Chci být svobodná matka. Je to nezodpovědné?
Zajímaly by mne názory čtenářek na mou situaci. Je mi 33 let a jsem stále svobodná. Mám za sebou několik vztahů, které všechny skončily fiaskem. Asi je chyba i ve mně a v mých nárocích na potenciálního partnera.
V podstatě jsem se smířila s tím, že zůstanu sama. Kupodivu mne představa života bez mužského protějšku vůbec nepřipadá děsivá. Naopak, spíš se mi zamlouvá. Jinak to však mám ke vztahu k dětem, respektive dítěti. Po miminku toužím doslova zběsila a usilovně už asi čtyři roky. A stupňuje se to, zvlášť vzhledem k tomu, že si uvědomuji, že mi roky přibývají.
Zcela vážně proto uvažuji o eventualitě, že bych se vědomě stala svobodnou matkou. Když jsem se svěřila kamarádce, zděsila se a prohlásila, že jsem blázen. Za prvé považuje za naprosto nevhodné použít nějakého muže jako pouhého „dárce semene“, prý by to vůči němu bylo nefér, a také se snažila mi vysvětlit, že jako osamělá matka rozhodně nebudu mít na růžích ustláno. Ani já, ani mé dítě.
Já všechny její argumenty uznávám. Má pravdu, samozřejmě. Ale na druhou stranu mi to nepřipadá jako něco kdovíjak odsouzeníhodného. Žen, které zůstaly samotné s dětmi, je hodně, prostě bych jen rozšířila jejich řady. A co se týká otce dítěte, myslím, že co oči nevidí, to srdce nebolí, a pokud by o mém těhotenství neměl tušení, nemusel by se tím trápit.
Mně spíš dělá starost jiná věc. Jako největší riziko v mém případě vidím to, že jsem vlastně sama. Nemám sourozence, rodiče mne měli hodně pozdě, na tehdejší dobu byli doslova exoti. Byla jsem jejich vymodlené dítě, které přišlo na svět, když už veškeré pokusy dávno vzdali, a maminka si původně myslela, že zpoždění menstruace je první příznak přicházejícího přechodu. Nebylo to tak.
Nyní je rodičům skoro osmdesát, jsou už staří a dost nemocní. Starám se o ně, jak jen můžu, a je mi jasné, že se musím smířit s tím, že už brzy nadejde jejich čas. A já zůstanu úplně sama. Bez rodičů, bez sourozenců. Prakticky bez jakéhokoli nejbližšího příbuzného. Možná i proto tak strašně moc toužím po dítěti, po někom, s kým k sobě budeme patřit.
Bojím se však, co by s děťátkem bylo, kdyby se se mnou, nedejbože, něco stalo. Kdo by se o ně postaral, dal mu lásku a pocit bezpečí? Vím, že asi maluji čerta na zeď, ale i tyto myšlenky se mi vkrádají do hlavy a nemůžu se jich zbavit. Přesto jsem rozhodnutá se o dítě pokusit.
Moc bych uvítala rady a podněty od žen, které z nějakého důvodu zůstaly samy s dítětem. Co všechno to obnáší? Dá se to zvládnout? Na co se mám připravit? A co si myslíte o mém rozhodnutí?
18.6.2010 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 130 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Chci být svobodná matka. Je to nezodpovědné?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..jpg)
muj syn má svého otce v rodném liste,ale príjmení po mne. Nikdy se nevideli-"otec" platil výzivné smesné a hádal se o kazdý petník. Syn ho nikdy netouzil poznat (jen já nekdy uvazovala, proc kourí, má rád spolecnost a hodne devcat i tu sklenicku,ovsem ne v takové míre- jako jeho zploditel). Odstehovali jsme se sice na druhý konec republiky, ale kdyby chtel videt syna, mohl by-nezájem 
(a pritom mel z manzelství 2 dcery).Pokud by mel na syna nejaký vliv, byl by z kluka grázl a kriminálník. Zivot nebyl lehký,ale pak s dedkem tech 13 let -úplný horor, nejvetsí chyba mého zivota, horsí nez 3 deti dohromady
a málem doslo i na ty plínky. Být jeste jednou mladá, resím to stejne - díte ANO, chlapa NE (nikdy ho zena neprevychová a kvalitních je asi kolik % ?- )
.gif)
majucha: já nevím, ale manželství není věznice, nikdo mi nic nezakazuje, ani nepřikazuje, spíš mi to umožňuje se svobodněji rozhodovat vůči společenství okolo.
Jenomže to muž musí být opora, ne přítěž. I takoví jsou.
Někdy se vztah, nebo manželství nevyvede, tak proč se neutěšit, že je to instituce na ho......., nicméně pro mě jsou jiné instituce a jiné omezující propletence někde úplně jinde, než v manželství.
takže nevidím důvod druhým znechucovat cokoliv, co je v životě může potkat už dopředu, kromě věcí zcela jednoznačně odporných, ale těch je čím dál, tím míň.
Lubar: tady je hlavně blbé to, že ona má jen velice staré rodiče a jinak nikoho...ani sourozence, ani nikoho z další rodiny
Křeček: no já tedy neoceňuji, že tu někdo uchystává velký podvod na nevinném tvorovi a tvrdí k tomu, že ho sám a jediný na světě bude milovat až za hrob.
Jednoduše řečeno: něco je tu blbě.
Zaměňovat hormonální bouři a vlastní sobecké pocity se schopností ženy samostatně vychovat dítě je vůči tomu dítěti dost nefér.
Grainne: jestli si za svůj prohnilý život zasloužím samotu, pak jsem za ni ráda. 
Nesnesla bych vedle sebe někoho, kdo by mě omezoval 
, na to už jsem moc stará, abych se někomu přizpůsobovala, abych nesměla dělat spoustu věcí, aby mě někdo omezoval, přikazoval mi něco ... to už fakt ne. Zlatá svoboda
.jpg)
jen né svobodná matka...moje mamka byla svobodná ...ač se snažila jak mohla,nerada na dětství vzpomínám,dřela jako mezek aby mě trochu vytvořila standard a já byla pořád sama,nenáviděla jsem tu samotu a můj "fiktivní brácha a ségra"mi těžko mohly vynahradit realitu,jen a jen jsem si hrála na úplnou rodinu,do 18 let jsem chtěla 9 dětí,žila jsem ve snách jaké to je mít tátu,sourozence....o financích raději pomlčím,přesto mi dokázala peníze našetřit
vážím si že mám fajn rodinu,vždy jsem to chtěla....mám to na 100%
majucha: netvrdím, že se vztahy nevyvedou.....ale s jedním mužem mám dlouholetou zkušenost - bere stejně, jako dává, za samotu bych opravdu neměnila, takže i takoví jsou.
Možná se nadarmo neříká, že každý má to, co si zaslouží.
Lubar: nojo, jenže to jsou dvě dost různý věci, myslím si 
. Ale kdybychom se vrátily k té původní myšlence - tak ukaž mi chlapa, kterýmu když řekneš "hele, pojď se se mnou vyspat, chtěla bych otěhotnět, pak tě - abys nepřišel o svá otcovská práva - zapíšu do rodnýho listu, tím pádem budeš minimálně 18 let platit alimenty a kdyby se něco semlelo, tak se o nás dva budeš muset kompletně postarat, ale jinak se nemusíš bát, nic víc od tebe nebucu chtít", tak nezdrhne 
. Myslím, že když má ženská skutečně zájem o dítě, musí to udělat tak, aby on o ničem nevěděl
.gif)
majucha: no právě, kdyby někdo něco řekl... jenže tady se nechce říct ani to základní "tvůj otec je ten a ten, bydlí tady a tady" ... a ani to "hele, čekám s tebou dítě, může se stát, že ti jednoho dne zazvoní u dveří, protože mu nechci tajit, že jsi jeho zploditelem" ... a už se vezeme v tajemství a utajování a polopravdách, lžích...
Já mám rodiče daleko, jsem v novým městě, kdenikoho neznám, přítel několik týdnů pryč...a můžu říct, že i když je prcek vcelku hodný, mám toho plný brejle být na to sama
majucha: Samozřejmě, že děti z nemanželskýsch a rozvedených svazků mají právo na život. Podle mě mají ale zároveň děti právo znát svého otce ( i když ho třeba viděly jen párkrát za život). Za sebe můžu říct, že kdybych svého otce nikdy nepoznala, cítila bych se velmi ochuzena, vlastně bych se cítila, že je mě jen půl
Lubar: ale možná, že kdyby ty strachy těm dětem někdo vysvětlil, tak by nebyly , tohle je zas o špatný komunikaci, když nedokážu říct "nebrečim proto, že jsi špatná, ale páč mě bolej záda"
a....: přesně, znát je, nemusím je milovat, nemusí oni milovat mně, nemusí to pro mě být žádná jistota čehokoli, ale třeba mi to osvětlí některý mý chování nebo pocity, který mám...
Pořád se všude řeší, jak netraumatizovat dítě v těhotenství, po porodu, v prvních třech letech života... ale naprosto se peče na to, že, aspoň teda podle mě, největší traumata se nezpůsobují tím, že dítě dostane s láskou přiměřeně na zadek, ale tím, že jsou rodinný tajemství, že žije v prostředí, kde spoustě věcí nerozumí... a že tam nám vznikají naše celoživotní strachy typu :" jsem strašná, nikdo mě nemůže milovat, když mě ani nechtěl můj otec poznat" , "každej chlap mě opustí, tak jako opustil tatínek maminku, protože to on vlastně opustil i mně", "maminka mě nemiluje, asi jsem něco provedl, že maminka furt brečí" (a ona přitom brečí proto, že jí umírá maminka, ale chce dítě chránit... atd atp.
a....: něco na tom určitě je, ale nevím, jestli bych to stavěla do první lajny v otázce mít nebo nemít. Pořád si myslím, že se to dá nějak rozumně vysvětlit, koneckonců bůhvíkde bude ta společnist za pár let - v dobách ne tak dávných bylo pomalu nemyslitelné se rozvést a děti vzniklé z nemanželských svazků neměly pomalu právo na život, jakou dostávaly od okolí čočku. Dneska je to úplně normální a málokdo se nad tím pozastaví. Vezmu-li to od sebe, tak fyzického otce jsem měla, ale byl mi de facto k ničemu. Celej život pracoval jinde, než jsme bydleli, takže byl imrvére v tahu a domů se jezdil na víkendy vyspat. Nehrál si s náma, neučil nás, netrávil s náma čas a o nějakém vzoru nemůže být ani řeč, protože všechno do nejmenšího puntíku zařizovala a obstarávala máma. A přesto z nás nevyrostly nijak extra psychicky narušený jedinci, protože on nebyl jediný na světě kolem nás, stýkali jsme se se spolužáky, s babičkou, dědečkem (z máminy strany, ti z tátovy i nás nestáli), s tetou, sousedy... a ty vzory jsme vídávali třeba i tam. Prostě si myslím, že i bez toho otce může vyrůst docela pohodovej jedinec. O tom, že pro tu matku to bude záhul - o tom žádná.
a....: Hned jsem si vzpomněla na Nemocnici na kraji města a paní štěpánkovou...
