Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Kadla: já mám zkušenosti jen s bytovými kočkami, ty vylezou v paneláku na schody, o pět pater níž se vyděsí, že jsou daleko od domova, jedna se vracela takovým fofrem, že byla vidět jen mourovatá šmouha, druhá zalezla do nejtemnějšího kouta a tam zoufale mnňoukala, abych pro ni přišla. Ta mourovatá byla ochotná i hrát hry, ale jen s mým synem, se mnou se bavila jen tehdy, když viděla, že mám něco chutného pro kočky. No a druhá se nebavila vůbec s nikým, pokud ji někdo zvedl, chvíli vyčítavě koukala a když toho nenechal, začala se bránit všema čtyřma "pusť mě okamžitě na zem". V životě nikomu nevlezla na klín a příst jsem ji slyšela možná dvakrát za 6 let. Pak přišel realitní agent, úplně cizí chlap, tomu se pověsila na nohavice a klidně by s ním odešla, čúza prodejná, prostě se jí zalíbil. No jo, může být s kočkama i zábava, občas. Ale pes to nejni.

mam-ča: kočky jsme měli taky. Oblíknout kšíry a jít na procházku, to nedala ani jedna. Jo, viděla jsem tu a tam někde venku kočku na vodítku, ale jsou to výjimky, a na celodenní výlet, jako psa, to člověk stejně vzít nemůže. To by musel půl dne nosit. Vůbec ani nelze mluvit o případech, že jsme brali psy v zimě na běžky, v létě na vodu do lodi... tam jsem teda kočku nikdy neviděla ani jedinou.

mam-ča: Jo, s tím urovnáváním sporů, to taky znám. Jedna naše kočka, když se doma začneme hádat, přijde mezi nás a začne na nás tak hlasitě mňoukat a dorážet, že musíme přestat

Kadla: Souhlas. Naše kočky jsou taky "léčitelky" a užijeme si s nimi spoustu legrace. Každá je originál a všechny dohromady někdy "miláčkové" a někdy "parchanti zrzaví".
Kočky taky fungují jako prostředník, když je doma "dusno". Nemít kočky, tak jsem buď už dávno rozvedená, nebo vdova vlastní rukou.

Zapomněla jsem napsat, že se mnou chodí na procházku do lesa bez vodítka. Za mým domem jsou už jen pole, remízky a les, takže nemusíme přes silnici.. Dva z mých kocourů, když vidí, že jdu k lesu, mě doženou a jdou se mnou klidně 3-4 kilometry.. (celkem, víc toho neujdou). Legrační je, že se při té procházce chovají úplně jako psi - běhají do kolečka, odbíhají na pole, zkoumají každého brouka na cestě a tak...
Tady je fotka z jedné podvečerní procházky s kocourem Nikolou (to je velký turista ):

Riki: Tyjo, teda moje kočky rozhodně nejsou pasívním příjemcem péče. Komunikují, chodí se mnou na procházku do lesa, umějí si s námi hrát (třeba máme oblíbenou hru na honěnou po schodech s jedním kocourem a na schovávanou s druhým. Poznají, když je mi těžko a přijdou za mnou. Jedna, která je velmi plachá a normálně k člověkovi nepřijde (byla týraná, je z útulku), tak ta v okamžicích, kdy je mi bídně (psychicky), natolik překoná samu sebe, že přijde a vleze mi na klín. Jiná zase ke mně chodí, když mne bolí hlava (bezpečně rozpozná nastupující migrénu), lehne si mi kolem hlavy a přede a přede, dokud se bolest "nerozpustí". Já o našich kočkám říkám, že jsou zakuklení psi. Každá má svou jedinečnou schopnost a každá je naprostý unikát. Na rozdíl od psů člověka neotravují, když na to člověk nemá náladu, ale poznají, kdy máme chuť s nima blbnout a neskutečně se s námi vyřádí...

Riki: S kočkou můžeš taky diskutovat. Ona si sice dělá co chce , ale taky svého člověka miluje. Navíc nepotřebuje třikrát denně venčit, a může výjimečně zůstat sama doma třeba přes víkend.
Sice s Tebou pak dva dny nemluví, ale dá se uplatit.
U nás v domě mají dokonce kočku, co se chodí venčit na vodítku, přičemž vodítko nikdo nedrží a kočka tahá šňůrku za sebou. Nebojí se ani lidí, ani četných psů.
Kdybych takhle chtěla venčit naše kočky, tak by se nejdřív po navlíknutí postroje plazily po zemi, protože by to považovaly za potupu, a pak by stáhly ramínka, a z postroje se vyvlíkly. Při spatření prvního psa (a že jich na sídlišti je) by vyběhly do koruny nejbližšího stromu, a tam setrvaly, dokud by nedostaly hlad...

Máme doma kočku a rybičky.Náhodou i ty rybky jsou už na nás zvyklé a jeden rybí dědeček(je mu už asi 8 let-malá,cca 10 cm rybka) mě pozoruje a když dám prst na sklo,tak vždy zakroutí očima,jakože pozdrav.

V průběhu času se u nás v domácnosti vystřídalo nejrůznějších zvířat nepočítaně. Plazi, ryby, ptáci i savci v nezanedbatelném množství. Exotické i zvěř polní či lesní. Když to tak zpětně přehlédnu, jo, děti si s tím užily práci i legraci, a dospělí konec konců taky, stálo to sice fůru peněz i času, ale celkově bych řekla, že bilance je v plusu, že přínos to byl. Ale - ze vší té zvěře jediný, co může být člověku něčím víc, je pes. Ten projevuje určitou sociální inteligenci a dává odezvu. Všechno ostatní je jen pasivním příjemcem lidské starostlivosti a péče, a maximálně se za to nechá občas podrbat za ouškama. Rybičky ani to ne. Pes je parťák a lze s ním konverzovat, diskutovat a vyměňovat názory. Po psím, samozřejmě, přenášet na psy lidské vlastnosti a očekávání by byla chyba. Se psem se dá sportovat, chodit na výlety, leccos se naučí, a může být aktivním účastníkem rodinného i společenského života, což od křečka v bedně moc očekávat nelze. Tudíž, po mnoha letech zkušeností, když zvíře, tak psa. Ale pokud je člověk jeden sám, a celý den není doma, tak psa ne. To zas ten křeček přežije, zatímco pes by se sám zavřený v bytě trápil. Proto já psa nemám, a žádné jiné zvíře doma už nechci. Až/jestli bude někdy příležitost mít dost času na psa, pak možná, ale spíš to vidím, že už ne, člověk taky musí rozumně zhodnotit svý možnosti, a na stařenky důchodkyně, venčící tempem umírajícího šneka velké a statné psy, kteří by potřebovali pořádný pohyb a ne šourání se na dvou metrech čtverečních, to je hodně smutný pohled.

mě byl pejsek doporučen,jako canisterapie před 6 lety a nyní už máme 2 a nedala bych je za nic na světě

mam-ča: na tom něco bude

Zvířátko je naprosto úžasný kamarád, ale je potřeba mu zajistit jeho potřeby a to po stránce finanční i psychické. Opravdu si nemyslím, že by měl mít zvíře každý.

Jarča*: Neboj Jaruš, neklepne.
Kočičák Tě totiž odmalička trénuje, takže Tvoje hranice "klepnutí pepkou" je někde daleko daleko v nedohlednu. Zatímco bez kočičáka-divočáka bys už byla dávno "na prkně".

já děkuji ale nechci, stačí mi mazlíček dvounohý....a ti ostatní!

To se ví přeci dávno. Také proto mám doma dvě psí léčitelky a pět kočičích lékařů, kteří na mne provozují léčebnou metodu Felinoterapii. I když je pravda, že někdy "léčí" tak intenzivně, že bych z nich dostala psotník