Nemůžu sestře odpustit, že šla na potrat
.jpg)
Stala jsem se černou ovcí rodiny, nemluví se mnou ani sestra, ani rodiče a postavil se proti mně dokonce i můj manžel. Připadám si strašně, jako vyvrhel a že se mne nikdo nesnaží pochopit. Nikoho nezajímají moje pocity, všichni mě označili za hysterku.
Je mi třiatřicet let, jsem sedm let vdaná a prakticky celé ty roky se snažíme o miminko. Strašně moc po dítěti toužím. Zkoušeli jsme už i umělé oplodnění, ale nepodařilo se. Roky mi utíkají a já se bojím, že nikdy nebudu mít vlastní dítě.
Své mateřské pudy si alespoň částečně hojím na dětech mé sestry. Je o pět let starší než já, je jí tedy 38 a má desetiletou a sedmiletou dceru. Své neteře opravdu miluji.
Teď se stalo něco, co se mne hodně dotklo. Kamarádka, která se přátelí i s mou sestrou, se přede mnou nechtěně prořekla, že v prosinci byla moje sestra na potratu. Byl to pro mne doslova šok. Vůbec jsem nevěděla, že je těhotná, nic mi neřekla, ačkoli máme, tedy spíš měly jsme, vždycky hezký vztah. Strašně se mne to dotklo. Že to přede mnou tajila a hlavně, že šla na potrat. Připadá mi to šílené, nespravedlivé, co já bych za děťátko dala a ona ho takhle jednoduše zabije, zbaví se ho jako nepotřebné věci.
Hned ten den, kdy jsem se to dozvěděla, jsem sestře volala a zeptala se jí, jestli je to pravda. Docela se kroutila, ale přiznala se. Prý mi to nechtěla říkat, aby mi to nebylo líto, když mně se otěhotnět nedaří. Vysvětlovala mi, že se sama na třetí dítě ve svém věku už necítila, že i pro ni to bylo hodně těžké se takhle rozhodnout. Dokonce se mi do telefonu i rozplakala a snad chtěla, abych ji ještě politovala.
Řekla jsem jí, že je sobec, že zavraždila nevinné dítě a rozhovor jsme ukončily ve zlém. Ona si pak postěžovala rodičům, ti to řekli mému manželovi a rozpoutalo se rodinné peklo, kdy se všichni postavili proti mně, podle nich jsem to přehnala a nemám žádné právo sestru za její čin odsuzovat. Nikdo z nich, včetně mého manžela, se ani trochu nezamyslel nad tím, jak mi asi je. Ano, já vím a je mi jasné, že nemůžu organizovat sestře její život a ona si má právo rozhodnout o tom, kolik bude mít dětí. Rozumově to vím, ale citově to pochopit nedokážu, jak mohla něco takového udělat. Mám pocit, že jí to nikdy neodpustím.
Rodiče na mne teď naléhají, abych udělala první krok a sestře se omluvila, pořád dokola mi předhazují, jak těžké to pro ni je, že na tom není po potratu psychicky dobře. Jak jsem na tom psychicky já, je patrně vedlejší. I manžel stojí na jejich straně a chce, abych vztah se sestrou urovnala. Už kvůli neteřím a celkově dobrým vztahům, které jsme předtím vzájemně měli, jezdili jsme společně i na dovolené.
Je mi pěkně zle. Připadám si jako vyvrhel. Možná jsem byla na sestru zbytečně příkrá, ale copak nikdo nepochopí, jak to pro mne je těžké? Omlouvat se mi vůbec nechce, možná by se spíš měla sestra omluvit mně, jestli chce obnovit náš kontakt. Co si o tom myslíte? Která z nás je v právu a která se nezachovala správně? Možná jsem moc přecitlivělá ze všech těch dlouhých let marného čekání na vlastní dítě. Já už vážně nevím, co je v téhle situaci správné a co ne.
17.1.2013 Rubrika: Pro maminky | Komentářů 111 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Nemůžu sestře odpustit, že šla na potrat
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Tvoje starosti mít
...doufám že tvá sestra má tvé "neodpouštění" má háku. Takto to asi chudák neměla lehké a k tomu ještě tvůj postoj....potěš pánbů...nechtěla bych tě mít za sestru, ba ani za kamrádku.
.jpg)
evidlo + 4: Jenže Romany sestra se rozhodla tak jak se rozhodla.
A rozhodně mi přijde z těch dvou tragedií, menší zlo dát pryč shluk buněk než přinést živé dítě s mašličkou na krku jak štěně na hraní.
A pokud by to dopadlo ta, že by sestra dítě donosila, a pak se rozhodla, že si ho nechá, tak to je ten nejlepší happyend, ne? Možná by se divila jak nadšené by byly z miminka její starší děti.
PEGG: ja bych to neudělala, ale taky bych v žádném případě nešla na potrat. Ale když už bych se dostala do situace, že bych se o dítě nemohla postarat (třeba ze zdravotních důvodů, nebo třeba že by mě na 20 let zavřeli), tak bych to udělala.
Když už se žena rozhodne k potratu, má k tomu určitě pádné důvody a vždycky tam asi zůstane pocit provinění. Setra měla určitě i důvody k tomu, aby to neřekla Romaně, protože věděla, jak bude reagovat. Stalo se. Nechala bych to být. Rozhodně bych sestře nic nevyčítala.
Romano, nemyslím to ve zlém, ale určitě by ti pomohl psycholog nebo ještě lépe psycholožka. Svou reakcí jsi sestře v její nelehké situaci moc ublížila. Nediv se pak tomu, jak reaguje celá tvoje rodina.
.gif)
evidlo + 4: Ale to víš, že napadlo... Ale dokážeš si to představit???
Já bych tohle pro ségru nikdy neudělala - má zcela jiný životní postoj, jiné názory. Rvalo by mi srdce z těla, že někdo takový vychovává moje dítě a já sem s tím vědomě souhlasila. Ségru mam ráda, ale o určité "věci" se člověk nedělí :-)
Ja bych ji nesoudila jednou nas bude sam Buh soudit a ten bude spravedlivy...Mozna sestra mohla detatko porodit a ty jsi ho mohla vychovavat dneska jsou takove rodinne zamotance a zalezi jenom na lidech jak jsou schopni se dohodnout pro dobro deti, rodiny... Uz se stalo...Nejde nic vratit zpet...Ona se mozna citi jeste hure nez ty, takovy je zivot o rozhodnutich nekdy delame dobre jindy spatne a platime za ne cely zivot...Neboj, ze sestra si nepobreci...
Toto je moc smutný příběh. Chápu postoj autorky, ale i jejího okolí.
Nemůžu říct víc, než že tak to prostě chodí. Emoce, které máme, nejsou vždycky 100% přijaty. Ale když je vysvětlíme, a máme trpělivost, a lidé okolo nás taktéž, můžeme si porozumět.
Bellana: 8:37 souhlasim. Taky si to nedovedu predstavit. Zvlast kdyz si vzpomenu na "mrchy hormony" po porodu. Jak moc jsem chtela mit deti hned u sebe a u dcery jsem tezko a dlouho rozdychavala, ze mi ji nedali. Taky jsme kvuli tomu jeli podruhy do jiny porodnice pres pul republiky. A to je jen prvni kontakt po porodu. Nedovedu si vubec predstavit, ze bych porodila dite, mela ho par mesicu doma, a pak ho nekomu dala. To by bylo jeste horsi rozhodnuti nez potrat.
No a i kdyby Romany sestra na to krasne pristoupila, tak by se taky mohlo stat, ze by mezitim uz v prubehu tehotenstvi sestry mohla Romana otehotnet, kdyz uz by byla v klidu a co pak. Tuhle variantu si dovedu predstavit jedine u lidi, co jsou zasadne proti potratum jako takovym. Podotykam, ze je vnitrne neschvaluji.
Tohle by asi bylo opravdu tezky rozhodnuti 
.JPG){kind=avatar}
Anakolut: Nevím, co to je nemoci otěhotnět. S tím jsem problém neměla. Vím, co to je přinutit se nemyslet na to, že to zase nebude trvat déle než dva měsíce. Možná je to nesrovnatelné, ale je to taky hodně těžké. Jakmile se z touhy po dítěti stane posedlost, je třeba ženu léčit. Ne fyzicky, ale psychicky. Při své anabázi jsem se setkala s několika ženami, které nakonec otěhotněly, ale na dítě zůstaly samy, protože jejich posedlost se pak už nedala snášet. Ani jejich rodiče to s nimi nedokázali vydržet.
Verera: PEGG: Me teda prvni co napadlo, kdyz jsem cetla prispevek
evidlo + 4: 21:25, ze by to nedelalo vubec dobrotu. Pak by mozna mohla zacit sestra litovat a chtit dite zpatky, kort kdyz se vidaji casto a videla by ho, navic muzou mit rozdilne nazory na vychovu, stravu apod. No nevim. Neumim si tohle moc dobre predstavit
Piafka: No jasne, tomu rozumim, ze to asi musi byt nejak rizene. Ale problem je, kdyz se k sexu pak nedostanou nikdy jindy, nez v ty "vhodne" dny. Jakoze pro radost. To je podle mne potom zabijec vztahu. Nejlepsi by to bylo spontanne kazdy den a nemusely by se sledovat plodne dny.
evidlo + 4: To je úplně nejhorší řešení. Brzy by se našla dobrá duše, která by tomu dítěti řekla, kdo jsou jeho rodiče a dítě by bylo nešťastné, že jeho sourozence si rodiče nechali a je dali pryč. Pak by se zklidnělé Romaně narodilo vlastní dítě a tohle by podvědomě odstrkovala. Adopce mezi žijícími příbuznými nedělá dobrotu.
Moje maminka je z deseti dětí. Jedna její sestra byla vychovaná u bezdětné tety. Babička krátce po jejím narození těžce onemocněla, a tak miminko šlo dočasně do péče babiččiny sestry a zůstalo u ní. Ti, kteří byli doma, jí záviděli, že ona je v rodině, kde je víc peněz. Ona jim zase to, že jsou s maminkou a že jsou spolu a že mají více volnosti.
Jít na potrat je těžké rozhodnutí, ale neumím si představit, že bych se jen tak vzdala dítěte, které jsem porodila. Protože jsem několikrát potratila, tak vím, že vzdát se embrya by mi takové potíže nepůsobilo, k tomu jsem neměla ještě vybudovaný vztah. A to jsem si děti velmi přála.
.JPG)
Ankolut - já jsem si tím prošla - 4 roky, než jsem konečně otěhotněla, znám ty pocity, ale trvám na tom, že nikdo nenese vinu na tom, že se nám, nebo vám nebo komukoliv nedaří.
Taky jsem se pokaždé srovnávala s tím, že některá otěhotněla na první pokus, ale abych kohokoliv za cokoliv odsuzovala, to ne.
Každá máme svoje trápení, svůj život a za svá rozhodnutí poneseme důsledky.
U Romany to fakt vidím na pomoc psychologa, popř. ať si dá ve "snažení" pauzu, jinak se z toho zblázní.
Podle ní, ani nikoho jiného se svět netočí.
.jpeg)
evidlo + 4 - 17.1.2013 21:25 A ty bys to udělala? Já nikdy, ani kdybych jich měla deset
evidlo + 4: Napadlo, ale jednak o tomhle Romana nepíše, chce své dítě,, ne adopci a jednak třeba pro mě by tohle bylo nepřijatelné. Navíc to může udělat taky pěknou paseku ve vztazích. Dítě není štěně, které se jen tak dá příbuzným a člověk má radost, že ho upíchl do dobrých rukou a se tam se může jít podívat jak se mu daří. Neumím si představit, že někdo se dokáže i duševně oprostit od toho, že je to jeho dítě a nebude mít snahu zasahovat do výchovy a mít pocit, že na to má větší právo než nová matka.
