale pomer cena/vykon.. musi sedet. Nam to takhle vyhovuje, aminka par let s vnoucatama taky otravovala a budte v klidu, musel jsem byt drsnejsi... chvili jsme velmi omezili navstevy a od te doby byl klid. Az asi cca par maesicu nazpet zase zacala...takze jsme ji opet museli usmernit. Chapu, ze ona to ma tezsi, protoze ani muj bratr se do podobnych aktivit, jako jsou deti zrovna nezene.
Linda: 8:03 me se libi tvuj smysl pro humor
S timhle naprosto souhlasim a nejradsi bych si podle toho i zila: "Ať si přece každý žije tak, jak chce, ne?"
Ovsem obcas se najdou jedinci, co tu potrebu kecat ostatnim do zivota maji, a to potom jsou bohuzel napjate vztahy. S tim asi nic neudelas. jedine je prijmout takovi jaci jsou 
To uz se mi i trochu podarilo, ale co teda nejsem schopna pobrat, kdyz mi nejaky kecalista do mojeho zvota do toho zivota zasahuje i pres muj odpor fyzickymi skutky. To jsem potom hodne protivna a nesnasenliva osoba.
Co se tyka rozmnozovani a maminek, tak kdyz jsme to mela jeste jako ty, to mi bylo asi tricet, tak jsem rekla moji mamce, at se smiri s tim, ze bude bez vnoucat, ze deti proste nechci.
Ona mi na to tenkat rekla, ze je to moje rozhodnuti a muj zivot a ze to respektuje. A to vim,ze moc touzila po vnoucatkach. Ona zase mela takovy to koukani do kocarku a rozplyvani se nad cizimi miminy. Ale ze by mi davala oblecky nebo delala prednasky jak budu nestastna, to ne.
A ted, ted jich ma obcas plny zuby tech vnoucatek, kdyz je hlida 
Sammaelka: Prosím tě, jak můžeš takhle generalizovat? Že každá žena, která má dítě po 35 je stará, unavená paní, která má fyzičku v háji a dělá jí problém vzít dítě na procházku? 
To asi záleží dost na tom, jak ta žena vypadá a jak o tu fyzičku dbá, ne? Jestliže se někdo celý život ani nehne, pěšky nejde ani do krámu, věčně jen sedí u TV, tak to ano - to pak chápu, že taková žena je např. v 37 totálně v háji s fyzičkou a neměla by si pořizovat ani psa, natož dítě.
Ale já jsem měla druhé dítě v 37 letech, fyzičku jsem rozhodně měla a mám lepší než v těch 21, kdy jsem porodila první dítě - taky proto, že se pohybuju mnohem víc (chůze, běh) než před 20 lety a i psychicky jsem na tom teda mnohem líp než tenkrát. Je možné, že tvoje maminka to měla se 4 dětmi asi namáhavější, ale já bych od toho mít dítě v pozdějším věku nikoho teda nezrazovala předpověďmi, že na to nebude stačit fyzicky, prakticky už bude chodící mrtvola, která jen leží a odpočívá.
Samozřejmě, ať si každý žije podle svého, v tom souhlasím. A pokud "být svobodná a bezdětná navždy" je tvé životní rozhodnutí, tak si za ním stůj a na řeči jiných nedej. Rozhodně se tím netrap.
Jen bych ráda poukázala na to, že pokud si za rok, dva tři....uvědomíš, že bych přece jen tou ženou v domácnosti a matkou chtěla být, tak se ti velmi snadno může stát, že to prostě nepůjde a ty nervy a trápení jsou dooost nepříjemné. Nehledě na to, že budeš-li mít první dítě v 36,37,38 atd letech, tak už ani tvoje fyzička nebude taková, jako třeba ve 20ti letech a budeš to mít složitější.
Vím o čem mluvím, narodila jsem se, když mojí mamince bylo 37 (ale byla jsem 4té dítě) a rozhodně jsem něměla maminku-kamarádku-společnici, jako měli mí sourozenci, spíš jen ustaranou a unavenou paní, která si raději odpočinula u tv, než aby mě vzala za ruku a šla se mnou na procházku.
