Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Bellana - 1.2.2011 16:03 ano, je to hlavně o zodpovědnosti. Pro radost si lze pořídit štěně. A každý, kdo děti má,tak ví že to není jenom radost,stačí,když je dítě nemocné,těch probdělých nocí a toho strachu. Taky si neumím představit,že mě bude mrňous ráno ještě za tmy tahat z postele a bude si chtít hrát,zatímco tatínek chrní nebo to alespoň vehementně předstírá a to nemluvím o nočním vstávání. Ještě dnes cítí,jak mi vždycky v noci byla zima z únavy a nevyspání, ono když 15x za noc musíš vylézt z postele,tak to taková radost není.

Bellana: Jak ti rozumím. U mě ty choroby a únava bohužel přišly ještě o dost dřív. Mít teď malé dítě, asi skončím v lochu, protože kdyby zlobilo, špatně by to dopadlo

katalpa: My, co už máme konečně děti dospělé, zase víme, že se nedá naplánovat, jak to bude se zdravím po padesátce. Někdo bude zdravý, někdo bohužel ne. Když pominu maličkosti jako je hexnšus a žaludeční neuróza, tak jsem do padesáti byla štíhlá, zdravá a plná elánu. Pak jsem ochořela a teď elán zvládám předstírat v práci, doma ani náhodou. A už vůbec se mi doma nechce mluvit. Neumím si představit, jak bych mohla vychovávat dítě školou povinné bez toho, abych s ním mluvila a zajímala se o jeho problémy. Vlastně na sobě vidím úbytek sil každý rok. Mít děti není jen radost (a to většinou je), je to hlavně zodpovědnost. Takže kdo se cítí na to, aby tuto zodpovědnost nesl co nejdéle, ať má děti klidně v padesáti. Jen pak nesmí fňukat, když to nebude zvládat. Pomoc od starších dětí očekávat nemůže, ty se budou mít co ohánět, aby se postaraly samy o sebe.

Tady není co řešit.My co dítě máme,víme že není lépe využitý čas,než se věnovat tomu malému a zažívat dobrodružství s ním.
Měla jsem v mezičase tak deset let volno na sebe,kdy dcery odrostly.
Čas strávený s malou mě naplňuje víc než práce a cestování.

Nessie: Tys asi měla nějak mimořádně hodné děti Nebo máš neskutečnou trpělivost a odolnost. Když odečtu volnočasové aktivity, tak mně třeba na dětech hodně vadí to, že se s nimi nedá vyspat. Jak psala Verera - třeba v sobotu do desíti Čím jsem starší, tím jsem na pořádné vyspání háklivější a jakýkoliv rušivý element si to těžce odskáče

Babička se v 65 starala rok o roční dítě. Jinak to nešlo. Prababička jedna umřela v 87 a druhá v 94. Praděda v koncentráku, druhý tak přes 70sát. Je to o genetických dispozicích a vitalitě.

a.....: Všechny babičky, dědové byli v 80ti soběstační. Babička a děda z vesnice se rozhodně nešetřili, chodily do JZD a pak hezky na svý hospodářství. Děda, co má toho mého strýce, šel do předčasného důchodu, to je fakt a dělal v zahr.obchodu, fešný chlap, hádali mu míň. Po 80sátce to jde z kopce, ale to by už dítěti bylo kolem 40ti, takže žádný závislý drobeček. Teda 1 babička zemřela v 54 letech, protože jí lékař z pohotovosti poslal s infarktem domů, asi byla diagnostikována jako další simulant. I zaměstnavatelé se budou setkávat se staršími lidmi na pohovorech, třeba já mám jít do důchodu v 67mi letech. Co na tom, že teď živím 3 důchodce a důchod v rodině už pobírá jen ten 1 děda. Prostě jde o to, jak se lidé cítí, do ostatních Vám může být houby. Pomůžou? Ne, tak ať se starají o svoje. Jestli se autorka cítí na jedno mimino, ať ho má, přece ví, co to obnáší.

Riki: No já nevím...pro mě to prostě nepředstavuje žádné závažné omezení. Jezdila jsem s kočárem po běžných lesních a lučních cestách tady v okolí Brna skoro obden bez problémů - mě to jako výlet stačí. Jsem v přírodě, v lese, pes se vyběhá, mimino spí na čerstvým vzduchu - super. A když mám chuť lézt po kamenité cestě na rozhlednu, tak prostě dítě pohlídá babička a já si udělám pěknej jednodenní výlet někam dál.
Ale to je prostě moje zkušenost a můj postoj - mě to jako omezení nepřipadá a nepřipadalo.
To stejný třeba s lyžováním - mě stačí si jet zalyžovat na jeden den. No tak ten jeden den dítko stráví u babičky. Já si zalyžuju, odpočnem si od sebe a jede se dál.
Ale pořád opakuju to stejný - pokud někdo má vášnivou potřebu lyžovat každý víkend, zlézat horské vrcholy, pořádat 50-kilometrové cyklovýlety - tak pak ano, pak to dítě omezení je. Ale já tu potřebu nemám ani teď, ani když mi bylo 20 a pochybuju, že bych ji někdy dostala.

Nessie: Tak jasně, každý to vnímá jinak. Já si například chci užívat klidu a pohody už teď, protože vím, že se žádného důchodu nedožiju a pokud jo, budu na tom zdravotně tak bídně, že o pohodě nebude ani řeč

Nessie: no, on je výlet a výlet. Jsou lidi, že za výlet považujou trasy, kde kočár neprojede ani omylem, a nést dítě taky lze jen do určitého věku, nebo spíš hmotnosti... Mám dávnou osobní zkušenost s vlečením kočárku po kamenité stráni na laně, jelikož jsme s chotěm mocí mermo chtěli na rozhlednu na kopci... Netoužím zopakovat. Vážím si tuze své dnešní svobody vylézti si kdykoli na libovolnou rozhlednu.

Verera: No tak popořádku: My s manželem moc společných aktivit nemáme. takže mě nijak nemrzí, že musíme každý zvlášť provozovat ty svoje - a můžeme se případně prostřídat v hlídání potomka.
Navýlet jsem chodila a chodím i s dítětem úplně klidně - když bylo v kočárku, tak se vezlo, když je starší tak jde, dokud může a kdyxž nemůže, tak ho nesu na krku. bez problému. Jinak mě baví chodit i do ZOO a klidně několikrát za sezónu a při plácání báboviček si třeba vykládám s nějakou jinou maminou, která taky plácá bábovky.
Co se týká kola - tak já ujedu ještě míň než to dítě, protože mě to ani extra nebaví, v bazénu radši blbnu s tím dítětem, protože plavání mě teda taky nijak nebere.
Co dál? Do nákupních center shoppovat nechodím, protože to nenávidím a když jdu nakoupit třeba do Teska, tak vezmeme takový ten autíčkovozíček a oba si to nakupování užijem - já i malej
A jinak já nevím, jaký máš děti, ale já mám asi děti statčený nebo co, protože moje děti se nebojí ani čerta a toho staršího jsem už ve třech letech vozila před sebou na koni - že by se bál, nemůže být řeč.
Prostě je to tak, jak jsem psala níž - pro vášnivého sportovce nebo vášnivého kohokoli je dítě omezení, to určitě. Pro mě ale absolutně ne.

Tím "užívat si" jsem já osobně myslela třeba to, že člověk nemusí mít oči i vzadu, aby pořád věděl, kde potomek do čeho vleze, kam spadne, co rozbije a kam strčí prsty. Nikdo v pěti minutových intervalech nepovykuje "mamííí, mám žízeň - hlad - chce se mi čůrat - chci ven - chci dovnitř - chci číst - nespííí - pojď si hrát - támhleto chcííí - a nebudu se mejt!" a tisíc dalších věcí. Člověk si může naplánovat činnosti podle sebe a nemusí všechno operativně měnit podle potomka, může chodit do práce, aniž by měl hrůzu, co doma děti bez dozoru případně vyvedou, a jestli si udělaly úkoly, nebo je zas do toho bude muset honit večer. Nemusí se děsit, že potomek nevhodně onemocní, a kdo s ním poběží k doktorovi, když máme v práci uzávěrku. Nemusí přemýšlet, kam jet o víkendu na výlet, aby se tam děti nenudily a zároveň napáchaly co nejméně škod na cizím majetku a psychice rodičů. Zkrátka velmi mnoho každodenních drobností, které s dospělostí potomka a jeho opuštěním rodinného hnízda náhle pominou, a člověk má prostor a čas dělat svobodně všechno to, co předtím sice taky většinou dělat mohl, ale s obtížemi a neustálými ohledy na robátka. Viz Verera, hezky popsáno. No a ve výše popsaném případě Julie už děti měla, ví, do čeho půjde, ale pro jejího přítele by to mohlo být dost zajímavé překvapení. Z vlastní zkušenosti vím, že člověk v určitém věku už není tak flexibilní, nerad slevuje, nerad mění své léta zavedené zvyky, a hůř přijímá cizí elementy převracející chod domácnosti naruby, a to dítě bezesporu je.

Nessie: Neříkám, že s nimi není legrace,ale každé je jiné a s některým prostě nemůžeš hodně dlouho dělat to, co jsi třeba předtím měla ráda.
Julie tohle jistě zažila se svými dětmi- spoustu let se vzdávala určitých aktivit, sice dobrovolně, ale dělala to. Teď by na to navázala dalších pár let a pak už třeb a nebude mít sílu.

Jasně,pokud je jejím největším koníčkem vaření a zahrádka, tak ne, pokud lezla po horách a cestovala, tak ano, to už je na jejím zvážení, jestli jí to za to stojí.

Děti jsou fajn, ale mě docela děsí, že jim někdo obětuje svůj vlastní život a pak, když najednou dospějí a odejdou, neví co si s vlastním životem počít. To jsou pak ty rozvody nebo nadměrné opečovávání manžela , který o to vlastně nestojí.

Omlouvám se, že je to 3x - dneska mi to strašně blbne.

Renee: ubrus na stole...hezkého oblečení i na doma...keramiky v knihovně....balkonových dveří neopatlaných malými tlapičkami....možnosti v klidu si projít výprodeje...možnosti měnit plány ze dne na den.....vstávání v sobotu v 10....jíst teplé jídlo ve chvíli kdy chce a ne vychladlé až zažehná nějakou katastrofu....mít doma i kytky, které není radno okusovat...nechat si rozložené šití i do druhého dne....