Maminka? Semetrika? Tchyně je to!
Už samotné slovo tchyně mi od malička znělo tak odpudivě, že jsem nepředpokládala existenci osoby tohoto druhu, která by mohla být hodná, milá, příjemná a pohledná paní. Žila jsem v přesvědčení, že hlavním úkolem tchyní je v pokud možno v co nejkratším čase dovést životního partnera svého dítěte do blázince, kriminálu nebo nejlépe rovnou do hrobu, a umožnit tak celé rodině se znovu úlevně nadechnout.
Jednoho dne se již osobní setkání s mojí budoucí tchyní nedalo odvrátit a já s obavami napochodovala v hodobóžovém oblečení do jejich panelákového bytu. Přivítal mě pouze přítelův otec a bratr, o kterém jsem až na místě zjistila, že je poměrně vážně mentálně postižený. „Nechtěli jsme vám to říkat, abyste si svatbu nerozmyslela,“ sdělil mi šeptem tchán a já přemýšlela, zda by to nakonec nebyl docela rozumný nápad. Ne, že by mi jakkoliv vadil postižený člen rodiny, ale že buď o mém charakteru nemají moc valné mínění, nebo se za toho chudáka stydí a to zas byla vada na jejich kráse pro mě. Potom se dostavila maminka. Důstojně vplula do víru dění jak aristokratické matrony ze starých filmů pro pamětníky, ale místo elegantní dámy mi na první pohled připomněla Auroru krátce před potopením. Tmavá, zhruba stodvacetikilová dáma, oblečená v předválečném modelu domácího úboru, s makeupem Adamsovy rodiny, vědoma si svého nadřazeného postavení důstojnické paničky v domácnosti a střílející svým arzenálem zbraní po každém, kdo by chtěl její postavení jakkoliv ohrozit.
Začal společný oběd, což byla pouze zástěrka pro křížový výslech. Už chyběla jen lampička do obličeje. Ostatní jen útrpně mlčeli a snažili se vypadat, že vůbec neexistují. Zachránil mě až postižený bratr, který se vyzvracel zpět do svého talíře. Nemohu od té doby vidět křenovou omáčku. Nicméně akční změna způsobila, že na další otázky nebyl čas. Tchyně mi věcně sdělila, že sice nejsem nic moc, ale že jsem pořád lepší než její první snacha. Asi jsem to měla brát jako kompliment.
Na naši svatbu se dostavila pozdě, v pohřebním oblečení, líčení i náladě. Nebrajíc ohled na všechny dohody přitáhla v srpnovém parnu několik krabic s tukovými dorty, a rozesela tak mezi všechny hosty a jejich rodinné příslušníky, přátele, kolegy či sousedy nezapomenutelné bakterie salmonely. Bezohledně se pokoušela řídit i náš další život, do kterého vstupovala, jak se jí zachtělo, a jakýkoliv odpor z naší strany provázela buď hysterickými výkřiky, nebo uraženým mlčením. Moji přízeň si nikdy nezískala, ale musím přiznat, že i když se naše manželství rozpadlo po několika krátkých týdnech, tchynina osoba i pro celou moji rodinu zůstala nezapomenutelná navždy.
Nicméně nikdy jsem neměla důvod ji začít oslovovat tak, jak jsem často slyšela nazývat své tchyně ostatní. Baba, kráva, semetrika, zmije... Pro mě to vždycky byla jen paní M. Nedokázala bych si však ani představit, že bych jakoukoliv jinou, třeba i moc hodnou, mohla oslovovat maminko. Maminka je pro mě pořád jen jedna. Ta moje.
Jak oslovujete své tchyně či tchány vy? A jaký spolu máte vztah? Dáváte bomby pod rohožku, nebo se na jejich návštěvu těšíte?
2.10.2009 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 104 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Maminka? Semetrika? Tchyně je to!
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Tchýni tykám a říkám křestním jménem, ale dlouho mi to nešlo přes pusu, neb je o dvě generace starší. Je víceméně hodná, ale vypěstovala jsem si k ní bohužel nepřekonatelný odpor, jelikož je 
hlavně z hlediska potravin a jejich poživatelnosti. U ní doma to hrozně páchne, jelikož furt smaží a kouří a nevětrá, aby nedejbože nenastydly orchideje...
Měla jsem už dvě tchyně,první jen tři měsíce od svatby,protože manžel zemřel,ale po sedmi měsících se narodil syn a tak se chovala docela rozumně,jasně,že všechno bylo pod drobnohledem,ale dalo se to zvládnout.
Ovšem moje druhá maminka-tchýně mě nemusla,byla jsem pro ni vždy jen tá vdova s děckem a to si myslili,jak říkala,že si jeji syn dovede ideálni ženu,jak chtěl,manžel se ženil,až tehdy ve svých skoro 34letech,byli jsme spokojení,maminka jeho byla sice generál,ale pořádná a pracovitá žena,dodnes na ni vzpomínám i po letech co i druhý manžel zemřel,ona o dva roky dříve.Snažím sae dětem nedělat to co mi na tchýni vadilo,zdravím všechny tchýně i ostatní-HLAVNĚ ZDRAVÍ přátele.
Už léta, vlastně od svatby, jim říkám jménem a tykám a stejně tak manžel mým rodičům, byť můj otec je již dost postarší pán. Nicméně už on své tchýni, mé babičce, tykal a myslím, že jí říkal máti.Děti taky rozlišují mezi babičkami jménem, takže klidně osloví tchýni "babičko Vlasto". Moje kamarádka z dětsví taky říkala babičce jménem, nějak to vyplynulo samo od sebe, když její babička ovdověla a našla si nového "dědečka" a ten si nechal od "vnoučat" říkat jménem, tak aby to nikomu nebylo líto, děti začaly oslovovat jménem i babičku.
Už léta, vlastně od svatby, jim říkám jménem a tykám a stejně tak manžel mým rodičům, byť můj otec je již dost postarší pán. Nicméně už on své tchýni, mé babičce, tykal a myslím, že jí říkal máti.Děti taky rozlišují mezi babičkami jménem, takže klidně osloví tchýni "babičko Vlasto". Moje kamarádka z dětsví taky říkala babičce jménem, nějak to vyplynulo samo od sebe, když její babička ovdověla a našla si nového "dědečka" a ten si nechal od "vnoučat" říkat jménem, tak aby to nikomu nebylo líto, děti začaly oslovovat jménem i babičku.
.jpg)
já mamince řikala mami a po určité době mi řekla ať ji tykám tchána jsem moc nemusela a taky jsem raději mu neřikala nijak 
dost brzo zemřel ,ale s manželovou maminku jsem měla ráda a ona mě taky ,ale už 6let tu není dožila se 86let
Měla jsem moc hodnou tchýni, bohužel už nežije. Byla taková normální, ráda jsem ji navštěvovala, zdrbly jsme si a popíjely kávu.
Nikdy jsem jí neříkala maminko, maminku jsem měla jen jednu. Než byly na světě děti, oslovení jsem se vyhýbala a potom jsem ji oslovovala babičko. Vždycky jsem jí vykala.
.gif)
říkala jsem mami TY, tatiTY.....už bohužel neříkám, přestože jsem měla výhrady obzvlášť na máti, tolerovala jsem ji a bylo dobře , že jsme bydlely od začátku sami byť se někdy snažily na rozdíl od mých rodičů nám do věcí kecat, ale my si stejně dělaly po svém
.jpg)
mě vlastně zachránily až naše děti .... prostě teď babičkujeme a dědečkujeme....
Předtím jsem jim tykal ( to mě sami navrhli o svatbě ,před svatbou vykání ), ale nepřišlo mě to úplně košer....
Už jsem toho tady o nich navyprávěl dost, jsou hodně svý, ale nejsou zlý....a někdy jsou historky, které vytvoří svou snahou ušetřit, překvapit neby pomoci docela zábavné
tchynce rikam jménem, nebo moje milovana tchyne.. vztahy mame dobre, n navstevu se tesim.. jen je trochu pruserarka a manzeli ji pak musi zachranovat, to je jedine co mi vadi, jinak vychazime velmi dobre
Mám jen tchýni,celou dobu jí říkám paní X-ová.Teď už je hodně stará,tak už k nám nejezdí asi už 15 let,my k ní tak 2-3x do roka a manžel častěji.Když byly děti malé,málem jsem z ní málem onemocněla,měla divné zvyky přijet sice ohlášená,ale pak v bytě prohlížela skříně,kritizovala,jak to tam mám srovnané,že ona by to měla tak a tak,chtěla mi to přerovnávat...Neustále se dokola divila,že nemáme záclony(nepotřebujeme je), že nám je koupí...Další připomínky byly k dětem,co jí a měly by jíst nebo nejíst,mě vždy jen z představy,že přijede rozbolela tak hlava,že jsem myslela na smrt.Celou dobu návštěvy mluvila a mluvila stále to samé...Moje máma se mi nikdy do ničeho nepletla,její návštěva u nás byla krátká a občas hlídala i děti,jen bohužel brzy zemřela.Manžel s ní(jako jeho tchýní)neměl problémy a taky jí vykal a říkal jménem.Můj názor je ten,že mámu má každý jen tu jednu.A úplně nesnáším oslovení babi(vlastní matce!!) nebo dokonce babino!!!FUJ!!!
tetička: jeden náš příbuzný taky říká své tchyni panímámo - a moc se mi to líbí. Manžel i já rodičům toho druhého tykáme a oslovujeme křestním jsménem. Přišlo to postupně. Tchyňka mi to nabídla hodně brzo, alemně to nešlo. Netlačila na pilu a až se narodil synek, došlo na potykání 
Mám tchyni skvělou 
Oba jsou skvělí prarodiče, s tchánem si ovšem já nerozumím,takže vztah korektní, ale nijak blízký,narozdíl od tchyňky. Díkybohu za ni
Bydlí 20 km daleko a je to ta pravá babi, ke které se jezdí na prázdniny na venkov 
A myslím, že i manželovi jeho tchánovci - moji rodiče - vyhovují. Bydlíme v jednom baráku, v jiném patře. Několikrát řekl, že se u nás cítí líp než u nich doma. My jsme víc praštění 
.jpg)
ja mojich skorosvokrovcov neoslovujem nijak....osloveniu sa vyhybam ale ako tu niekto uz napisal mamu mam jednu otca tiez jeho rodicia nikdy nebudu aj mojimi rodicmi nikdy si to ani nevynutia
.a su tak dobry a tak mily az su blbi ich deti si nikdy nemuseli nic po sebe upratat odlozit lebo mamicka to rada robila vsetko sama a to preto ze ona ma svoju rodinu naozaj rada a ze ona to robi az dodnes z naozajstnej lasky.Ak som ja povedala ze sme ako deti doma pomahat museli tak zahlasila ze ona by soje deti a manzela nikdy tkto na pracu nezneuzivala
takze pre mna je ich prilisna dobrota tiez na skodu
.jpg)
Jeste jsem zapomela napsat, druhý tchán (tchýnin ex) je fajn chlap, tykáme si. Nekdy má období ze je u nás pecený varený, nekdy dokonce i uvarí, jindy vypomuze. A pak má období kdy o nem pul roku nevíme.
Já jsem si při jednom filmu pro pamětníky posteskla jaké to bylo hezké oslovení - Panímámo - že je v tom slově vlastně obsaženo obojí co pro zeťáka jsem - jsem jak paní tam i máma a on se toho chytil a říká mě Panímámo, jeho rodiče šíleli jak mě to říká, ale je to naše dohoda a už jsme přešli i na tykání a dceru braly celý večer záchváty smíchu, protože si nedovede představit, že by ona tchýni tykala
S tchánovýma jsem na úrovni krestních jmen, tady to ani jinak nejde, vyká se jenom královne a oslovení pane/paní v obycejné mluve snad ani neexistuje. Vycházela jsem s nimi tak nejak blíze neurcite, bydlí skoro 300km od nás a vídávali jsme je tak 2x do roka, obvykle my u nich (prece nebudou utrácet za cestu k nám) a u kazdého jídla byla prednáska kolik toho deti snedly a já vypila (clovek si musí utuzovat nervy pri tchánove proslovu, ze dcera si namazala 2 krajíce chleba kdyz jemu stací jenom jeden a v duchu si ríkala, ze to snad myslí jako srandu
). Pak mi jednou pred 2,5 lety ruply nervy a písemne jsem jim sdelila co si o nich opravdu myslím - neco ve smyslu starý egoistictí sklerotici myslící jenom sami na sebe a po nás potopa, ale pritom chtejí pozornost od nás a ze me po 13-ti letech prestalo bavit usmívat se jejich "humoru" namírenému proti me, proti dcerám..... Na to jsem dostala odpoved co vsechno jsem za tech 13 let udelala spatne, typem v roce 2000 jsi mi nepoprála k narozeninám a v roce 1997 jsi neudelala to a to, naockavala jsem chote ke koupi spatného psa....no bylo to na celou A4. Tak jsem se na ne definitivne vykaslala a poslu jenom smsku k narozeninám a oni posílají pár stovek dcerám k narozeninám a k vánocum. Jo pravda nesmím jim krivdit, vloni jsme dostali od nich vánocní blahoprání a dole bylo jako PS pripsáno vsechno nejlepsí k mým narozkam (mám je pár dní pred vánoci)
