Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Dalším naším cílem byl královský palác v Amlapuře a vodní palác Tirtigganga. Amplapura je ospalé město, které nemá s turisty nic moc společného. Ochutnali jsme tu první superpálivé balinéské jídlo, prohlédli si místní market, kde se nás nikdo nevěšel za účelem výdělku, a prošli bývalý palác posledního krále. Není nijak velký, ani přezdobený, a přestože měl král deset manželek, jeho obydlí se zdá docela skromné. Celému místu vévodí zahradní jezírko s hudebním altánem a lázně, které jsou oddělené kamennými freskami s výjevy, před kterými by se Kámásútra červenala. Prohlídka nám nezabrala víc než půl hodiny. Tirtigganga je nedaleko města a z původního paláce v podstatě zbyla jen nádherná zahrada s kamennými jezírky, hinduistickými sochami a zvířecími chrliči. Z budovy paláce se „překvapivě" stala restaurace a hotel, ale to kamenné zahradě na kráse neubírá. V jezírkách plavou červení kapři a kolem poletují vážky všech barev i velikostí, chodníčky křižující jezírka vám mají zajistit věčné štěstí....

Následné zkoumání ostrova nás zavedlo k pobřeží, kde se střídají zářivě bílé a temně černé lávové pláže. Nedaleko Padang Bai leží vesnice Candidasa, která se svými černými plážemi pyšní, protože její zátoky jsou vyhlášenými potápěčskými místy. Temné pláže působí zvláštně a příliš nelákají k poležení na dece, ale rozhodně mají svoje kouzlo. Vyškrábali jsme se na kopec s terasovitými políčky nad útesem a měli překrásný výhled na kus jižního pobřeží. Indický oceán je proti čínskému moři nespoutaný živel a vlny pod námi duněly jako zemětřesení. Hotely byly daleko, nad námi kroužili orli a já se cítila malinká a ještě menší...

Náš poslední celodenní výlet směřoval do podhůří sopky Gunung Agung. Projžděli jsme malebnými údolíčky, na jejichž svazích se zelenaly terasy s rýží, míjeli jsme vesničky, kde lidé žijí skutečně velmi jedoduše, i když na každém druhém domě, hned vedle sošky Hanumana, trčí satelit. Malebnost krajiny ovšem kazí fakt, že stejně jako jinde v Asii i Balinésané mají problém s ekologickou výchovou. Chci říct, že ta tu úplně chybí. Turistickému jihu se dostává v tomhle ohledu důsledné péče, ale tady se lidé obklopují odpadky. Skládky hromadí za svými domy, v džungli, v řekách. Když už je hromada moc velká, prostě ji zapálí. Další příklad toho, jak se ještě nezadaptovali z přechodu z banánových listů na igelit.

Přestože je Bali nádherný ostrov plný barev, obrazů a usměvavých lidí, obávám se, že turismus ho dožene k úplné změně nebo zkáze. Bombové útoky na americké turisty na pláži v Kuta se už snad opakovat nebudou a Bali se z nich vzpamatovalo velice rychle. Staví se tu stále nové hotely a pro většinu obyvatel jsou turisté jediným zdrojem obživy, což je činí víc a víc dotěrnými. Vychutnali jsme si to především poslední den, právě v Kutě, kde jsem musela stále dokola v duchu počítat, abych nezačala ječet na všudypřítomné prodejce nebo taxíkáře, kteří jsou schopni vás pronásledovat neuvěřitelnou dobu i přes váš evidentní nezájem. Pláž obsypaná lidmi také není nejlákavější a moře je nebezpečné protože na vlnách se mačkají surfaři, jejichž počet připomíná útok deseti zájezdových autobusů.

Doufám že se na Bali vrátíme co nejdříve, abychom si prohlédli i zbytek ostrova. Čím déle to budeme odkládat, tím pravděpodobnější je, že se tam už neobejdeme bez němčiny.