Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Jednou z našich národních specialit jsou obložené chlebíčky. Nikde jinde na světě jsem se s nimi ani s žádnou obdobnou variací nesetkala. I já patřím mezi ty, které jimi nikdy nepohrdnou. Avšak jejich konzumace je zatraceně náročná věc.

Tedy konzumace slušná. Když jím tuto pochoutku někde v soukromí, není problém ho ozobat ze stran, nahoře nebo zespod, ale běda, když jsou chlebíčky oficiální stravou při některém jednání. Nikdy nevím, jak je sníst tak, abych na sebe neupoutala pozornost všech ostatních a nezařadila se mezi živočišný druh prasete bradavičnatého. Jakmile ho jen vezmu do ruky, upatlám se od salátu, majonézy nebo másla a umastím všechny dokumenty, které mám na stole. Při prvním kousnutí z chlebíčku zaručeně odpadne nahoře narafičená okurka, paprička či hrášek nebo sklouzne dolů kus bramborového salátu a s plácnutím se rozprskne na již tak umaštěné dokumenty. Kromě toho si zároveň umažu nos nebo brýle a občas se mi ostatky chlebíčku dostanou až do vlasů. Nejhorší ze všeho je však chlebíček s vajíčkem. Nevím, kdo si může myslet, že průměrný člověk dokáže roztáhnout čelisti jako had, aby bez problémů pohltil sedm centimetrů na výšku, které jsou navíc zality vrstvou majonézy. Pokud nechci, aby mi zbytek kolegů koukal až na mandle, pokusím se vajíčko nějak okousat ze stran, ale výsledek bývá, že spadne z chlebíčku dolů a potom se kutálí přes celý stůl, zanechává za sebou stopu velikosti mléčné dráhy a nakonec přistane někomu do klína.

Ale nejsou to jen chlebíčky, které jíst slušně nedokážu. Podobně jsem si připadala, když jsem si jednou nedopatřením objednala hamburger. Na stole mi přistála jakási třípatrová obluda, která byla vysoká jako celá moje hlava. A žádný příbor k tomu. Ať jsem se snažila jak jsem chtěla, nenašla jsem žádný způsob, jak tu věc vtlačit do pusy. Nakonec jsem to musela rozebrat na jednotlivá patra, ale bez příboru se to jedlo opravdu báječně. Celou hlavu i ruce jsem měla obalené kečupem, zbytky cibule, hořčice a mastnoty. I když jsem použila snad všechny ubrousky, které měli na skladě, musela jsem do sprchy.

Stejně tak nesnáším pečivo z listového těsta. Než ho dojím, mám kolem sebe nadrobeno jako turisté na náměstí svatého Marka a děsím se, že se na mě sesype i stejné hejno holubů. Jednou jsem si takový šáteček koupila v zimě na cestu. Měla jsem drobky obalený celý kabát a co hůř, absolutně nešly smést dolů. Připadala jsem si, jako kdybych chodila ve střevíčkách z chlebového těsta, tolik nepříjemných pohledů jsem cestou domů musela snést. A co takový koblížek? Ať do něj kousnu jak chci, vždycky je to s jistotou, že na mě vyteče marmeláda.

Podobné to mám se špagetami. Miluji italskou kuchyni a doma se to těstovinami jen hemží. Bravurně zvládám i konzumaci špaget jen vidličkou a nestává se mi, že bych se umazala. Jenže sotva vstoupím do restaurace, jako bych všechno zapomněla. Můžu se vsadit, že špagety budou vlát všude kolem, budou mi viset z pusy, z vlasů i z kabelky, jedno sousto mi z vidličky spadne několikrát po sobě, špagety mi umažou hodobóžové oblečení i ubrus o dva stoly dál. A můj protějšek už se mnou do žádné restaurace v životě nepůjde. Proto si od jisté doby objednávám zásadně gnocchi.

Tak se přiznejte. Když jste na veřejnosti, umíte jíst chlebíčky nebo další záludné potraviny? Které jídlo dělá problém třeba vám?