Tvrdí, že má deprese, a vynucuje si lítost
Sedíme v kanceláři čtyři kolegyně. Vzájemně si rozumíme, nepanuje mezi námi žádná nevraživost či soutěživost, jsme vlastně kamarádky. Občas si po práci zajdeme ještě někam sednout na skleničku, někdy vyrazíme do kina či do divadla. Musím říct, že je mi v tom našem kolektivu opravdu dobře, kdyby…
Kdyby mne v posledních měsících čím dál více jedna z mých kolegyň nevysávala až do morku kostí. Zjistila jsem, že mi vyloženě odebírá energii a kolikrát se cítím jako vymačkaný citron. Přitom ji mám samozřejmě ráda, nechtěla bych jí ublížit. Jen hledám nějakou cestu, jak se dostat ven z toho kruhu, v němž jsem se ocitla.
Ta kolegyně se jmenuje Věra, nastoupila k nám asi před rokem a půl. V podstatě hned mezi nás zapadla. Po nějakém čase se nám začala svěřovat se svými starostmi a vždycky u nás našla pochopení a dostatek zájmu. Chápaly jsme ji, která z nás se občas nepotřebuje podělit o to, co ji trápí.
Jenže Věra nějak ztratila soudnost a nedokázala najít tu správnou míru. Její stěžování se postupně začalo stávat tématem číslo jedna a v podstatě jsme se pak již nebavily o ničem jiném než o jejích problémech. Jistě, když člověka potká něco závažného, je to samozřejmé. Ale pro ni je problém doslova všechno.
Každou maličkost řeší, ze všeho se hroutí, často roní slzy a snaží se vzbudit lítost. Přitom se v drtivé většině věcí nejedná o nic extrémně zásadního, naopak, jsou to čistě provozní rodinné či jiné „problémy“, které řeší každá z nás. Akorát Věra se ze všeho doslova hroutí a staví se do pozice nešťastné, zoufalé ženy, na kterou je toho moc a ona z toho má deprese.
Vypadá to tak, že její život je jedna nepřerušovaná čára plná nespravedlivých nástrah, které jsou na ni políčeny. A 
o všech se chce bavit, do mrtě je rozpitvávat a hlavně slyšet – chudinko, máš toho moc, to je hrůza.
Hroutí se z toho, co má zabalit dítěti na školu v přírodě, že slíbili rodičům vymalovat byt, před manželovou cestou do lázní byla úplně na prášky, protože „co když se tam s nějakou spustí, jak to tady zvládnu všechno sama…“ Pořád dokola omílá, jak to má těžké, jakou má honičku, dítě ve škole, mladší ve školce, vyžaduje soucit a pochopení, když si stěžuje, jak kolikrát nemá sílu doma ani uklidit, v pondělí nás informuje, že byla tak strašně unavená, že celou sobotu prospala…
Nedokážu to přesně popsat. Ale je to neskutečně vyčerpávající. Ostatní dvě kolegyně už ji dokázaly směrem k sobě docela usměrnit, já jsem taková měkčí, takže jsem tu sílu v sobě nenašla. Bylo mi jí líto. Takže se Věra zaměřila na mne a každý den do mne hustí své „neřešitelné“ pseudoproblémy, vyžaduje, rady, podporu, pochopení, přičemž každou radu okamžitě spláchne nějakým protiargumentem, proč to či ono nejde. Pak navíc dodá, jak je ráda, že mne má, že jí nikdo nerozumí a nechápe ji, že kdyby neměla mne, skončila by snad na psychiatrii.
Je mi to hodně nepříjemné a nevím, jak z toho ven. Nechci jí ublížit ani ranit, myslím, že má nějaký psychický problém. Nerada bych ji měla na svědomí. Setkala se některá z vás s takhle podobně negativním člověkem, který z vás dennodenně vysává energii? Co s tím, když s ní jsem v jedné kanceláři? K těm druhým dvěma se chová normálně, ony k ní taky, ale o jejích osobních problémech, když s nimi začne, s ní hovory nevedou. To jde kolem nich jako vzduch a jediný, kdo na to reaguje, jsem já, protože je mi to hloupé.
15.2.2011 Rubrika: Čtenářské příběhy | Komentářů 60 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,6/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Související odkazy:
- Špatná nálada, nebo deprese s velkým D?
- Žijete svůj život? Pokud ne, hrozí vám deprese
- Nespavost a deprese jako nerozlučná dvojice?
Diskuse ke článku - Tvrdí, že má deprese, a vynucuje si lítost
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
tak koukám, že po sobě nečtu a píšu tady sucítit místo soucítit, ale co je nejhorší mám tam dokonce hrubku!!!?? takže se omlouvám - nemilých 
to bude asi tou noční hodinou :-D 
njn, co už - ostuda
Možná bych jí zkusila opravdu jasně naznačit, že pokud má takovej psychickej problém, že pro ni je těžko zvládnout běžné věci, aby to začla řešit....Ať se na mě nezlobí, ale pokud vážně trpí depresí, tak se to dneska dá velice úspěšně léčit a není na tom vůbec nic špatného. Dokonce jsem přesvědčena, že by jí to podstatně zkvalitnilo život.....Teď jde ale o to, že se musí rozmyslet, jestli má opravdu deprese, nebo jestli je to nějaký druh její hypochondrie, že obtěžuje druhé a dělá si z nich berličku....Sama jsem si depresemi prošla, vím o čem tu mluvím, ale přetěžovat jimi druhé není řešení. Každý potřebujem blízkou duši, komu se prostě vypovídat, když se nám něco dějě, ale v tomto případě, to už je vážně moc. Jsem taky taková, co se snaží každému pomoci a pochopit ho, sucítit s ním a pomoct v nemylích chvílích života a jeho karambolů, ale nesmíš se od ní nechat vysát...
Tady máte postřeh z druhé strany: Mě poslali s mými stesky do pr. tito všichni: manžel, tchyně, tchán, maminka, děti, bývalé kolegyně i ženské z jednoho fóra. A to šlo prosím, o vážnou věc, ztrátu práce několikrát za sebou. Asi proto, že předtím jsem se hroutila z prkotin a dlouze je probírala. No, teď už se snažím přemoct a povídat, třeba chvilku o tom vaření, když to je oblíbené téma druhých. Ale dá to přemáhání.
No podle mě je jediné řešení protiútok. Normálně na vše reraguj" tohle nic není, kdyby se ti dělo to ,to musím řešit já..." a spusť litanie. Jestli na tohhe nemáš náladu, tak další metotou je prostě jen říct, že její problém je prkotina,kterou musí každá ženská zvládnou levou zadní, a pokud to ona nezvládá, tak je zkrátka neschopná. Sice tě pomluví u kolegyň že seš hulvát, ale už nebude vyprávět
Ach jo... Člověk, který se nechá takhle vysávat je podle mě nešťastná povaha, a to se dá těžko změnit nějakou radou. To se dá změnit jedině usilovnou a tvrdou prací na sobě. Člověk, která má tak nějak v povaze dělat druhým vrbu a neodváží se odmítnout, prostě nemá jinou možnost než na sobě zapracovat a změnit se. Jo, změnit sebe sama je ta nejtěžší věc na světě, ale jedině tak se dají věci řešit. Snažit se změnit druhé nemá smysl. Člověk, který trpně přikyvuje nářkům druhých a v duchu se hryže zoufalstvím, se prostě musí proměnit v člověka, který dovede bez výčitek odkázat milou Věru do patřičných mezí a vysvětlit jí, že KAŽDÝ má těžký život a že ženská se nemůže hroutit při každé kravině. Naučit se být trošku ráznější, umět si obhájit svůj prostor, dát jasně najevo, že přede mnou se skuhrat nebude, a přitom neublížit, neurazit.
Mno, já myslím, že pohoda, porozumění a další věci, to je taková nadstavba, bez které se v práci dá taky fungovat. Ostatně to buď v kolektivu vznikne, nebo se to násilím do kupy nedá - i když to v některých firmách, hlavně těch větších se zahraničními majiteli, zkoušejí formou teambuildingů a podobných podujatí. 
To vždycky závidím jednomu známému pracujícímu pro nejmenovaný nadnárodní moloch. Tam je to každou chvíli - firemní mejdan ve známé hospodě v Dětenicích, nebo víkend na čtyřkolkách, nebo soustředění na Šumavě... zkrátka utužování kolektivu všemi způsoby. Užijou si spoustu srandy, dle mého názoru, a mně se nikdy v takové firmě pracovat nepodařilo. Ale zas že bych musela vědět o každém hnutí mysli svých kolegyň, to fakt nemusím... a tu výše popsanou ubrečenou bych asi drsně poslala na fialky, já to nemám ráda, když se někdo vymlouvá na deprese a těžkej život.
.gif)
Jarča*: určitě, mně se v první práci nelíbilo, byly tam divný vztahy, takže jsem se tam kamarádila jen s jednou holčinou, která nastoupila se mnou a spolu jsme pak odešly. My si jdem po práci sednout třeba jen naše směna a na půl hodiny na čaj nebo kafe, protože všichni dojíždíme autem. A tam si řeknem věci, který nemůžem probrat v práci nebo tak podobně. A asi 1 - 2x za měsíc jdem celá parta na celý večer, většinou když má někdo narozeniny nebo o Vánocích, Velikonocích 
punh: dřív jsme se jako parta z práce domlouvali docela často, že si půjdem někam sednout, minimálně každý měsíc, ale už je to tak 15 let. V dnešní době mi přijdou lidi míň družní, asi taky mají míň peněz, a vůbec jsou nějak otrávenější.. A nebo je možné, že je to tak, jak píšeš - záleží, jaká se sejde parta a jak si rozumějí.
Jarča*: tak to věřím. Když pracuješ s někým, kdo ti není sympatický, tak se pak pracuje hůř. Není to dobrý, když se člověk nemůže těšit do práce, přece ta pohoda a porozumění je hodně důležité, zvlášť tam, kde lidi musí spolupracovat a nemůže každý dělat jen za sebe
denda04: sharon: já chci taky vědět o jiných pracovních aktivitách
Ještě jsem si vzpomněla na kolegyni, se kterou jsem byla v kanceláři naposledy. Byla dost pesimistická, třebas jen při poslouchání zpráv v rádiu věštila samé katastrofy, taky dost závistivá - když někdo dostal prémii (což jako mzdovka viděla) a ona ne, tak to div neobrečela atd. Taková kolegyně opravdu na náladě nepřidá. Docela jsem si oddychla, když odešla do předčasného důchodu a zůstala jsem sama
Riki: v minulé práci jsme byly jen ženský a asi 4 - 5 x do roka jsme si po práci šly sednout. Teď jsme smíšený kolektiv a chodíme častěji, protože končíme stejně a jsme spolu rádi Za to z jiných zaměstnání jsme nikdy nikam nešli (když nepočítám MDŽ a podobný trapárny), to je přece o osobních sympatiích a ne, že by na to člověk neměl čas
.gif)
ony ty čtyři kolegyně v kanceláři sedí....o práci tu není řeč.....
denda04: pšššššššššt to je tajný....
Hm, my jsme v kanclu taky čtyři, včetně šéfové. Pokecat se může během půlhodinky na oběd, nepamatuju, že by někoho napadlo jít ještě někam po práci - každá končíme jinak, máme volnou pracovní dobu, a každá máme svýho dost co dělat, než že bychom se ještě musely sdružovat.
