Pro přítelovy děti jsme jen ubohé „socky“
Jsem už pět let rozvedená a žiji v domácnosti se svou třináctiletou dcerou. Pracuji jako knihovnice a zajímám se o umění. Vloni jsem se v divadle seznámila s jedním pánem, o němž jsem zpočátku vůbec nevěděla, že je úspěšným a bohatým podnikatelem. Chodili jsme spolu do divadla, navštěvovali galerie a vedli dlouhé rozpravy o naši i světové literatuře. Po nějakém čase jsme již nebyli pouze přátelé, ale stali se milenci. Aby mně bylo správně rozuměno, nejsem žádná zlatokopka, od svého milence přijímám pouze symbolické dárky a pozornosti, a sama mu kupuji taky drobné dárky. Náš vztah je založen na vzájemné úctě a porozumění a spojuje nás taky láska k umění.
Nedávno mně Karel nabídl, že bychom mohli žít spolu jako druh a družka v jeho vile. Žije v ní se svou čtrnáctiletou dcerou a patnáctiletým synem, které má ve své výchově. Domluvili jsme se, že nejdříve seznámíme naše děti, které jsou vlastně vrstevníky. Jednoho nedělního odpoledne jsem s dcerou za Karlem přijela. Jeho vila byla vskutku přepychová, stejně jako vnitřní vybavení. K vile přiléhala krásná zahrada s bazénem a jezírkem, zkrátka na každém kroku bylo vidět bohatství a blahobyt.
Děti mého přítele mě přijaly chladně. Měly dokonce ironické poznámky typu: „Ta stará fabie před domem je vaše?“ Já jsem se přesto snažila být příjemná a usměvavá. Moje dcera se šla podívat do pokojů přítelových dětí a vrátila se celá zaražená. Na zpáteční cestě v autě dokonce plakala. Když jsem se ji ptala, co se vlastně stalo, řekla mi, že přítelův syn ke své sestře pronesl větu: „To by tak ještě scházelo, aby se k nám do rodiny nasomrovaly takové socky.“
V první chvíli jsem hodlala okamžitě vztah se svým přítelem ukončit, ale když pak opadly emoce, začala jsem přemýšlet. Domnívám se, že mám vlastně tři možnosti. První možnost je se s dcerou nastěhovat do přítelovy vily a snažit se na přítelovy děti výchovně působit. To však bude těžké, ne-li nemožné, nejenom vzhledem k jejich věku. Hlavně proto, že je vlastně vychovávaly chůvy, které, aby si udržely slušně placené místo, dětem všechno dovolily a vychovaly z nich namyšlené sobce, kteří uznávají jenom peníze a majetek. Druhá cesta by byla, že bychom se s přítelem setkávali jako dřív, bez dětí. Tato cesta se sice jeví jako nejsnadnější, ale je to plnohodnotný vztah? Třetí cestou by bylo se s přítelem rozejít, i když si jinak rozumíme a máme společné zájmy.
Kterou cestu si mám vybrat, zatím nevím, možná, že existují i další možnosti. Zajímaly by mne vaše názory na tuto situaci.
28.1.2011 Rubrika: Děti. Výchova, škola | Komentářů 138 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3,4/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Související odkazy:
- Můj třináctiletý syn u sebe nosil nůž!
- Mám udržet manželství jen kvůli dětem?
- Jsem mezi mlýnskými kameny. Partner versus syn.
- Další články z rubriky Děti, výchova, škola...
Diskuse ke článku - Pro přítelovy děti jsme jen ubohé „socky“
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Andula: ono se vychovává, a člověk o tom ani neví. Vychovává se mlčky, příkladem - i špatným. Není možné si zamyslit a říct si "a odteďka začnu vychovávat"
Já bych se stěhováním ještě nějakou chvíli počkala. Chodila bych k přítelovi domů častěji, aby si dětičky zvykly, že tatínek má přítelkyni. Děti bohatých podnikatelů umí být pěkní smradi a s tím nic bohužel nenaděláš. Myslí si, že oni jsou něco víc a vůbec je nenapadne, že to není vůbec jejich zásluha, že si mohou dovolit cokoliv koupit...
Zkus na to téma pohovořit s přítelem. Je to na něm, aby si srovnal dětičky do latě, pokud o váš vztah stojí.
Ty se nenech s dcerou otrávit blbými řečmi od pubertálních výrostků, protože je fakt, že oni vás obě posuzují podle značky mobilu, značkového oblečení a auťáku před barákem. Mají jiné hodnoty... Cítí se totiž ohroženi.
a....: neosuhlasím s tebou zcela v tom, že cizí děti NIKDY NEVYCHOVÁVAT Já je prostě vychovávám a přítel zase vychovává mé, jasně, není to někdy snadné, je to těžké pro děti i pro nás, ale v modelu, kdy žijeme společně, to jinak nejde, zvláště když tam druhý třeba zrovna není nebo když se děti třeba aktuálně o něco hádají - napomeneš jen svoje? Nebo jak?
Já teda do sestěhování s partnerem a skoro pubertálními dětmi šla a rozhodně toho nelituju, i když je to dřina, nicméně za výše popsané situace bych to asi neudělala, protože my jsme s přítelem už předtím měli podobné životní styly a názory na výchovu dětí.
Ono stačí si představit, jak asi kdo bude reagovat v situacích, které při soužití nastávají - to budete každý vychovávat své děti? Napomínat jen své? Nebo se shodnete, že budete napomínat i děti navzájem? Jak to bude s věcmi pro děti - jeho děti budou mít třeba lepší dárky nebo prázdniny, než tvoje, nebo jim budete pořizovat věci ve stejné hodnotě? A tak dále.
orinka: Hele možná kdyby ta paní dětem řekla,ať jsou v klidu, že tam u nich bydlet fakt nemají v úmyslu, ale že by je ráda víc poznala abyla by rády, kdyby spolu dobře vycházeli, tak by bylo jinak.
A hlavně jak už jsem to jednou zde psala: CIZÍ DĚTI NIKDY NEVYCHOVÁVAT!!! Pokud nechci přijít do problémů s cizími dětmi nastolím kamarádský vztah, otevřeně je nekritizuju, jejich extempore přecházím úsměvem a problematické věci řeším tak, že si stranou vezmu jejich otce a řeknu mu, ať věc vyřeší.
.jpg)
majucha: jo a zvlást pokud Martinina dcera je trosku vyjímka a nebo s mamkou vychazí plusmínus bez pubertálních kecu, tak to pro obe musela být ledová sprcha 
sice tomu nerozumím, ale když si vzpomenu, co jsem jako čtrnáctiletej fakan byla schopná vypustit z huby, tak se dneska divím, že mi mi nikdo nevykopnul zuby
a....: můžeš mít pravdu, jistě. Ale opravdu nevidím jediný rozumný důvod se tam vracet. S chlapem se může scházet jinde.
zkrátka, potvrzuje se stará pravda, že první půlku života nám kazí rodiče a tu druhou děti
orinka: Jenže ona tam nepřišla jen jako host, ale jako budoucí spolubydlící. Souhlasím s tím, že si dítka brání teritorium, prostě normální animální přirozený pudy. Když si domů ke svým kočkám přineseš nové kotě, první, co udělají, tak na něj syčí a pak jdou vyluxovat svoje misky, aby vetřelec nic neměl. No a lidská mláďata se chovají stejně otevřeně, svoje nelibé pocity nezastírají, protože prozatím si mohou dovolit ten luxus na společenské normy kašlat.
a....: jenomže ony se sprostě chovaly i k vrstevnici, a to je smutné.
Víš, já si myslím, že dost záleží taky na tvém sebevědomí, jak moc se necháš spratkama vytočit. Pokud na otázku ohledně staré fabie sklopíš oči a je na tobě vidět, že je ti to nepříjemné, tak si tě budou vychutnávat. Já bych asi odpověděla, že ano a jestli jim to vadí. Nebo něco jiného v tom smyslu. Ale rozhodně bych jim nedala najevo, že se mě to dotklo. Brala bych jejich jedovaté poznámky s úsměvem a nadhledem. Jenže ne každému to jde a dlouho to vydrží, já vím, je to těžké 
Teda já bych toho pána neodsuzovala, že děti blbě vychoval. Vzhledem k tomu, že bydlí u něj a dostal je do péče tak se o ně zřejmě stará víc než jiný průměrný otec. Dětičky jsou v tom nejblbějším věku, když si zpětně představím, jak se moje dcera chovala k mému příteli, když jí bylo 14, tak se divím, že neutekl
říkejte si co chcete, ale urážet hosta je podle mě těžký prohřešek. Pro mě by tím skončili.
Kadla: Do té doby snad konečně schválí ten nový občanský zákoník, který dá lidem možnost svobodněji rozhodovat o tom, co po nich kdo zdědí. A jak se tu vždycky píše pod články o tom, že někdo nedostal dědictví, které čekal - dokud otec žije, je jeho věc, co se svým majetkem udělá. Tady nejde o to, že by se děti přestaly o dědictví bát, ale že už nebudou mít takovou možnost Martině otravovat život a deptat její dceru, když nebudou bydlet s tatínkem.
