S dětmi vstup zakázán!
Minulý týden jsem se dočetla, že jistá letecká společnost uvažuje o tom, že na palubách svých letadel zřídí cosi jako vyhrazený prostor pro rodiče s malými dětmi. A to z důvodu, že se množí stížnosti pasažérů, které přítomnost a projevy malých cestujících obtěžují a tvrdí, že za své peníze mají právo cestovat v klidu.
V první chvíli jsem si pomyslela něco o netolerantních sobcích, kteří nedokážou blahosklonně a s chápajícím úsměvem přejít dětské chování, které je mnohdy způsobeno nudou a stísněným prostorem, s nímž si ti nejmenší neumějí poradit.
Jenže pak jsem se zamyslela hlouběji a chtě nechtě musela přiznat, že i já bych se k těm netolerantním sobcům patrně přidala. Nebylo to příjemné zjištění a připadala jsem si jako Herodes, nicméně je to tak. Tolerance a shovívavost k malým dětem má své meze. Stejně, jako je těžké chtít po dvouletém dítěti, aby pět hodin sedělo nehnutě mamince na klíně a ani neceklo, je nereálné požadovat po dospělém, aby pět hodin trpělivě snášel a chápavě přehlížel vytrvalé kopání do opěradla své sedačky, kňourání, křik a vzteklý pláč. Sice si neumím představit, jak by vyhrazený prostor pro malé děti v letadlech vypadal, ale možná by to bylo vhodné řešení, které by uvítali všichni, včetně rodičů s mrňaty.
Děti jsou prostě děti a určitá velkorysost ze strany dospělých je na místě. Bohužel, dnes to mnohdy vypadá tak, že se člověk pomalu bojí ozvat, aby nebyl označen za nerudného protivu, který nedokáže projevit dostatek pochopení. A nejedná se jen o cestování. Kolikrát stačí zajít si někam do kavárny. Není výjimkou, že zde narazíte na několik maminek v družném hovoru, přičemž jejich ratolesti si pletou kavárnu s hernou a všechny ostatní hosty .jpg)
považují za své parťáky.
„Měla jsem za sebou náročný den, odpoledne jsem odjížděla vlakem k rodičům. Abych vyplnila čas, usadila jsem se do jedné kavárny a chtěla si v klidu přečíst kousek knížky a zklidnit se po celodenním stresu,“ vypráví třicetiletá Kamila. „Bohužel, ten samý nápad dostaly i dvě maminky, které si chtěly v klidu poklábosit, a jejich tři předškolní děti doslova otravovaly všechny přítomné. Zpočátku jsem se snažila být milá, odpovídala jim na otázky, ale když se jejich drzost začala stupňovat a pokoušely se zjistit, co mám v kabelce, důrazně jsem se ohradila a striktně je poslala za maminkou. Co následovalo, bylo něco příšerného. Neskutečný řev, vztek, jedno to dítě mne dokonce pláclo ručičkou, měla jsem co dělat, abych mu to neoplatila. Matka přilítla jako lvice, vrhla na mne nenávistný pohled a děti odvedla. Naštěstí zasáhl personál restaurace a celé toto osazenstvo se brzy odebralo ven.“
Výhrady k chování malých dětí ale nemají jen ti, kteří mají ty své již dávno odrostlé, případně jsou sami bezdětní. Dominika je na mateřské dovolené se dvěma dětmi, takže by se dalo říct, že je zvyklá:
„Když už se mi podaří sehnat hlídání a vypravím se ke kadeřnici, pokaždé se těším, že si tam zároveň i odpočinu od dětí. Několikrát se mi ale stalo, že byla jiná maminka nucena své dítě do salónu vzít. A to si pak člověk o nějakém relaxu může nechat leda zdát. Prckovi je to tam dlouhé, u kreslení nevydrží a otravuje všechny přítomné. Jistě, že se člověk ovládne, to dítě za to nemůže, ale nejen sama na sobě, ale i na ostatních zákaznicích a personálu jsem viděla, že jim vnitřně doslova tečou nervy. Osobně bych své děti do kadeřnictví nebrala, radši bych návštěvu zrušila, kdyby mi vybouchlo hlídání.“
Jak již bylo výše řečeno, děti jsou děti a chtít po nich, aby se chovaly jako dospělé, nelze. To je prostě nemožné. Jsou takové, jejichž přítomnost nikoho neobtěžuje, naopak, svou roztomilostí dokáží vykouzlit úsměv na tváři i kdejakému škarohlídovi. Ale jsou i takové, které i v člověku, jenž jinak děti bezmezně miluje, aktivují agresivní choutky a touhu uklidit to nevychované hádě někam hodně daleko. Svůj podíl na chování dětí mají samozřejmě jejich rodiče. Ty děti, ať jsou jakékoli, za to skutečně nemohou. Pravda také je, že i sebelepší maminka může být ze svého rozparáděného potomka kolikrát úplně vedle a dosud účinné výchovné metody dokonale selžou.
Jaké jsou vaše zkušenosti s cizími malými dětmi ve vlacích, kavárnách, kadeřnictvích či letadlech? Máte pochopení a dostatek trpělivosti, nebo se přikláníte na stranu pasažérů z úvodu tohoto článku a hlasovali byste pro vyhrazené prostory určené těm nejmenším? A co maminky malých dětí? Uvítaly byste také takový prostor?
9.2.2011 Rubrika: Děti. Výchova, škola | Komentářů 117 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Související odkazy:
- Můj třináctiletý syn u sebe nosil nůž!
- V synově pokoji jsem našla nemravné obrázky
- Seřezat, neseřezat, zabít, nezabít….?
Diskuse ke článku - S dětmi vstup zakázán!
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
No mně hlavně přijde, že to je o toleranci. Lítám s dvěma dětma přes oceán docela často a nenechávám je ostatním cestujícím skákat po hlavách, na druhou stranu jsou to jenom děti a občas se potřebují proběhnout uličkou, a občas i zapláčou. Co mi ale vadí konkrétně v Česku je, že tam spousta dospělých jako by měla sklo a děti neviděla. Párkrát se mi v letadle stalo, že cizinci se s dětma chtějí pobavit, chvíli si s něma zahrají na schovávání obličeje, ve vlaku pomůžou. V Čechách jsem často s dětmi neviditelná, připadajíc si, že obtěžuju. Dospělí se na děti neumí usmát, neumí a nechtějí se s něma ani pobavit a všechno dětské je pro ně otravné. A inu, jaká společnost, takové děti.. Když tady napíšete o tom, jak jsou některé děti rozmazlené a rozdováděné -což určitě jsou, tak ale taky pište o tom, jak jsou dospělí k dětem netolerantní a nemilí. Laskavý přístup k dětem vidím v Čechách ojediněle.
Asi ne
. Já píšu o tom, co jsem sama zažila.
Heather: mě teda v metru ješě žádné dítě neokopávalo a v restauraci mi pod nohama děti taky neběhaly. Asi nejezdím těma správnýma vagónama a nenavštěvuju ty správné podniky.
To není mýtus bezdětných, to je bohužel dnešní častá realita. Vychovala jsem dvě děti, a když byly malé, vždycky jsem se snažila je například ve vlaku nebo někde na dovolené zabavit a usměrnit tak, aby neotravovaly okolí. Dnes nastoupí matka s dítětem do metra, nechá ho lézt v botách po čalouněných sedačkách a baví se tím, když dítko okopává spolucestující. A zkus se ozvat, tak se zlou potážeš. Nebo ty zmiňované matky u kafe, které se vykecávají a nechají děti lítat a řvát po restauraci a personál má co dělat, aby se jim vyhnul. On ten americký kult zbožňování dětí je v podstatě dosti pohodlný - ať si dítko dělá, co chce a komu se to nelíbí, tak je Herodes a basta.
Heather: zas to musím napsat, já fakt neznám žádnou ženskou, která by dobrovolně nechala své děti řádit jak raply, aby jim nenarušila ego. 
To je snad nějaký mýtus bezdětných, ne? 
S těmihle postoji fakt není divu, že řada lidí je na děti vysazená už z principu a kolikrát jsem schytala záštiplné poznámky a pohledy i vůči sobě a svým dětem, které se vesměs všude chovají slušně a zlobit je rozhodně nenechávám... ale někomu holt vadí i jen trochu živěji se projevující dítě, které si třeba v autobuse švitoří a povídá SE MNOU (nikoli tedy že by otravovalo spolucestující). Naštěstí jdou tyto věci mimo mě, nenechávám se jimi vytočit. Já udělám všechno, co je rozumně možné pro to, aby moje děti nikoho neobtěžovaly, a kdo se přesto cítí obtěžován, nechť si své pocity vetkne někam. 
Ja bych ten prostor uvitala, abych celou cestu nemusela trnout, ze moje dite se rozhodne zpivat tak hlasite, ze se budu chtit z letadla evakuovat za letu. Myslim ze je to docela dobry napad. Protoze casto jsou cestou vystresovane vic ty mamy nez samotni pasazeri, ktere hulakani obtezuje( a ted nemyslim rozmazlene deticky, ale treba ty, ktere boli usi pri letu). Takze klidne jo.
A tak já bych co matka dvou prcků v letadle klidně vyhrazený prostor pro matky s dětmi uvítala. Zatím jsme letěli s dětmi třikrát a neměli jsme problém, byly hodné, připravila jsem se na všechny eventuality a zabavila je tak, že neměly čas se nudit a zlobit. Ale kdyby bylo několik řad sedadel vyhrazených jen pro rodiče a děti, tak by ostatní cestující nemohli říct ani popel, tudíž by byly spokojené obě strany... 
Mitrola: to by mě zajímalo, kolik jich takhle vídáš, já mám teď, no řekněme desítky kamarádek a známých s malými dětmi a nejen že žádná nekouří, ale ani by dobrovolně takovou věc, jako jít s dítětem do zakouřené kavárny, nepodstoupily... proč by to proboha někdo dělal?
Rozjívené děti mě otravují, to je fakt. Ale ještě víc mě prudí matky, které své milánky nechají dělat, cokoliv se jim zlíbí, jen aby jim náhodou nenarušily ego a osobnost.. A už se těším na zítřejší diskusi, která se zcela jistě vykrystalizuje do vášnivé debaty dvou táborů - zastánců dětí a psích příznivců 
a dohadů o tom, kdo z nich je otravnější....
jo takhle kdyby někdo v hromdopravě izoloval smraďochy 
myslím, že to chce toleranci na obou stranách... kdyby bylo dostatek prostorů, kam je možné jít s dětmi (nekuřácké kavárny, restaurace atd.), tak by rodiče nebyli tak často zahnaní do kouta a nemuseli děti brát na vysloveně nevhodná místa, a taky by se děti trošku rozprostřely... myslím, že místo zavírání a izolování nepohodlných lidí (ano, i děti jsou lidské bytosti!!!) by bylo lepší udělat podmínky pro integraci...
Děti mě v letadle obtěžovaly jednou (a to lítám desítky tisíc kilometrů ročně) -tlusťoch, co přetejkal i na moje sedadlo a hrozně chrápal, mi vadil mnohem víc....
Děti mi nevadí když dovádějí, ale mám totální odpor když vidím matky s dětmi na klíně a cigaretou v hubě či v zahulené kavárně
Určitě bych využila a též využívám jakýkoliv prostor, kam nesmí děti, psi a kuřáci...tedy vše co mě obtěžuje, stejně jako komáři a mouchy. Ač svoje vnoučata miluji, tu opravdu zaslouženou dovolenou si nedovedu s nimi přestavit. Hlídání této „zvěře“ je pro mě zatím pouze oběť....maminy prominou...
Když byly děti malé, hodně jsme cestovaly, autem, letadlem. Cesta byla pro mě velmi vysilující, protože jsem vždy zaměstnávala děti, aby byly v klidu. V letadle mi po příletu personál ne jednou děkoval, že mám "hodné" děti. Z toho lze usoudit, že ne všichni rodiče svůj čas věnují právě dětem. V autě to bývalo ještě horší. Krom dětí se ještě ode mě čekala i občasná navigace. Bohužel manžel se o volant se mnou dělit odmítl, péče o děti mu odpočinku nedovolila. 
Když se zastavíte v parcích, vidíte dovádějící, zlobivé a bojovné děti a tlachající rodiče. V poslední době převládá názor, že rodiče mají právo na relaxaci. Bohužel je tomu na úkor dětí. A potom se divíme, že je moderní rodičové nezvládají.
Výsledkem je proto vyhrazený prostor pro rodiče s dětmi, kteří jsou na povyk dětí zvyklí, a na ostatní cestující, kteří chtějí využít času jinak než suplováním pravých rodičů.
