Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Jsem už pět let rozvedená a žiji v domácnosti se svou třináctiletou dcerou. Pracuji jako knihovnice a zajímám se o umění. Vloni jsem se v divadle seznámila s jedním pánem, o němž jsem zpočátku vůbec nevěděla, že je úspěšným a bohatým podnikatelem. Chodili jsme spolu do divadla, navštěvovali galerie a vedli dlouhé rozpravy o naši i světové literatuře. Po nějakém čase jsme již nebyli pouze přátelé, ale stali se milenci. Aby mně bylo správně rozuměno, nejsem žádná zlatokopka, od svého milence přijímám pouze symbolické dárky a pozornosti, a sama mu kupuji taky drobné dárky. Náš vztah je založen na vzájemné úctě a porozumění a spojuje nás taky láska k umění.

Nedávno mně Karel nabídl, že bychom mohli žít spolu jako druh a družka v jeho vile. Žije v ní se svou čtrnáctiletou dcerou a patnáctiletým synem, které má ve své výchově. Domluvili jsme se, že nejdříve seznámíme naše děti, které jsou vlastně vrstevníky. Jednoho nedělního odpoledne jsem s dcerou za Karlem přijela. Jeho vila byla vskutku přepychová, stejně jako vnitřní vybavení. K vile přiléhala krásná zahrada s bazénem a jezírkem, zkrátka na každém kroku bylo vidět bohatství a blahobyt.

Děti mého přítele mě přijaly chladně. Měly dokonce ironické poznámky typu: „Ta stará fabie před domem je vaše?“ Já jsem se přesto snažila být příjemná a usměvavá. Moje dcera se šla podívat do pokojů přítelových dětí a vrátila se celá zaražená. Na zpáteční cestě v autě dokonce plakala. Když jsem se ji ptala, co se vlastně stalo, řekla mi, že přítelův syn ke své sestře pronesl větu: „To by tak ještě scházelo, aby se k nám do rodiny nasomrovaly takové socky.“

V první chvíli jsem hodlala okamžitě vztah se svým přítelem ukončit, ale když pak opadly emoce, začala jsem přemýšlet. Domnívám se, že mám vlastně tři možnosti. První možnost je se s dcerou nastěhovat do přítelovy vily a snažit se na přítelovy děti výchovně působit. To však bude těžké, ne-li nemožné, nejenom vzhledem k jejich věku. Hlavně proto, že je vlastně vychovávaly chůvy, které, aby si udržely slušně placené místo, dětem všechno dovolily a vychovaly z nich namyšlené sobce, kteří uznávají jenom peníze a majetek. Druhá cesta by byla, že bychom se s přítelem setkávali jako dřív, bez dětí. Tato cesta se sice jeví jako nejsnadnější, ale je to plnohodnotný vztah? Třetí cestou by bylo se s přítelem rozejít, i když si jinak rozumíme a máme společné zájmy.

Kterou cestu si mám vybrat, zatím nevím, možná, že existují i další možnosti. Zajímaly by mne vaše názory na tuto situaci.