Pro přítelovy děti jsme jen ubohé „socky“
Jsem už pět let rozvedená a žiji v domácnosti se svou třináctiletou dcerou. Pracuji jako knihovnice a zajímám se o umění. Vloni jsem se v divadle seznámila s jedním pánem, o němž jsem zpočátku vůbec nevěděla, že je úspěšným a bohatým podnikatelem. Chodili jsme spolu do divadla, navštěvovali galerie a vedli dlouhé rozpravy o naši i světové literatuře. Po nějakém čase jsme již nebyli pouze přátelé, ale stali se milenci. Aby mně bylo správně rozuměno, nejsem žádná zlatokopka, od svého milence přijímám pouze symbolické dárky a pozornosti, a sama mu kupuji taky drobné dárky. Náš vztah je založen na vzájemné úctě a porozumění a spojuje nás taky láska k umění.
Nedávno mně Karel nabídl, že bychom mohli žít spolu jako druh a družka v jeho vile. Žije v ní se svou čtrnáctiletou dcerou a patnáctiletým synem, které má ve své výchově. Domluvili jsme se, že nejdříve seznámíme naše děti, které jsou vlastně vrstevníky. Jednoho nedělního odpoledne jsem s dcerou za Karlem přijela. Jeho vila byla vskutku přepychová, stejně jako vnitřní vybavení. K vile přiléhala krásná zahrada s bazénem a jezírkem, zkrátka na každém kroku bylo vidět bohatství a blahobyt.
Děti mého přítele mě přijaly chladně. Měly dokonce ironické poznámky typu: „Ta stará fabie před domem je vaše?“ Já jsem se přesto snažila být příjemná a usměvavá. Moje dcera se šla podívat do pokojů přítelových dětí a vrátila se celá zaražená. Na zpáteční cestě v autě dokonce plakala. Když jsem se ji ptala, co se vlastně stalo, řekla mi, že přítelův syn ke své sestře pronesl větu: „To by tak ještě scházelo, aby se k nám do rodiny nasomrovaly takové socky.“
V první chvíli jsem hodlala okamžitě vztah se svým přítelem ukončit, ale když pak opadly emoce, začala jsem přemýšlet. Domnívám se, že mám vlastně tři možnosti. První možnost je se s dcerou nastěhovat do přítelovy vily a snažit se na přítelovy děti výchovně působit. To však bude těžké, ne-li nemožné, nejenom vzhledem k jejich věku. Hlavně proto, že je vlastně vychovávaly chůvy, které, aby si udržely slušně placené místo, dětem všechno dovolily a vychovaly z nich namyšlené sobce, kteří uznávají jenom peníze a majetek. Druhá cesta by byla, že bychom se s přítelem setkávali jako dřív, bez dětí. Tato cesta se sice jeví jako nejsnadnější, ale je to plnohodnotný vztah? Třetí cestou by bylo se s přítelem rozejít, i když si jinak rozumíme a máme společné zájmy.
Kterou cestu si mám vybrat, zatím nevím, možná, že existují i další možnosti. Zajímaly by mne vaše názory na tuto situaci.
28.1.2011 Rubrika: Děti. Výchova, škola | Komentářů 138 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3,4/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Související odkazy:
- Můj třináctiletý syn u sebe nosil nůž!
- Mám udržet manželství jen kvůli dětem?
- Jsem mezi mlýnskými kameny. Partner versus syn.
- Další články z rubriky Děti, výchova, škola...
Diskuse ke článku - Pro přítelovy děti jsme jen ubohé „socky“
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Třeba ty děti nejsou až tak zhýčkané, jenom vás prostě braly jako vetřelce a snažily se zasáhnout na citlivém místě. Teď bych na stěhování nevsázela, co takhle zkusit nejdříve nějaké společné akce a výlety, aby se děcka víc poznala?
Nebo si na rovinu promluv s přítelem, že se u nich necítíte vítáni, řekni mu to o těch sockách a uvidíš, jak zareaguje.
.jpg)
No a ještě mi přijdou legrační rady typu, počkej, až bude dětem kolem dvaceti, že jako pak bude situace lepší, protože děti vylétnou z domu. Z domu sice vylétnou, ale o to více se budou bát o své dědictví a určitě budou mít strach, aby tatínek s autorkou článku nezplodil další potenciální dědice atd. atd... Takže si vůbec nemyslím,že se pak situace zlepší, spíše se o mnoho, o mnoho zhorší.
uz to tu vsechno bylo. deti nemusi mit prohnily charakter, jenom se branily, zadny div, sou to pubertaci a nekdo se jim cpe domu. a stehovani bych fakt v teto fazi neresila, za nejaky tri roky budou mit deti vlastni zivot, nebo aspon rozum.
nicmeme s pritelem bych to probrala.
kareta: rozhodně by mi vadilo, kdyby se o mně někdo takto vyjadřoval - a je mi jedno, jestli je to tím, že brání svoje území. Co na srdci, to na jazyku, pravila teta Kateřina a nekecala. Je to v nich a abych chodila do domu s obavou, co zas uslyším, to bych se na to mohla vybodnout. Ať si svoje děti nechá, já bych si zas nechala svoji svobodu. V tomhle věku už na romantiku nevěřím.
nasemami: to nemá s výchovou co dělat, děti prostě brání své teritorium
Co máš dělat nevím, já bych asi zatím volila možnost druhou. Jinak bych se zamyslela nad tím, jak tvůj přítel vychoval svoje děti. Ne chůvy, ale ON. Protože jistě děti neviděl jednou za rok, ale pravidelně, takže je mohl sledovat, vidět jejich chování a znát jejich názory. Spíš si myslím, že si před tebou trochu hraje na takového ,,osvíceného" laskavého lidumila ale ve skutečnosti se jeho názory trochu podobají názorům jeho dětí. A to že ho ty sama omlouváš tím, že on za nic nemůže, to všechno chůvy, to taky o něčem svědčí. Mimochodem- jak reagoval na jejich ironické poznámky o staré fabii před domem?
Pentlička: nahodou vila muze byt fajn... ale ty deti bych nedavala , i kdybych byl Mary Poppins 
ja bych si rozhodne vybrla setkavani bez deti. Neni na tom nic neplnohodnotneho, kdyz spolu par nebydli. Pokud se nastehujes do vily, skoncis.. ty deti te vystipou.. je skoda prijit o bajecny milenecky vztah jen kvuli detem, ketere nejsou podle tvych predstav - a rovnou rikam, ze kdyz te nevzaly ted.. rozhodne si nedelej iluze, ze bys na ne kdy mohla vychovne pusobit.
Zůstala bych ve svém a tam chodila jako na návštěvu....Čas ukáže,jak a co se vyvrbí...Děti asi jen tak kecají,oni na bohatství nemají žádný podíl,kdyby otec skrachoval,tak ještě můžou putovat někam do azylového domu třeba....Hodně záleží na tom pánovi,jak si s dětmi popovídá a jak jim nastaví mantinely....
Nikdy, nikdy, nikdy bych se do jeho snobské vily, k rozmazleným dětičkám nestěhovala! A u jejich tatínka bych si dala taky vééééliký pozor. Kdo totiž z těch dětí vychoval to, co jsou? Nechala bych váš vztah na úrovni občasných návštěv, zajímavých setkání a debat o umění.
.gif)
Celkem souhlasím s tím co tu bylo napsáno, ale co by mě zajímalo je, jak na tu poznámku o staré Fábii reagoval přítel. To je asi hodně důležité. Měl ihned zasáhnout a dceru nějak vhodně usadit. Sám by si měl se svými dětmi promluvit a na společné soužití je připravit. Problémy budou, ale zvládnout se dají.
hm, řekla bych příteli, co jeho dětičky, že je to jeho věc, jak je vychovává, ale pokud chce tebe, i ony by se k tobě měly chovat s úctou. Milovat tě nemusí.
Kassy: přesně tak! S těmi penězi máš naprostou pravdu...je tak nějak samozřejmé, že u PARTNERŮ se tohle bere přirozeně..když ho pozvu k sobě na večeři, taky si nemyslím, že by beze mne umřel hlady...takže když movitější dává dárky, tak to dělá, protože CHCE, ne proto, že by se povyšoval nebo si toho druhého kupoval...to není o zlatokopectví, je to jednoduše o tom dělat druhému radost!
Kadla: No mě na tom zaráží spíš to, že se kvůli němu jasupavla nemůže sestěhovat s přítelem. To jako jí to syn zakazuje nebo co? I kdyby to bylo jen proto, že nemají v bytě dost místa, tak je podle mě tristní, když dospělý syn vědomě blokuje matku v možnosti žít po svém a ona se nechá.
jasupavla: No, já nebudu tvrdit, že jsi něco ve výchově nezvládla jako Kassy, ale myslím, že to přece jen není standardní. Můj syn si ve 21 letech našel práci, bydlení a žije samostatně, bratr mé kolegyně totéž ve 20, dcera druhé kolegyně ve 23 letech taktéž.. Takže myslím, že skutečně je běžnější, že děti kolem té dvacítky vylétají z domu a žijí po svém... Případ tvého syna je spíše výjimkou.
