Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Polednice, klekánice, čarodějnice, ježibaby, hejkalové, hastrmani, čerti a především bubáci. To jsou oni! Báli jsme jich my, naši rodičové a možná i ti jejich. I mne doma strašili. Vzpomínám, že jsem nějak tušila, že všechna ta strašidla neexistují, ale co kdyby náhodou! A tak jsem raději byla hodná. Měla jsem z bubáka větší respekt než z maminčina zvýšeného hlasu. Ale co naše děti?

Mám dva syny čtrnáctiletého a dvouletého. Když byl ten starší ještě malý a zlobil, bylo jasné, že si pro něho přijde bubák, když okamžitě nepřestane. Většinou stačilo bubáka jen zmínit, popřípadě nenápadně zaťukat nebo zabušit – to podle toho, jak moc zlobil - zespoda na desku stolu, zeď nebo dveře a byl klid. Přiznám se, že jsem nepřemýšlela nad tím, jestli náhodou můj synek nemá nějaké trauma. Nestrašila jsem často, ale když to bylo třeba, raději jsem jako první možnost volila bubáka než vyhrožování, že mu dám na zadek. Když si to opravdu zasloužil, dostal totiž na prdku hned bez varování. Když jsem se jej teď ptala, jestli z bubáka neměl zlé sny, jen se smál a říkal, že ne.

Dnes je stále modernější děti nijak nestrašit. I já jsem rozhodla, že to svému druhorozenému nebudu dělat – traumatizovat ho strašidly. Avšak mé předsevzetí vzalo za své právě teď, když jsou mu dva. A jak se to stalo? Ani sama nevím. Jako by bubák byl v mé mysli zakódovaný, coby to první, co použít, když si nevíte rady. Vzniklo to asi takhle: můj maličký dostal angínu a musela jsem mu dát antibiotika. První dávku vzal vcelku bez problémů, ale zjistil, že mu tenhle sirup ani trochu nechutná. Další dávka byl pak boj. Ne a ne pusu otevřít, pláč a přetahování. Jsem zdravotní sestra a myslím, že poradit si umím, ale přišlo mi drastické dítěti s vysokými horečkami zacpávat nos nebo mu vyhrožovat, že mu dám na zadek. A najednou byl tu, nejprve v mé hlavě a pak vyletěl ústy ven! Povídám malému: „Honem otevři pusu, nebo zavolám bubáka.“ Aleluja! Synek otevřel pusu a snědl sirup jako nic. Jen se ubezpečil, že už je to „hotovo“ a dál se díval na pohádku. Do té doby neslyšel o bubákovi nic, neví, kdo to je, ani co by mohl udělat. Prostě jen poslechl. Bez dalšího vysvětlování nebo vyhrožování.

Od té doby u nás zase bydlí bubák, kterého se chystám zavolat, jen když je opravdu potřeba. Většinou zůstane jen u toho, že ho zavolat chci, nakonec totiž nemusím. A tak jsem možná zpátečnická matka „herodeska“, ale jsem ráda, že bubáci jsou. Alespoň z něčeho má ten můj loupežník respekt.

Jak jste na tom vy? Máte doma bubáky a hastrmany ? Věří vaše děti na strašidla? Nebo děti zásadně nestrašíte? Jak vzpomínáte na dětství a strašení?