Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Máme syna v deváté třídě a právě se rozhoduje, co bude studovat. A narážíme na problém v komunikaci. Vždycky jsem si říkala, že svým dětem nebudu mluvit do života, ale teď vidím, že dodržet tohle předsevzetí není jednoduché. Copak může patnáctiletý puberťák vědět o životě, vždyť nemá žádné zkušenosti. Ale ať se s manželem snažíme jak chceme, on si pořád vede svou a nedá si říct.

Možná že mě někteří z vás odsoudí, ale věřím, že se najdou i ti, kteří mne pochopí. Jsme s manželem oba vysokoškoláci, muž má velmi významné postavení v jedné nadnárodní firmě a i já zastávám poměrně významnou funkci. Syn je naše jediné dítě. Investovali jsme do něj spoustu času, energie i peněz na vzdělávání a různou zájmovou činnost. Snažili jsme se mu vytvořit podmínky tak, aby se mohl k něčemu upnout, zjistit, co ho zajímá, a podle toho se posléze v životě nasměrovat.

Výsledek je, že umí docela obstojně dva jazyky, hraje na klavír, teď se sám učí ještě na kytaru a sportuje. Ve škole má stále vyznamenání. Je inteligentní, bystrý a všestranně nadaný. Podle mne a manžela ideální studijní typ. Rádi bychom ho viděli na gymnáziu a pak na nějaké vysoké škole. Předpoklady k tomu bezpochyby má.

Jenže Tomáš to vidí jinak. Rozhodl se totiž, že se přihlásí na hotelovou školu do oboru kuchař-číšník. Jsme z toho úplně vedle. V žádném případě nechci, aby to vyznělo, že takovým oborem a lidmi, kteří v něm pracují, nějak pohrdám, to vůbec ne. Jen si myslím, že náš syn má na víc. On ale o gymplu nechce ani slyšet, hádá se s námi a prosazuje svou. Už jsme z toho zoufalí. Představa, jak někde škrábe brambory nebo lítá v hospodě s tácem piv, mi vůbec nedělá dobře. Myslím, že on si vůbec neuvědomuje, jaký dosah bude jeho rozhodnutí mít a že to ovlivní celý jeho další život.

Pravda je, že odmala se pořád motá v kuchyni a umí uvařit spoustu jídel. A dobře. Jenže to ještě neznamená, že bude v takovém zaměstnání šťastný. Je jak zabedněný.

Co s ním? Máme ho přesvědčovat? Nebo dokonce donutit, aby na gymnázium šel? Nebo bychom měli rezignovat a nechat ho, ať se rozhodne podle sebe, i když víme, že je to rozhodnutí špatné?