Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Já už se starám dlouho a je to naprosto v pohodě. Hodně mi s tím teď pomáhá i sos tlačítko https://www.smartomat.cz/smartomat-sos-tlacitko-pro-seniory-smt03/ , díky kterému je mohu trasovat, ale hlavně oni so mohou kdykoliv zavolat o pomoc.

Rodiče již nemám.....Teď jsem já na řadě,tak doufám,že to bude ještě dost dlouho trvat! Stejně si neumím představit,že bych se nechala obskakovat dětma,dokud to jen trochu půjde,tak chci být samostatná.Po doktorech nechodím a snad se jim vyhnu i do budoucna....

Na toto se nejde připravit, to prostě příjde... a většinou v čase, který ani trochu není příjemný.
Jedni moji "sousedi z druhé ulice", byli v duševní pohodě. Tatík měl Parkinsonovu nemoc. Nervy občas přestaly cítit - ruce, nohy... a jeho žena ho tenkrát donutila opustit invalidní vozík, chtěla, aby chodil, hýbal se a trochu zhubnul. I vydal se na procházku ke mně, asi 300 m. Měl štěstí, že jsem zrovna byla před domem a uviděla ho. Vzala jsem venkovní židli a utíkala mu s ní naproti... s tím, že ho potom přivezu autem. Neumím si představit, co by se stalo, kdyby ... na to jsem volala jejich dceři, co se stalo a že je potřeba kontaktovat MUDry... udělala to.
I když se děti starají, nikdy nemohou vědět, co rodiče provedou, byť v dobré víře.

babkatapka: víš, já to v mládí viděla jak se maminka starala o svoji maminku , moji stařenku....jelikož je ségra skoro o pět let mladší tak to tak asi nevnímala, jsme každá úplně jiná a přitom vlastní sestry........

denda04: taky to tak beru........však víš, jsme na tom podobně.........naše sluníčka.....

To je moc hezké povídání a určitě zajímavé, ale..........
Kolik je takových dětí, aby je zajímalo jak žijí rodiče?????

sharon: za dobrotu na žebrotu ,ale nevadí máš hodné děti a hlavně zdravíčko

LenkaT: já měla doma papíry do DD pro mamku 7 let a nikdy jsem nenašla odvahu jí je dát podepsat....tehdy mudra řekla že tam papíry můžou ležet jako v pořadníku, jenže bylo potřeba důchodový výměr a podpis....nenašla jsem k tomu sílu, takže byla doma a nastěhoval se k ní synovec ( sestry syn) takže já prala a žehlila pro oba, uklízela po nich, na vánoce dárek i pro něj.....sestra se nestarala......však co, je tam její syn, tak ať se stará.....ten chodil do práce, ale já byla ráda že tam máti není v noci sama, byt po máme mu měl zůstat s tím jsme souhlasila......a dnes ? sestra tam nakonec bydlela taky jako rozvedená....a nakonec ho prodala a mě se ani nezmínila....
ona byla chudinka , měla o jedno dítě víc než já .....ale v životě našim okna neumyla... je to pryč, už jen vzpomínám.....

LenkaT: To je od Tebe moc hezké, že se o maminku staráš. Ale věř tomu, že i když bratr dle Tvých slov "nedělá skoro nic ", bydlení s vlastním milovaným rodičem, který chátrá (zvlášť duševně) před očima, je velký nápor na psychiku.
Vydrž, ikdyž je to záběr, a s bratrem udržuj co nejlepší vztahy. Jednou budete mít jenom jeden druhého a to je velká opora. Mně sestra umřela, a pořád je mi po ní strašně smutno.
Chlap se většinou nedokáže postarat o ty běžné a ubíjející všední potřeby blízkého člověka. Čest výjimkám.

mam-ča: zasloužit snad ani ne, ale když někomu to prostě nedá, aby se nestaral. Já mám maminku s Azheimerem, ještě to sice jde, aby byla doma, bydlí s bráchou, ale už se o sebe nepostará. No a já bydlím jinde a vařím, nosím obědy, nakupuju, chodím s ní k lékařům, uklízím, pomáhám s koupáním, prostě všechno. Brácha nedělá skoro nic a ještě se ofrňuje, když já si dovolím jet na 14 dní na dovolenou. Kolikrát už jsem se silami a nervami u konce, ale nedá se nic dělat, do domova mamina nechce, až jednou, až to se mnou sekne, tak ji tam brácha nacpe asi

sharon: PEGG: ...a že se nakonec starají ti méně protěžovaní, to už je pravidlem.
Jako bychom si chtěli ještě v závěru života rodičů tu lásku nějak zasloužit.

Jo děvčata, mě vždycky inspiruje ten nadpis : "Na péči o stárnoucí rodiče se dobře připravte předem".
To je totiž něco, na co člověk není dostatečně připraven nikdy.
Péče neznamená jen uvařit-uklidit-vyprat, ale třeba i pomoc s hygienou, a to je hodně tvrdý oříšek. Můj otec byl vůči mně hrozně stydlivý. Nikdy jsem ho neviděla nahého a dalo mi moc práce ho přesvědčit, aby ho aspoň vykoupat mohli mí synové, kteří ho měli moc rádi a pomáhali mu kdykoli to bylo třeba.
A i pak se dal dopravit do vany jenom v trenýrkách...

mam-ča - 8.3.2012 9:15 - to je naprosto normální, bohužel. Naši starouškové naštěstí zatím soustavnou péči nepotřebují. Zatím zajišťuji jen nákupy, doktory, prádlo, okna a zahradu. Ale co myslíte, švagrová která bydlí ve stejném městě, děti už má z domu se ani neobtěžuje zeptat a přitom to jsou její rodiče. No co naděláš. Beru to tak, že mi oni taky pomoháli, když byly děti malé, tak jim to vracím

ono se to všechno krásně napíše ale praxe a skutečnost bývá mnohdy zcela někde jinde......
mam-ča: něco obdobného mám za sebou.......

Osvěta je třeba, ale promiňte, trochu si odporujete :
např. "Udělejte si seznam všech lékařů, které váš rodič navštěvuje. Informujte se u nich o jeho zdravotním stavu"..
Pokud je senior svéprávný, nemá se bez jeho souhlasu nikdo (ani z rodiny) co informovat o jeho zdravotním stavu. Bude-li chtít, řekne vám to sám.
Protože :
"Vždy respektujte vlastní vůli a soukromí vašeho rodiče"
Nad větou :
"Svolejte rodinnou poradu a hned od počátku zapojte do péče o seniora co nejvíce rodinných příslušníků. " jsem se trpce zasmála.
Starala jsem se více než 6 let o svého nemocného otce, který byl po mrtvici špatně pohyblivý, ale duševně zdravý. Zpočátku jsme se o pomoc dělily s mojí sestrou, která ale brzy sama vážně onemocněla a zemřela. Kdyby mi nepomáhaly moje děti, asi bych musela tatínka umístit do nějakého ústavu. Takhle umřel doma ve svém bytě, a v plné duševní svěžesti. Ostatní příbuzní - např. dospělé děti mé sestry, které byly vždycky dědečkem preferovány, a bydleli oba od dědy stanici MHD, se na dědečka byli za těch 6 let podívat jednou.
Zdědit už nebylo co, všechno jim rozdal za svého předchozího života, tak co tam, že ? Ať se postarají druzí.