Manžel nesouhlasí s umělým oplodněním
.jpg)
Jsem hodně nešťastná. Je mi 35 let, jsem dvanáct let vdaná. Prakticky celou dobu našeho manželství moc toužím po miminku. Děti miluji, nikdy jsem si neuměla představit, že bych je neměla. Bohužel, ačkoli jsme se s manželem dlouhé roky snažili, těhotenství nepřicházelo.
Zpočátku jsme to nechtěli lámat přes koleno. Nechávali jsme tomu volný průběh a byli připraveni, že můžu otěhotnět. To se však nestalo. Tak jsme si dali pauzu, přestali na to myslet a říkali si, že však ono to jednou přijde.
Když se mi překulila třicítka, začala jsem zlehka panikařit. Cítila jsem, že mi roky utíkají, a začala se bát, zda je se mnou vše v pořádku. Své obavy jsem sdělila manželovi, ale ten je nebral příliš vážně. Podle něj jsem se na dítě zbytečně upnula, a proto mám problém otěhotnět. S vyšetřením své plodnosti razantně nesouhlasil.
Nechala jsem se tedy nejdřív vyšetřit já. Vše dopadlo z mé strany dobře, lékaři neshledali žádnou překážku. Byla tedy řada na manželovi. Pod dvou letech přemlouvání, vysvětlování a argumentování se mi podařilo přimět ho, aby podstoupil i on potřebné vyšetření. Šel na něj, ale byl vyloženě naštvaný. Cítil se poníženě.
A pak přišla rána a potvrdilo se to, co jsem si dosud jen v skrytu duše myslela. Důvodem toho, že nemůžu otěhotnět, je můj manžel. Je neplodný. Bylo to přímo šokující zjištění, hlavně pro něj. Doslova upadl do deprese a dlouho se na téma děti nechtěl vůbec bavit. A roky ubíhaly…
Celá zoufalá jsem začala uvažovat o umělém oplodnění od anonymního dárce spermatu. Tato myšlenka ve mně dlouho uzrávala. Ne proto, že bych se jí já sama bránila, ale proto, že jsem měla strach, jak takový návrh přijme manžel.
Nakonec jsem s tím vyrukovala a ve vhodné chvíli mu co nejšetrněji sdělila své přání a vysvětlila mu obrovskou touhu po dítěti, která mne doslova sžírá. Už nedokážu myslet na nic jiného. Manželova reakce byla otřesná. Velice razantně to odmítl a prohlásil, že s něčím takovým nikdy nebude souhlasit, když nemůže mít své vlastní dítě, o cizí nemá zájem.
Už je to půl roku a on si stále stojí na svém. Umělé oplodnění nepřipustí a chce, abych se se svou bezdětností smířila, prý jsou takových žen mraky.
Jenže já se s tím smířit nedokážu. Tím spíš, že vím, že vlastní dítě mít můžu. Jsem zoufalá. Času už moc nemám, tenhle rok mi bude už šestatřicet. Strašně bych chtěla manžela přesvědčit, ale bojím se, že se mi to nepodaří. On je doslova zaseknutý.
Neporadí mi někdo, jak na něj? Případně – není tady mezi vámi nějaká žena, která umělé oplodnění od anonymního dárce absolvovala? Jak se s tím smiřoval a vyrovnával váš partner? A jaký má vztah k dítěti?
13.1.2011 Rubrika: Partnerské problémy | Komentářů 164 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Související odkazy:
- Jak probíhá umělé oplodnění?
- Náboženství umělému oplodnění příliš nepřeje
- Diskriminace párů žádajících o umělé oplodnění.
Diskuse ke článku - Manžel nesouhlasí s umělým oplodněním
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Majdo, co takhle navrhnout manželovi, aby požádal o dárcovství někoho ze své rodiny - bratra, bratrance, strýce apod., aby mělo dítě aspoň nějaké ty jejich rodové geny? 
Nevěřím vlastním očím, co tady čtu za rady. Souložení s kamarády nebo náhodnými známostmi, falšování podpisu manžela, operace varlat za účelem získání spermatu..... 
Vás bych chtěla mít doma, fakt.
Pokud by si něco z toho Majda vzala k srdci, přeju jí, aby ji manžel nakopal do zadku a v životě si o ní už kolo neopřel. Tohle jsou hrozný podpásovky 
Jestli máte Majdo manželství pěkné, kašli na to. Každý se množit nemusí, tvoje "chci, chci a chci" mi přijde dost sobecké 
Manželovi se nedivím, že nestojí o cizí dítě, taky bych to nechtěla ani za peníze.
Anebo se můžeš rozvést a hledat dalšího. Jenom upozorňuji, že po pětatřicítkách žádná velká sháňka není, navíc aby to byl někdo, kdo chce zakládat rodinu, tj. nejlíp buďto svobodný bezdětný nebo rozvedený bezdětný po dětech toužící. Těch v tomto věku moc není. Nebo můžeš natrefit na rozvedeného s dětmi a mít těch dětí ještě hafo 
Ale spíš jen ty jeho, protože než ho najdeš, než zjistíte, že vám to klape a než se začnete pokoušet o dítě, může ti být 40 a to už je lehce věk spíš pro babičku.
Chudák manžel. Neplodný, a ještě tohle musí doma poslouchat.
.JPG)
Johanka 10:23 - naprosto souhlasím.
Taky jsem bývala chytrá, jak jsou plné domovy - můžu ukojit svůj mateřský pud a ještě učinit několik malých dětí šťastnými...nechápala jsem, co všechno jsou některé ženy schopny podstoupit, aby se dočkaly malého řvoucího uzlíčku...vrtěla jsem jenom hlavou a říkala si, že toto nikdy....
A když je člověk na vlastní kůži v té situaci, tak kolikrát to cítí úplně jinak...
.gif)
Jenom bych chtěla napsat těm, co tu píšou, že dětí je dost a jak ony, kdyby to nešlo, by se na to vykašlaly..Jo,je možný, že opravdu ano, ale věřte tomu,že jinak se to povídá,když člověk může a nechce a když chce a nemůže
Zaprvé, neplodných párů už je asi 40% - takže příroda fakt ví, co dělá - kdo se množit nemá? Ne, je to prostě globální problém rozvinuté civilizace. Není to přírodou. kdektej člověk s IQ tykve a genetickejma poruchama zabřezne každej rok a zdravej prostě ne..To nějak příroda pos.ala ne? Chápu,když je geneticky velká zátěž,ale co když jste jinak naprosto zdravý a máte "jen"neprůchodný vejcovody? Na to stačí zanedbanej zánět, o kterým ani nemusíte vědět.Bohužel..Rozhodně tím "příroda" nebrání vzniku defektního jedince.
A ještě - já se třeba rozhodně necejtím jako slípka pipka domácí..nerada vařím, uklízím, nešišlám nad miminkama(možná nad zvířecíma
), neháčkuju,nepletu, nedrbu s maminama o dětech, prostě nejsem takovej ten prototyp matky-kvočny od přírody, ale přesto uznávám, že touha dítě mít - přivést na svět jedince se svými geny, vychovávat ho a učit a milovat, je děsně silná, nesdělitelná a nejde jí jen tak přemoct. Osobně jsem měla i období, kdy jsem chtěla dítě s kýmkoliv,bylo mi to fuk. To jsem ještě nevěděla,že chyba je na mé straně
takže dokážu pochopit,že když někdo po dítěti touží, je to silnější než touha udržet vztah s chlapem
Lujza: Ale to nejde, manžel musí dát souhlas s umělým oplodněním.
Majdo, predpokladam, ze vis vic informaci, nez pises sem. "je neplodny" je docela nekonkretni. doktori uz fakt dneska umi zazraky, staci jedina spermie, da se odebrat i z varlat atd. takze to dite by bylo jeho.
ALE: to predpoklada manzelovu spolupraci a myslim, ze on k ni bude tezko ochoten. dela to na me dojem, ze dite nejak moc nechce - mozna vubec. takze bud se smiris s tim, ze dite nebude anebo dite bude, ale nebude manzel.
blba situace.
.gif)
úplně stejný příběh máme v naší rodině.Jen se stal před více lety.Ona zdravá on neplodný.Taky toužila moc po miminku a taky navrhla umělé oplodnění,s tím on v žádném případě nesouhlasil.A tak si pomohla jinak -s jiným-dokonce 2x.A jemu vnutila představu,že se stal zázrak.Naštěstí děti jsou podobné dost na ni.Po páru letech své tajemství neudržela ,tížilo ji svědomí či co.Tak se od něj odstěhovala a rozvedli se.On děti miluje ,platí na ně a je jejich otcem dál.Dnes lituje,kdybych nebyl tenkrád blbec a souhlasil jsem mohlo být vše jinak.!!!!
Mozna uz to tu nekdo psal, zatim jsem necetla prispevky. Majdo, tvemu muzi se moc ani nedivim. Kdybych ve tve situaci byla ja, tak by me spis napadla adopce nebo pestounska pece. Prijde mi fer, ze dite by nebylo biologicky ani jednoho. Ja vim, mozna to zni jako detske hastereni - kdyz ja nemuzu mit biologicky dite, tak ty taky ne... ale proste mi to prijde fer. Kazdopadne si myslim, ze mate opravdu hodne veliky problem a pokud budete oba tvrdosijne stat na svem, tak to manzelstvi fakt vydrzet nemusi...
Tvoji touhu po dítěti chápu,ale proč jste to neřešili dřív? Jak radily holky,přímo se zeptej,jestli vůbec dítě chce a je ochoten podstoupit operaci,abyste se dopracovali ke geneticky vlastnímu dítěti.Možná se dozvíš,že je mu dítě nechybí a ani ho nechce,bez dětí se mu žije dobře.Co potom? Buď se s tím smířit,ale manželství bude o ničem-já osobně bych se cítila podvedená. Nebo se poohlídnout po ochotném kamarádovi.Nebo oplodnění od dárce,zfalšovat podpis manžela? A těhotná odejít.Okolí ovšem těžko pochopí,že jste se rozešli,když se vám konečně splnil sen.
Je to vždy věc těch dvou,nemá do toho co mluvit žádná tchýně nebo tetička z pátého kolena.Všechny ty jejich starosti jsou pak pěkně zraňující.
.JPG){kind=avatar}
Těžké rozhodování, tohle asi nemá řešení, protože manžel nic řešit nechce. 
Jak se znám, tak bych našla hodně informací o tom, že i málo plodným mužům se narodilo dítě a bylo jejich, pak bych to nějakou dobu nechala stát a pak bych si našla dárce spermií, který by byl manželovi hodně podobný a stal by se zázrak a doktoři by zase jednou neměli pravdu
. Kecám. Nevím co bych dělala, ale dělala bych to nejpozději po pěti letech snažení, kolem třicítky.
Lubar: 
Lujza: "Pokud po dítěti tak toužíš, tak prostě budeš muset risknout. Nechat se oplodnit a pak čekat, jak se rozhodne manžel, buď to vše přehodnotí a zůstane s tebou, nebo budeš s dítětem sama." - To jako aby si našla milence a nechala se oplodnit od něho nebo jak? Vdané ženě bez souhlasu manžela umělé oplodnění neudělají.
Jinak teda Majdo mám dojem, že jste pěkně zaspali. Problém jste měli začít hledat mnohem dřív. A ještě před uzavřením manželství jste si měli spolu ujasnit, jestli děti chcete, jak moc a co všechno jste pro to ochotni udělat. Jasně, životní postoje a názory se můžou taky měnit, ale měli byste aspoň nějaký odrazový můstek k dalším debatám a hledání řešení. Takovéto "Chceš děti?" - "Ale jo, jednou..." to je zatraceně málo.
.gif)
Stanik: naprosto s Tebou souhlasím v tom, že pokud osud některému páru děti nedopřeje, že ví moc dobře, proč to tak je...
Mám sice to štěstí, že děti máme vlastní, ale kdyby to nešlo, přes koleno bych to nelámala.
A k článku - píšete, že jste spolu dvanáct let. Dost mě udivuje, že za celou dobu, i když o tom spolu mluvíte, jste nikdy na téma dárcovství nenarazili... a ještě víc mě udivuje, že jsi čekala dva roky na to, abys ho přemluvila k testům. To by pro mě byl tak velký signál toho, že si event. problém na své straně nebude ochotný připustit, natož pak řešit, že bych nejpozději v té době začala řešit, co teda budu dělat, když to nepůjde. Mohla jsi mít pár let k dobru...
Žes to neřešila na mě, a teď budu asi dost tvrdá, tak trochu dělá dojem alibi - já to dítě chtěla, ale když on manžel... a ejhle, máme tu životní dráhu oběti jak vyšitou. A podle mě, dříve nebo později, i když s manželem zůstaneš, mu to začneš vyčítat, a manželství stejně půjde do kytek. Takže já to vidím jasně - jestli si chceš dráhu oběti ušetřit, odejdi od něj a třeba se ti povede mít dítě s někým jiným... anebo taky ne. Ale podle mě to není odchod kvůli manželovu sobectví, ale kvůli mizerný komunikaci v tak zásadní věci po celou tu dobu vašeho vztahu ...
no ja se manzelovi nedivim. Kdyz by chtel ditko, tak jiste vlastni.. ale pro chlapa je desne ponizujici uz fakt, ze deti mit nemuze.. a aby do delohy jeho zeny nekdo nacpal CIZI sperma a CIZI geny je pro ne neprijatelne.
Navic jsem v tomto faktalista, pokdu priroda/Buh nekteremu paru deti nedopreje.. moc dobre vi, proc to dela. Je to tvrde, ale je to tak.
Deafina: no, prostě spojili příjemné s užitečným a všechny strany byly spokojené. Jak si to děláme zbytečně složité, že jo?
