Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

„Vy už dneska nevíte, co byste samou roztažeností do toho žaludku dali!“ Takhle nějak se ve filmu Slunce, seno…  rozčilovala paňmáma Škopková na svého synka, který zoufale seděl u stolu a s viditelným odporem dloubal vidličkou do talíře: „Králíka, pořád jíme jenom králíka!“

Připadám si stejně jako ten malý chlapeček, když nešťastně „dloubám vidličkou“ do potravy poněkud jiného druhu – do té duševní. Přesněji do té, kterou nám předkládají naše televizní stanice. Nevím, jestli je to už mou zmlsaností a přesyceností, nebo kdoví čím, ale mám pocit, že jdou všechny naše TV kanály postupně tak nějak do háje.

Někdy si myslím, že otevřu plechovku a vyskočí na mne Mareš, Banášová, Ajchmajerová, Bočanová, Kostková, Hanychová, Žilková… Dříve se to samé tradovalo o Janu Rosákovi. V osmdesátých letech zazářil jako absolutní moderátorská špička ve Videostopu a poté jsme ho mohli vidět doslova všude, až už ho bylo prostě moc.

V nejlepším přestat? Tak to v televizi nefunguje.

A tak je to v našich televizích téměř se vším. Něco se objeví, má to úspěch, tak je to divákovi předkládáno, dokud se od toho znechuceně neodvrátí. Ano, je to druh obchodu, tady asi neplatí pravidlo, že v nejlepším je třeba přestat. Tohle umění podle mne ovládá Marek Eben, který je pro mne absolutní jedničkou. V devadesátých letech byl bezkonkurenčně nejlepší moderátor, přesto se dokázal včas stáhnout a další soutěže Miss a TýTý moderovat odmítl. Asi moc dobře věděl, proč to dělá, a díky tomuto kroku ho máme spojeného s kvalitou, noblesou a inteligencí. Prostě se nenacpal všude.

Nejsem a nikdy jsem nebyla televizní maniak a bez problémů jsem prožila i poměrně dost let bez této čarovné bedýnky. Ale přiznávám, občas se ráda na něco podívám. Jenže mám pocit, že dneska nějak není na co. Všechny stanice jedou v podstatě podle stejného schématu, ve kterém se v různých drobných odměnách točí stále dokola prakticky to samé.

Jakýpak umění? V první řadě jde přece o kšeft!

Někdo přijde s nápadem na pořad o vaření, do pár měsíců jej pak můžeme zhlédnout na všech stanicích. Kluci v akci, Prostřeno, Prostři pro tři, Na nože, Babicovy dobroty, S Italem v kuchyni…

Podobně seriály. Osobně se dívám na Vyprávěj ( i když ta první řada byla tedy lepší).  Z těch ostatních mi bohatě stačí jen upoutávky a mám pocit, že všechny televize vysílají jeden totožný. Ve všech totiž hrají ti samí herci. Stanice si je přetahují, přebíjejí nabídkami, scénáře se posléze upravují, postavy umírají nebo odcestovávají… Ano, i herci se musí nějak živit a je celkem pochopitelné, že přijmou nabídku, která je pro ně výhodnější. Konec konců, jejich práce pro ně není umění, ale „kšeft“, což je výraz, který téměř všichni používají pro své umělecké vystupování kdekoli.

A tak se v zájmu lukrativních „kšeftů“ píší místo seriálu slátaniny, ve kterých se dějové linie odvíjejí podle toho, jestli ten či onen hrdina nezískal lepší „kšeft“ u konkurence, případně podle jiných ukazatelů, jako je pokles sledovanosti apod. To je pak potřeba stávající ansábl trochu proměnit a nabídnout „kšeft“ někomu od úspěšnější konkurence.

Výsledkem je poněkud nestravitelný guláš, ve kterém se orientují jen ti nejskalnější diváci. Já jsem třeba asi zhruba rok byla otrokem Ordinace v Růžové zahradě, na kterou jsem koukala a chlácholila sama sebe, že je to přece jen taková oddychovka. S nástupem Dany Morávkové (která je mi mimochodem jako člověk velice sympatická, ale jako herečku ji prostě nemůžu), jsem OVRZ vypnula a od té doby o něm mám povědomí jen z upoutávek.  

Vezměte si vidličku a zadloubejte si

A tak si občas nostalgicky zavzpomínám na dobu, kdy pro herce nebyla jejich práce „kšeftem“, kdy se na tehdy chudých dvou programech občas objevily opravdové skvosty, které měly hloubku, myšlenku a herecky byly zastoupeny tak, že byla doslova radost se dívat.

A tak, když mám náladu na trochu té televizní kultury, vezmu vidličkou a zadloubám v televizním programu, vyšťournu již zmíněný seriál Vyprávěj, pak něco z televizního archivu v neděli v poledne na ČT 2, Všechnopárty Karla Šípa, sem tam nějakou detektivku, něco přírodovědného, a pokud se objeví v nabídce nějaký opravdu pěkný film, nejlépe historický…  A připadám si jako ten nevděčný chlapeček, který si neuvědomuje, jaké má štěstí, že může sedět nad plným talířem, protože „co by za toho králíka daly děti v Africe“. Asi jsem zmlsaná.

Moje teta, která žije jako osamělá, hůře pohyblivá důchodkyně, například sleduje všechny seriály a ve všech se orientuje. Což osobně považuji za úctyhodný výkon a možná bych se kvůli němu přiklonila k názoru, že televize není jen vymývač mozků, ale naopak, v určitém ohledu dokáže tu šedou kůru mozkovou i docela slušně trénovat, byť na trenažéru z televizních seriálů.

Co si z televizního programu vydloubáváte vy?