Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Cesta lodí na ostrov Ko Chang proběhla ve veselém duchu. Za chvilku se všichni se všemi seznámili, kolovaly historky o cestování. S nimi láhev whisky, kterou jsem s díky předávala dál, neb bych si asi dodatečně způsobila mořskou nemoc. Pluli jsme v pozdním odpoledni a míjeli vzdálené ostrovy Barmy, neobydlené a hustě zarostlé vysokou džunglí. Slunce se ocitlo o poznání níž a moře dostávalo barvu sametu. Byla to opravdu nádherná podívaná. Až se člověku chvílemi objevil příjemně tetelivý pocit u srdce.

Když jsme zahlédli další ostrov, začali někteří turisté jásat a shánět se po svých zavazadlech. Připlouvali jsme k cíli. Z dálky nás vítalo dlouhé molo, na jehož konci se bělala jakási malá buddhistická modlitebna. Ostrov vypadal opravdu pohádkově, nikde na břehu nebylo vidět živáčka. Čím blíže jsme připlouvali, tím lépe jsme slyšeli mnišské zpěvy, pravděpodobně z chrámu, na nějž upozorňoval turistický průvodce. Přiblížili jsme se k druhému molu, kde už čekalo asi dvacet lidí. Byli to buď Thajci, čekající na své příbuzné, aby jim pomohli vyložit nakoupené zásoby jídla, nebo Thajci, mávající kartonovými cedulemi s názvem resortu. Po úzké lávce se s těžkými batohy vystupovalo skutečně špatně. Jedinci posilnění alkoholem raději přeskakovali z lodi na molo v nejužším místě, zavazadla jim byla házena přes palubu do náruče. Když se mi podařilo pochytat naši bagáž a nasměrovat manžela k silnici, už se stmívalo.

Rastamani nás lákali do svého resortu, ale narazili jsme na problém. Místo, kde jsme se chtěli ubytovat, bylo na druhé straně ostrova, přibližně tři a půl kilometru vzdálené. Měli jsme sice možnost vypůjčit si motorku (jediný možný transport po ostrově), ale představa, že na motorce balancuji se dvěma batohy a společensky unaveným manželem mě naplnila vším možným kromě nadšení. Nechala jsem ho tedy hlídat věci a vydala se na průzkum. Ten odhalil, že se nacházíme v centru rajského ostrůvku. Několik restaurací, půjčovna motorek, obchod, dva resorty a buddhistický chrám bylo v podobných podmínkách možné považovat za hlavní město Ko Changu.

Po mém návratu jsme se společně rozhodli pro kávu v rohové restauraci, kde obsluhovala mladá Angličanka. Pozvala nás, abychom šli ke stolu, kde seděli její přátelé. Než jsme vypili kávu a dovyprávěli historku o našem odplutí, kdosi nám přinesl klíč od chatky ve vedlejším resortu. Při placení slečna neměla drobné nazpátek. Odbyla to mávnutím ruky, ať tedy zaplatíme, až půjdeme kolem. Jeden z jejích přátel nám nabídl doprovod, protože už byla tma a sami bychom správnou chatku ve stráni hledali dlouho. Bylo nám vysvětleno, že veškerou elektřinu na ostrově obstarávají solární panely, a tak jsme nafasovali ještě baterku. To kdyby naši sousedi vypotřebovali energii svícením a rádiem. Každý panel napájel tři pokoje najednou, takže se to stávalo poměrně často. Měli jsme štěstí. Když jsme dorazili k naší bambusové rezidenci, světlo fungovalo. Náš průvodce v rychlosti proběhl domeček, ohlásil mi, že v posteli a v koupelně nemáme ani hada, ani škorpiony či podobnou havěť, popřál nám dobrou noc a zmizel ve tmě. Přemýšlela jsem, jestli hadi a škorpioni lezou do postelí přes den, kdy nikdo není doma, nebo v noci, když cítí lidské teplo. Doufala jsem, že to nezjistím.

Manžel zajásal nad obrovskou postelí s moskytiérou, a než jsem přinesla do chaty druhý batoh, už ji testoval s chrápáním velmi unaveného člověka. Sedla jsem si na verandu, kouřila a dívala se do tmy. Vzduch krásně voněl, moře příjemně šumělo a v dálce blikala světélka lodí. Ztuhlý krk mě stále bolel, ale dalo se to vydržet. Solární panel skončil svou večerní službu a světlo v předsíňce zhaslo. Doplížila jsem se do „ložnice" a chystala se ztlumit manželovo chrápání, abych také mohla usnout. Ovšem v okamžiku, kdy jsem udělala rychlý krok k posteli, projela mi lýtkem ostrá bolest. Zařvala jsem tak, že manžel nejen přestal chrápat, ale rovnou začal hledat půjčenou baterku, aby zjistil, co se stalo. Bambusový domeček byl velmi přírodního rázu. Z postele, stlučené z něčeho neidentifikovatelného, čouhala obří tříska. Vyrobila mi patnáct centimetrů dlouhý, poměrně hluboký šrám na noze. S baterkou jsme tedy začali lovit v batohu cestovní lékárničku a snažili se krvácení ošetřit alespoň v rámci možností. Když se nám to jakž takž podařilo, usoudila jsem, že to bude lepší zaspat, a doufala, že obvaz na lýtku bude dostatečný. Manžel ve chvilce znovu usnul a já ještě poslouchala vzdálenou hudbu moře. Ke ztuhlému krku a zranění na noze jsem ještě začala cítit, že se o mě pokouší nepříjemná zimnice. A tak jsem usínala s vroucím přáním, abych se ráno probudila fit, připravená na prohlídku ostrova, slunění na pláži a o další den později na oslavu Nového roku...