Chci být svobodná matka. Je to nezodpovědné?
Zajímaly by mne názory čtenářek na mou situaci. Je mi 33 let a jsem stále svobodná. Mám za sebou několik vztahů, které všechny skončily fiaskem. Asi je chyba i ve mně a v mých nárocích na potenciálního partnera.
V podstatě jsem se smířila s tím, že zůstanu sama. Kupodivu mne představa života bez mužského protějšku vůbec nepřipadá děsivá. Naopak, spíš se mi zamlouvá. Jinak to však mám ke vztahu k dětem, respektive dítěti. Po miminku toužím doslova zběsila a usilovně už asi čtyři roky. A stupňuje se to, zvlášť vzhledem k tomu, že si uvědomuji, že mi roky přibývají.
Zcela vážně proto uvažuji o eventualitě, že bych se vědomě stala svobodnou matkou. Když jsem se svěřila kamarádce, zděsila se a prohlásila, že jsem blázen. Za prvé považuje za naprosto nevhodné použít nějakého muže jako pouhého „dárce semene“, prý by to vůči němu bylo nefér, a také se snažila mi vysvětlit, že jako osamělá matka rozhodně nebudu mít na růžích ustláno. Ani já, ani mé dítě.
Já všechny její argumenty uznávám. Má pravdu, samozřejmě. Ale na druhou stranu mi to nepřipadá jako něco kdovíjak odsouzeníhodného. Žen, které zůstaly samotné s dětmi, je hodně, prostě bych jen rozšířila jejich řady. A co se týká otce dítěte, myslím, že co oči nevidí, to srdce nebolí, a pokud by o mém těhotenství neměl tušení, nemusel by se tím trápit.
Mně spíš dělá starost jiná věc. Jako největší riziko v mém případě vidím to, že jsem vlastně sama. Nemám sourozence, rodiče mne měli hodně pozdě, na tehdejší dobu byli doslova exoti. Byla jsem jejich vymodlené dítě, které přišlo na svět, když už veškeré pokusy dávno vzdali, a maminka si původně myslela, že zpoždění menstruace je první příznak přicházejícího přechodu. Nebylo to tak.
Nyní je rodičům skoro osmdesát, jsou už staří a dost nemocní. Starám se o ně, jak jen můžu, a je mi jasné, že se musím smířit s tím, že už brzy nadejde jejich čas. A já zůstanu úplně sama. Bez rodičů, bez sourozenců. Prakticky bez jakéhokoli nejbližšího příbuzného. Možná i proto tak strašně moc toužím po dítěti, po někom, s kým k sobě budeme patřit.
Bojím se však, co by s děťátkem bylo, kdyby se se mnou, nedejbože, něco stalo. Kdo by se o ně postaral, dal mu lásku a pocit bezpečí? Vím, že asi maluji čerta na zeď, ale i tyto myšlenky se mi vkrádají do hlavy a nemůžu se jich zbavit. Přesto jsem rozhodnutá se o dítě pokusit.
Moc bych uvítala rady a podněty od žen, které z nějakého důvodu zůstaly samy s dítětem. Co všechno to obnáší? Dá se to zvládnout? Na co se mám připravit? A co si myslíte o mém rozhodnutí?
18.6.2010 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 130 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Chci být svobodná matka. Je to nezodpovědné?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..gif)
IVUSKA 56: když je člověk dítě, tak jsou jeho rodinný vztahy závislý na tom, jaký rodinný vztahy pěstujou jeho rodiče... takže pokud rodiče vztahy utnou, má je utnutý i dítě, a třeba je pak těžko dohledává v pozdní dospělosti. A přitom to, co tomu dítěti schází, většinou není dárek k narozeninám, ale vědomí, že ví, kde má kořeny a jaký jsou.
A proto já s manželem rodinný vztahy pěstujeme, protože tu zkušenost, že byly vazby některým z našich rodičů zpřetrhaný, máme. A víme, že to není dobře... A oba dva moc dobře víme, jak složitý je ty zpřetrhaný vazby zase navazovat, bav se po dvaceti třiceti letech s někým, kohos viděla naposledy na pohřbu mámy... věř, že vím, jak těžký to je.
IVUSKA 56: Historky jsou velmi záludné, až dospělé dítě přijde na to, že mu matka celý život lhala, tak fakt nevím, jestli ji za to bude milovat
IVUSKA 56: Ty asi přesně nerozumíš tomu, oč jde, nejde o to se s nimi přátelit, jde jen o to je poznat, pak zas můžeš jít dál. Já se s příbuzenstvem též nestýkám, nicméně je znám a je pro mě důležité vědět, že tihle lidé jsou moji příbuzní i když s nimi mentálně nemám nic společného.
Lubar: A nemyslíš, že je pro dítě více traumatizující, když si ho rodiče přetahují, pomlouvají se navzájem a chudák dítě v tom lítá jako nudle v bandě. To si myslím, že jak psala Majucha je lepší vymyslet nějakou historku a třeba až v dospělosti, kdy se možná dítě dostane do podobné situace mu to sdělit a nebo mlčet navždy. Je málo takových, které si "uhnaly" dítě s někým nahodilým a jenom pro to, že ho neznali si nechali dítě vzít??
IVUSKA 56: Já nevedu řeči o rodině, já vedu řeči o tom, že rodinná historie!!! je důležitá.
Lubar: Tyhle věci se dnes strašně podceňujou, máme prostě nějaký naprosto nepodložený pocit, že je to přežitek. Ale opak je pravdou, čím víc se rodinné vazby a rodinná historie přehlíží, tím naléhavěji lidi najednou přijdou na to, že že je to právě to, co jim chybí.
Já jsem se např. teprve nedávno z vyprávění mé pratety dověděla, že jsem celá babička z otcovy strany ( zemřela než jsem se narodila) A to jsem furt dumala, po kom to jsem
Lubar: Nezlob se na mě, ale když musíš vyhledávat příbuzné, tak stejně vztahy v rodině nebyly na nejlepší úrovni a na takové příbuzné se člověk v případě nouze stejně neobrátí. Ne nadarmo se říká, že lepší než příbuzný je cizí člověk. Spousta rodin je zatížena nesváry kvůli majetku a kdoví čemu ještě. Když se se sourozencem nevidí několik let, stejně mám skoro jistotu, že by se o jeho dítě nepostaral, tak si myslím, že řeči o rodině jsou taky mnohdy přehnané.
IVUSKA 56: Těch vztahů, kdy jeden uteče, a druhý neví, kde ho hledat, zas tak moc není... to zas přeháníš ty. Že se lidi šponují o alimenty, o to, jestli matka milostivě dítě půjčí každý druhý víkend, nebo bude tak velkorysá, že bude souhlasit i s kontaktem v týdnu, těch je mnohem víc.
Netvrdím, že rozvodů je málo a že tím děti poznamenaný nejsou, ale pořád tam figurují, nějak, oba dva rodiče... tady se to staví do role, že otec prostě neexistuje... ani dobrej, ani špatnej... a co si o něm pak má dítě myslet?
a....: s tou historií je to tak - my dost narážíme ne u sebe, ale u našich dětí. Chtějí znát svoje kořeny a znají jen nás dva... a tak nás náš syn donutil k tomu, aby:
1. já jsem zase začala jezdit (s ním) na hřbitov na hrob mámy, ačkoli jsem tam z mnoha důvodů nebyla leta letoucí,
2. já jsem s ním jela za svým otcem, aby aspoň věděl, kde bydlí a jak vypadá,
3. navázala jsem kontakt se svým strýcem,
4. manžel podnikl výpravu za nalezením "urny s popelem" svojí mámy
5. manžel vyhledal svého biologického otce
6. manžel vyhledal chlapa, který mu leta otce dělal.
Obecně nás ta synova touha znát svoje kořeny přivedla k tomu, že mnohem víc opečováváme současné vztahy, aspoň to, co opečovávat ještě jde. I v dnešní době to má hodnotu.
Asi by se nic z toho nebýt syna nikdy nestalo 
A to je mu teprve pět... a naše mámy "jenom" umřely před dvaceti lety a jediný, co z nich zbylo jsme my a pár fotografií...
IVUSKA 56: souhlas...50% rozvodovost....
Já si nemyslím, že mužský vzor je jen o tom, že otec dítě učí jezdit na kole apod., ale hlavně o tom, jak má ta rodina fungovat. Já sama jsem z úplné rodiny, rodiče jsou spolu téměř 30 let a je jim spolu dobře a dávají mi příklad toho, že to může fungovat - že se ze vztahu neutíká po první hádce, že se neodchází kvůli za první sukní, které projde okolo, že hádat se je normální, ale jde to dělat na úrovni, aniž by se dva uráželi a napadali atd. Vztah je o kompromisu.
Mně připadá, že Anna čeká na prince na bílém koni, který bude dokonalý ve všech směrech. A nepotkala ho, proto si dítě pořídí sama, protože ona sama si přece všechno udělá nejlíp, že? Měla by přehodnotit svůj přístup.
Už ráno jsem napsala, že si moc nedokážu představit tu realizaci aktu oplodnění, to mi připadá snad nejvíc absurdní.
Křeček se mě ptala,proč si myslím, že je lepší, když je otec od rodiny (rozvedení rodiče) než otec žádný. Protože v tom prvním případě ten otec prostě EXISTUJE a snad i funguje (jak tu někdo napsal - to, že nevyšlo manželství, nemusí znamenat, že jsou špatní rodiče). Co když se Anně opravdu něco stane - problémy nejen zdravotní, ale také finanční. Kdo jí pomůže? Ano, bude to její dítě, výchovu nelze stavět na tom, že bude spoléhat na někoho jiného, ale přesto ...
No a ještě něco. Není lepší, když bude vyrůstat dítě jenom s matkou v klidu, než třeba v denodenních hádkách rodičů?
Myslím, že trochu přeháníte, kolik je dneska vztahů, z nichž jeden uteče, neplatí alimenty a druhý ani neví kde by ho měl hledat. Že se nstará o dítě je také samozřejmost. Možná, že když do toho jde rovnou, ví co ji bude čekat a nebude si to malovat na růžovo - budu na mateřské - přítel nebo manžel přinese tolik a tolik, udělá to a to a nakonec uteče s jinou a to je ještě lepší varianta - ještě také můžou dostat oba přes ústa. Zase tak bych ji neodsuzovala. Sohlasím s Majuchou i když vím ,že je to z její strany trochu nadsázka.
majucha: Ne majucho, nešlo, podívej se, co psala Lubar. Lidi se totiž odlišují od zvířat mimo jiné tím, že povětšinou chtějí mít zmapované své kořeny, nestačí jim příběh, ale chtějí osobní poznání ( nejen toho svého otce, ale i prarodičů, případně příbuzenstva z otcovy strany) a pokud to není možné, tak vyprávění z více stran ( právě od těch babiček atd.) Pokud tohle matka dítěti neposkytne, může se to ošklivě obrátit proti ní a pokazí to vztah.
Lubar: 13:23
