Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Je mi šestačtyřicet let, jsem vdaná, máme dvě už dospělé děti. Mladší dcera loni maturovala a hned o prázdninách se osamostatnila a žije se svým přítelem. Starší syn je už z domu delší dobu. Jsme tedy s manželem už sami dva a až dosud jsme si to docela užívali.

Neměla jsem žádný pocit prázdného hnízda, jak se o tom píše, spíš naopak. I když obě své děti miluji, jsem na jednu stranu ráda, že už jsou samostatné. Vidíme se rádi, pravidelně se navštěvujeme, telefonujeme si. Ale jinak si užívám svobody. Začala jsem se věnovat sama sobě, za ten poslední půlrok jsem se dala neuvěřitelně dohromady jak po fyzické, tak po duševní stránce.

Bohužel, nemůžeme se s manželem shodnout, co se týká trávení volného času. I on totiž zažívá něco jako druhou mízu a, jak říká, konečně začal žít. Ne, že bychom předtím neměli žádné společné aktivity, ale byly to spíš akce rodinného rázu: výlety, občas společné kino a tak.

Já jsem se teď hodně dala na kulturu, chodím často do divadel, na výstavy, což manžela zrovna nebere, takže ho málokdy přemluvím. Tak jdu radši sama s kamarádkou. Taky chodím pravidelně na kosmetiku, manikúru a ke kadeřnici, což jsem dosud dost zanedbávala. On se zaměřil na sport, čímž mne dost překvapil, protože nikdy k němu nijak zvlášť neinklinoval. Teď tvrdí, že když už se mu přehoupla padesátka, má ještě šanci s tím něco udělat a začal pracovat na své kondičce. Pravidelně chodí běhat, na túry, dokonce si pořídil takové ty moderní hole. A na podzim si koupil kolo a začal jezdit. Úplně se do toho zbláznil, někdy jsem ho skoro celý víkend neviděla, protože vyjížděl i na celý den.

Potud by bylo všechno v pořádku, on má své, já mám své, nevidím problém občas to nějak skloubit a podniknout i něco společně. Jenže on to vidí jinak. Tím, jak se zamiloval do sportu, chce mne k němu přivést také. Jenže já jsem absolutně nesportovní typ. Mne to prostě nebaví. Ještě tak nějaký pěší výlet, to ano, ale na nějaké náročné sportovní akce nejsem stavěná a netoužím po nich.

On to vidí jinak, prý bych se sebou měla něco dělat, kritizuje mou postavu, občas má i dost nevybíravé připomínky, přitom nejsem nijak silná. Na 172 cm vážím 74 kg, což mi přijde vcelku v normě a netrápí mne to. Ani jeho to nikdy netrápilo, tuhle váhu mám prakticky stále, s výjimkou doby, kdy jsem byla těhotná. A teď najednou má připomínky, straší mě přechodem, prý ze mě bude bába prdelatá, jestli s tím nezačnu zavčasu něco dělat.

A teď na Vánoce to vyřešil tak, že mne šokoval. Nadělil mi totiž pod stromeček kolo s tím, že hned na jaře vyrazíme společně a budeme jezdit. Já na to koukala dost rozpačitě, protože jezdit na kole opravdu nechci, taky jsem mu to hned řekla a on se urazil a v podstatě nám zkazil celé Vánoce. Urážel mne, vyčítal, nadával mi do buchet a lenochů.

Jsem z toho docela otrávená. Jasně, jeho argumenty o zdraví a přechodu atd. jisté opodstatnění mají, ale copak je to normální, aby mne nutil takovým způsobem? Nejhorší je, že jak do mne pořád hučí a v podstatě mne svými připomínkami ponižuje, úplně se mi zprotivil a mám problém s ním vůbec mluvit. Strašně mě to mrzí, když můžeme konečně žít po svém, tak on to takhle hloupě pokazí. Ale přece s ním nezačnu jezdit na kole jen proto, aby on byl spokojený, když mě to nebaví. Nebo jsem opravdu líná? Já už o sobě začínám snad pochybovat, tím jak mi to pořád lije do hlavy, tak si říkám, jestli nemá kousek pravdy.

Soutěž Skládejte tajenku

Soutěžní slovo:  a