Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Je možné, aby se někdo, koho znáte, změnil tak, že ho nepoznáváte? Mně se to právě stalo s mým manželem.

Jsme spolu 6 let, vzali jsme se po dvouletém vztahu. Všechno klapalo, žádné větší rozpory mezi námi nikdy nebyly, na všem jsme se dokázali dohodnout. Ani já, ani on nejsme přehnaně žárliví a neotravujeme si život zbytečnostmi. Tedy až dosud to tak bylo.

Vždycky když jsem chtěla jít někam s kamarádkami, stačilo mu to jen oznámit, popřál mi hezkou zábavu a tím to bylo vyřešené. Stejně to fungovalo i naopak. Věříme si, víme, že ani jeden z nás nemá postranní úmysly.

Před půl rokem se nám narodila dcerka. Jsme z ní oba dva nadšení. Samozřejmě že jsem zůstala na mateřské a o malou se starám na plný úvazek. Ani v nejmenším si nestěžuji. Do jejího pátého měsíce jsem kojila, takže po tu dobu nepřicházelo v úvahu, abych třeba šla do kina nebo s kamarádkou na skleničku. Teď už je to jiné, kojit jsem přestala.

Manžel tráví hodně času v práci, někdy odjede na dva i tři dny na služební cestu. Minulý týden byl opět pár dní mimo republiku. V té době se mi ozvala kamarádka a domluvily jsme se, že zajdeme na večeři a pěkně si popovídáme. Poprosila jsem o hlídání svou maminku a vyrazila.

Kolem jedenácté večer jsem se vrátila. Jaké bylo mé překvapení, když mě místo maminky vítal manžel. Vrátil se z cesty o den dřív. Prý mi schválně ani nezavolal, chtěl mě překvapit. To, že jsem nebyla doma, ho pořádně naštvalo. (Bylo to poprvé od narození naší dcery, kdy jsem si někam vyrazila.) Hned v noci mi ztropil dost ošklivou scénu. Jak jsem si prý mohla dovolit odejít od dítěte, co jsem to za matku a jak je možné, že jsem ho o tom neinformovala.

Zůstala jsem jako opařená. Netušila jsem, že by se ho něco takového mohlo dotknout, zvlášť ve chvíli, kdy vlastně ani neměl být doma. Nedala jsem se a řekla mu pěkně od plic, že mateřská není vězení, že jsem dospělá žena a že dosud jsme si věřili, tak ať nezačíná vyvádět.

Nedal si nic vysvětlit, pořád vedl svou. Tvrdí, že teď bude z domova odjíždět s těžkým srdcem, když netuší, co tady budu vyvádět. Proboha, co bych asi tak mohla vyvádět, mám malé dítě! Pravda je, že na služební cesty dříve nejezdil, to až v posledních čtyřech měsících. Možná že ho to rozhodilo. Na jednu stranu ho chápu, na druhou se cítím strašně poníženě. Copak jsem jeho majetek, jeho podřízená, abych mu volala do Paříže, jestli smím jít s kamarádkou na kafe?

Situace už se sice uklidnila, ale ve mně to pořád je. Přemýšlím, jak se mám zachovat příště, až nastane něco podobného. Představa, jak mu poslušně telefonuju, abych mu oznámila, že jdu někam ven, je mi ale krajně nepříjemná. Moje máma tvrdí, že pro klid v rodině musí žena občas ustoupit a leccos překousnout. Jenže mně se do tohohle sousta kousat vůbec nechce. Jak byste se za takových okolností zachovaly vy?