Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Mému synovi jsou tři roky a pomalu mi na něj dochází dech. Je totiž příšerně vzteklý, řekla bych, že abnormálně. Nikdy jsem ve svém okolí takového vzteklouna neviděla. Jiné děti si třeba něco vynucují, pláčí apod., ale ten náš je stokrát horší.

Neustále si prosazuje svou, a jak není po jeho, je agresivní. Kouše, kope, bije. Chce třeba bonbón, já mu ho před obědem odmítnu dát a on mi okamžitě dá ránu nebo mě kopne do nohy. Pak začne ječet jako siréna a to velmi dlouho. Většinou nevydržím a kapituluji. Vím, že dělám chybu, že bych to vydržet měla, ale nejde mi to. Takových scén máme každý den bezpočet, hlava mi třeští. A tak mu radši ustoupím a aspoň na chvíli je klid.

Na nějaké rozumné vysvětlování mi připadá ještě malý, myslím, že by stejně nepochopil, co mu říkám. Jenže mi to nějak začíná přerůstat přes hlavu. Scény máme totiž úplně všude. Venku, v autobuse, v obchodě. Radši s ním nechodím nikam na návštěvu, protože on se neumí chovat. U kamarádky rozbil video, strčil dovnitř angličáka. Když jsem se mu v tom snažila zabránit, ubalil mi takovou facku, že jsem se nezmohla vůbec na nic.

Předpokládám, že mi asi pěkně vynadáte, a uznávám, že právem. Přesto vás prosím o radu: co s ním? Jak ho srovnat do latě? Zatím jsem ještě nepřistoupila k tělesným trestům, ale ruka mě už začíná pěkně svrbět.