Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Jsem rok vdaná, máme tříměsíční dcerku. Je mi 26 let, manželovi 33. Chodili jsme spolu rok a půl, pak jsem otěhotněla a vzali jsme se.

Na Karlovi mi vždycky bylo sympatické, že je zodpovědný, pečlivý a spolehlivý. V tom je skutečný poklad. Ve všem se na něj můžu spolehnout. Když něco slíbí, vždycky to dodrží. Perfektně se stará o naši rodinu. Celé mé těhotenství bylo rizikové a on všechno zvládal skoro sám. Nakupoval, dělal větší úklid, vařil, dokonce i pral. Já jsem se otevírala a hrozil mi předčasný porod, lékař mi nařídil co největší klid. Manžel mi nikdy ani slovem nic nevyčetl. Naopak se staral, abych byla v pořádku a naše dítě se narodilo zdravé a v pravý čas.

Podařilo se, holčičku jsem donosila, je zdravá, krásná a oba dva ji moc milujeme. Jen jedna věc naši rodinnou pohodu kazí.

S narozením Andrejky se Karel hodně změnil. Jeho pečlivost a zodpovědnost se ještě znásobila a myslím, že už to hraničí s nenormálností. Chápu, že se o ni bojí, jenomže on to opravdu přehání.

Neustále ji (a mě) kontroluje, sleduje teplotu vody na koupání, pozoruje, co jím, aby pak malá neměla zažívací potíže. Jakmile pláče, hned má tendenci mě obviňovat, že jsem určitě snědla něco špatného a ona teď kvůli mně trpí. Papírové pleny zavrhl, prý nejsou pro děti dobré, a tak dáváme látkové. Odmítá je prát v automatické pračce, protože tam prý neprojdou varem celých 100° C. Nutí mě vyvařovat je v hrnci a pak několikrát máchat ve vaně. Musím říct, že této práce se sám nezříká, a když se nachomýtne u praní plen, klidně tu horu zpracuje a pověsí. Většinou je to však na mně, stejně jako žehlení.

Teď jsme měli velký konflikt kvůli létu. Přestěhovala jsem se po svatbě dvě stě kilometrů od rodičů. V létě bych chtěla jet i s malou za nimi na chalupu, až budou mít dovolenou. Když jsem to řekla Karlovi, úplně se zhrozil, co to chci udělat, jak si to představuji – takhle malé dítě tahat takovou dálku. A hned začal vypočítávat: průvan v autě, nebezpečné silnice, změnu prostředí, která by jí určitě neudělala dobře, a já nevím, co všechno ještě.

Pohádali jsme se. Připadám si jako v kleci, jako pod pokličkou. Není s ním řeč, je přesvědčený o své pravdě a žádné své rozhodnutí si nenechá vymluvit. Když chci dělat něco jinak, začne mě osočovat, že jsem líná a je mi zatěžko kvůli vlastnímu dítěti oželet trochu pohodlí. To řekl, když jsem chtěla alespoň prát pleny v pračce. Jednou jsem je totiž dala do pračky, ale on se vrátil nečekaně z práce zrovna ve chvíli, kdy jsem je z ní vytahovala.

Jsem z toho dost nešťastná. Na jednu stranu si vážím jeho spolehlivosti, na druhou jsem tím úplně sešněrovaná. Vím, že mi nikdo pomoci nemůže, ale zajímalo by mě, jestli vám jeho chování připadá normální.