Manžel nesouhlasí s umělým oplodněním
.jpg)
Jsem hodně nešťastná. Je mi 35 let, jsem dvanáct let vdaná. Prakticky celou dobu našeho manželství moc toužím po miminku. Děti miluji, nikdy jsem si neuměla představit, že bych je neměla. Bohužel, ačkoli jsme se s manželem dlouhé roky snažili, těhotenství nepřicházelo.
Zpočátku jsme to nechtěli lámat přes koleno. Nechávali jsme tomu volný průběh a byli připraveni, že můžu otěhotnět. To se však nestalo. Tak jsme si dali pauzu, přestali na to myslet a říkali si, že však ono to jednou přijde.
Když se mi překulila třicítka, začala jsem zlehka panikařit. Cítila jsem, že mi roky utíkají, a začala se bát, zda je se mnou vše v pořádku. Své obavy jsem sdělila manželovi, ale ten je nebral příliš vážně. Podle něj jsem se na dítě zbytečně upnula, a proto mám problém otěhotnět. S vyšetřením své plodnosti razantně nesouhlasil.
Nechala jsem se tedy nejdřív vyšetřit já. Vše dopadlo z mé strany dobře, lékaři neshledali žádnou překážku. Byla tedy řada na manželovi. Pod dvou letech přemlouvání, vysvětlování a argumentování se mi podařilo přimět ho, aby podstoupil i on potřebné vyšetření. Šel na něj, ale byl vyloženě naštvaný. Cítil se poníženě.
A pak přišla rána a potvrdilo se to, co jsem si dosud jen v skrytu duše myslela. Důvodem toho, že nemůžu otěhotnět, je můj manžel. Je neplodný. Bylo to přímo šokující zjištění, hlavně pro něj. Doslova upadl do deprese a dlouho se na téma děti nechtěl vůbec bavit. A roky ubíhaly…
Celá zoufalá jsem začala uvažovat o umělém oplodnění od anonymního dárce spermatu. Tato myšlenka ve mně dlouho uzrávala. Ne proto, že bych se jí já sama bránila, ale proto, že jsem měla strach, jak takový návrh přijme manžel.
Nakonec jsem s tím vyrukovala a ve vhodné chvíli mu co nejšetrněji sdělila své přání a vysvětlila mu obrovskou touhu po dítěti, která mne doslova sžírá. Už nedokážu myslet na nic jiného. Manželova reakce byla otřesná. Velice razantně to odmítl a prohlásil, že s něčím takovým nikdy nebude souhlasit, když nemůže mít své vlastní dítě, o cizí nemá zájem.
Už je to půl roku a on si stále stojí na svém. Umělé oplodnění nepřipustí a chce, abych se se svou bezdětností smířila, prý jsou takových žen mraky.
Jenže já se s tím smířit nedokážu. Tím spíš, že vím, že vlastní dítě mít můžu. Jsem zoufalá. Času už moc nemám, tenhle rok mi bude už šestatřicet. Strašně bych chtěla manžela přesvědčit, ale bojím se, že se mi to nepodaří. On je doslova zaseknutý.
Neporadí mi někdo, jak na něj? Případně – není tady mezi vámi nějaká žena, která umělé oplodnění od anonymního dárce absolvovala? Jak se s tím smiřoval a vyrovnával váš partner? A jaký má vztah k dítěti?
13.1.2011 Rubrika: Partnerské problémy | Komentářů 164 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Související odkazy:
- Jak probíhá umělé oplodnění?
- Náboženství umělému oplodnění příliš nepřeje
- Diskriminace párů žádajících o umělé oplodnění.
Diskuse ke článku - Manžel nesouhlasí s umělým oplodněním
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..gif)
Stanik: na tebe namám náladu, žehlím dečky....
majucha: ja zas nechapu, ze nekoho pali dobr bydlo. Mela fajn manzelstvi, kteremu nebylo prano deticek.. manzela dokopala na vysestreni, dohnala k deprsi.. a kdyz se dal konecne dohromady... tak chce neznameho darce.
Fajn, mela by odejit.. na takovy zensky, co jim tahne na 40 a z ocic jim kouka, ze nutne potrebujou zbouchnout se totiz vsichni chlapi lepi... 
tornado-lou: Asi ti nerozumím. Ona byla na vyšetření, on taky. Výsledky jsou jasné. Měli snad jít ještě k několika dalším lékařům a nechat si ta vyšetření udělat znovu, jestli u jiného nevyjdou jiné výsledky, nebo jak to myslíš?
Sofffie: to nevymluvíš.....
sharon: 
to byl jen láskyplně blbej vtip.
Sofffie: sice nevím co tím chceš říct....ale mě může nas%rat jen inteligent....asi tak....
Sofffie: aspon jsem to nenapsala ja... byla jsem v pokuseni, ale u Timura se to hned bre jako utok na statni zrizeni 
sharon: to leccos vysvětluje 
(promiň, nemohla jsem odolat )
majucha: nemáš pravdu, mě měla maminka ve 30 jako první dítě.....
Renee: ja bych cekala, ze tam bude napsano neco jako " zkouseli jsme co se dalo, byli jsme na vsemoznych vysetrenich, nic nepomohlo, jako posledni nam zbyva darce" takhle me to pripada, jako ze 7-8 let cekali na zazrak. ale je pochopitelne mozny, ze do clanku nevypisuje vsechny detaily.
.jpg)
Máš dvě možnosti. Buď zůstat s manželem v bezdětném manželství nebo si jít cestou své touhy s někým jiným.
Nelze někoho násilím přimět, aby uměl přijmout cizí dítě
Neblázněte, rodit v jednadvaceti 
. To se dělalo před dvaceti a více lety, a to ještě jen kvůli tomu, že ženská neměla v podstatě žádnou perspektivu kariéry a dalšího smysluplného uplatnění. Dneska ty možnosti má a prirotní je dodělat si školu a mít aspoň základní zajištění (bydlení, práci), než se vrhne na plození, jinak si rovnou může jít stoupnout do fronty před sociálku. (To se jí samozřejmě může stát i potom, ale aspoň to nebude tak bezhlavé.) Dneska se běžně prvně rodí po třicítce i déle, ten věk bych jí nevyčítala 
Renee: možná, možná......a kde je psané že i kdyby měla děti s manželem tak se časem nerozvedou.......
Stanik: holka nechej si svůj názor a já si nechám svůj i s dečkama.....
Asi jsem muž v ženském těle,ale mě nikdy nenapadlo se klepat na to,abych měla"rozkošné děťátko"!!! Spíš jsem celé mládí měla strach,abych nepadla do "jináče"(za mě se ještě s antikoncepcí dělaly neskutečné ofuky ,např.jeden starý doktor na ženském mi v 21 řekl,že mám přijít ,až budu mít dvě děti!!).Děti jsem měla až "na stará" kolena,po dlouhém rozmýšlení,a vždy hned po vysazení AK...Myslím si,že čím víc někdo "násilím" chce mít děti,tak je just nemá a teprve,když se smíří s tím,že tedy nic(nebo si je adoptuje),tak najednou,kolikrát i v dosti pozdním věku se dítě hrne na svět.
