Chci být svobodná matka. Je to nezodpovědné?
Zajímaly by mne názory čtenářek na mou situaci. Je mi 33 let a jsem stále svobodná. Mám za sebou několik vztahů, které všechny skončily fiaskem. Asi je chyba i ve mně a v mých nárocích na potenciálního partnera.
V podstatě jsem se smířila s tím, že zůstanu sama. Kupodivu mne představa života bez mužského protějšku vůbec nepřipadá děsivá. Naopak, spíš se mi zamlouvá. Jinak to však mám ke vztahu k dětem, respektive dítěti. Po miminku toužím doslova zběsila a usilovně už asi čtyři roky. A stupňuje se to, zvlášť vzhledem k tomu, že si uvědomuji, že mi roky přibývají.
Zcela vážně proto uvažuji o eventualitě, že bych se vědomě stala svobodnou matkou. Když jsem se svěřila kamarádce, zděsila se a prohlásila, že jsem blázen. Za prvé považuje za naprosto nevhodné použít nějakého muže jako pouhého „dárce semene“, prý by to vůči němu bylo nefér, a také se snažila mi vysvětlit, že jako osamělá matka rozhodně nebudu mít na růžích ustláno. Ani já, ani mé dítě.
Já všechny její argumenty uznávám. Má pravdu, samozřejmě. Ale na druhou stranu mi to nepřipadá jako něco kdovíjak odsouzeníhodného. Žen, které zůstaly samotné s dětmi, je hodně, prostě bych jen rozšířila jejich řady. A co se týká otce dítěte, myslím, že co oči nevidí, to srdce nebolí, a pokud by o mém těhotenství neměl tušení, nemusel by se tím trápit.
Mně spíš dělá starost jiná věc. Jako největší riziko v mém případě vidím to, že jsem vlastně sama. Nemám sourozence, rodiče mne měli hodně pozdě, na tehdejší dobu byli doslova exoti. Byla jsem jejich vymodlené dítě, které přišlo na svět, když už veškeré pokusy dávno vzdali, a maminka si původně myslela, že zpoždění menstruace je první příznak přicházejícího přechodu. Nebylo to tak.
Nyní je rodičům skoro osmdesát, jsou už staří a dost nemocní. Starám se o ně, jak jen můžu, a je mi jasné, že se musím smířit s tím, že už brzy nadejde jejich čas. A já zůstanu úplně sama. Bez rodičů, bez sourozenců. Prakticky bez jakéhokoli nejbližšího příbuzného. Možná i proto tak strašně moc toužím po dítěti, po někom, s kým k sobě budeme patřit.
Bojím se však, co by s děťátkem bylo, kdyby se se mnou, nedejbože, něco stalo. Kdo by se o ně postaral, dal mu lásku a pocit bezpečí? Vím, že asi maluji čerta na zeď, ale i tyto myšlenky se mi vkrádají do hlavy a nemůžu se jich zbavit. Přesto jsem rozhodnutá se o dítě pokusit.
Moc bych uvítala rady a podněty od žen, které z nějakého důvodu zůstaly samy s dítětem. Co všechno to obnáší? Dá se to zvládnout? Na co se mám připravit? A co si myslíte o mém rozhodnutí?
18.6.2010 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 130 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Chci být svobodná matka. Je to nezodpovědné?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..gif)
kubikm: podle mě technický záležitosti - peníze, sociálka, bydlení, to se nakonec vždycky nějak vyřeší. Ale psychika dostane pořádnej kouř - stačí, když za ní do porodnice nikdo nepřijde a bude na šrot. Stačí, aby dítě mělo třikrát za sebou angínu se čtyřicítkama a bez možnosti to někde sdílet bude nahraná. Kdyby za ní stála její široká rodina, tak je to jiný, ale ono být bez široké rodiny (moc dobře znám) je krušný i pro dva rodiče, natož být bez široké rodiny a být na to dítě od začátku do konce sám.
a....: no a to by vážbně nešlo mu nějakou tu celou pěknou historii vymyslet? 
Lubar: 
to určitě
a taky sociálka bude prudit...
navíc znám pár chlapů, co jako manželé nestáli za nic, ale otcové jsou moc prima a dobře jim to klape...
Křeček: já si myslím, že víc než o otcovském vzoru je to o rodinné historii... ať už v tom pozitivním slova smyslu, že chytrej je po tatínkovi a krásný modrý oči má po dědečkovi, ale i v tom horším - babička umřela na rakovinu, když jí bylo čtyřicet, dej se včas vyšetřit... Rodinná historie je něco, co když člověk nemá (mluvím z vlastní zkušenosti), tak na to naráží celej život, a je to fakt něco, co strejdou odvedle nedoplníš... A i když dost otců po rozvodu stojí za houby, tak přeci jen tu rodinnou historii ty děti většinou mají, už jen proto, že jí aspoň trošku zná matka...
a....: zrovna jsem to napsala
Lubar: řekla jsi to hodně drsně, ale i tohle je třeba si uvědomit, máš 100% pravdu
dítě je velký zásah do života...a na dlouho...
to není napucované miminko v kočárku, to jsou i chvíle, kdy šílíš, že dítě má vysoké horečky...a tehdy se ten chlap doma hodí...
a potom ve škole
sem napište jméno maminky a tatínka...rázem je z dítěte otloukánek...
atd.
majucha: Nojo srandičky srandičky, tys ještě neviděla dítě, který trpí tím, že neví, kdo je jeho otec, já jo
abylo to fakt hodně smutný.
Nejstarší matka na světě v Indii taky mocí mermo chtěla dítě....užila si ho cca rok a půl a teď v 72 umírá....Tomu říkám superegoismus......
Křeček: Já nemluvím o opoře a vzoru, já mluvím o poznání sama sebe, když dítě dospívá potřebuje to prostě znát od koho dostal ten genetický materiál, aby se lépe pochopil, poznal svůj původ. Je fakt, že hovořím o přemýšlivém a inteligentním jedinci, ne všichni jsou takoví
a....: ano, výborný nápad, že otec dávno zemřel
t, ak přes vyprávění 
, i fotka by se možná nějaká našla, já mu toho navyprávím, že se bude divit. Bude mít nejúžasnějšího otce na světě, až mu fakt bude lííto, že ho nepoznal 
. Anebo bych na to mohla jít opačným způsobem, že bude rád, že ho nepoznal
.JPG)
Já nevím, jestli to s tím traumatem z toho, že nemá otce, s mužskou oporou a já nevím čím trošku nepřeháníte.
Ono je nakonec těch manželství, kde je otec oporou, správným vzorem a kde to vůbec vydrží, dost málo.
A ještě bychom měly ocenit, že nědko chce dítě nikoli pro sociální dávky
Svatá prostoto...nedokážeš se přizpůsobit životu s jedním dospělým člověkem a myslíš si, že přizpůsobit se životu s jedním dítětem bude snazší 
Jestli začátek soužití s novým dospělým je pecka, tak začátek soužití s dítětem, to je jak atomovka... to rozhodí i lidi jinak poměrně vyrovnané a schopné se dost přizpůsobit, natožpak někoho, kdo není ochoten ani v zájmu vztahu s dospělým a event. založení rodiny schopen přizpůsobit se ...
Musím říct, že jsem dost vysazená na řeči typu "asi za to můžou dost moje vysoké nároky"... prdlajs, jsi pohodlná a je úplně jedno, jestli tím, že nechceš investovat energii do toho, abys měla dobrej vztah s "dostupným materiálem" nebo tím, že nechceš investovat energii do toho, aby sis našla "dobrý materiál"... A tak si najdeš pohodlnou cestu - dítě bez otce a záhy zjistíš, že sis vybrala soukromé peklo, protože dítě je všechno jiný, jen ne pohodlí... ale kdo chce kam, tak ať si tam jde. 
majucha:
majucha: no upřímně si myslím, že to dítě bude chtít otce osobně poznat a fakt bych si nelajsla, že bych ho navedla do bytu pana Vomáčky v Praze 8, který na něj bude čučet ja vyvoraná myš Vážně je to tak, že snad každý dítě potřebuje svého otce osobně poznat, jinak z toho může mít pěkný traumíčko na celý život, tohle není radno podceňovat. Jiná situace je, když otec zemře ve věku, kdy si ho dítě ještě nepamatuje, tam má šanci dostat tu zprostředkovanou zkušenost přes vyprávění a rodinné fotky. Takhle tam je prostě mezera.
Cinderella: ááále ...
