Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

já hlavně nechápu, že se necháte čtvrt roku otloukat od tříletého děcka a čekáte až to samo přejde jsou některé děti, které jsou agresivnější a jiné méně agresivní, to nemusí nikde odkoukat, to je prostě vrozené, ale je na rodičích, aby dítěti ukázali, že takhle ne.....

taky nejsem zastancem fyzických trestů, ale někdy jedna dobře mířená na zadek v pravou chvíli vyřeší víc než tisíc pohovorů.....tím spíš, pokud to jinak vůbec nepoužíváte, tak bude syn asi perplex a to jde navíc souhlas s kotětem, u nás se taky uplatňuje jako trest izolace až do chvíle než se dítě přijde za své chování omluvit případně se uklidní pokud ječí jak na lesy.....a nesouhlasím s tím, že nejde najít pro tříleté dítě trest. jedno tříleté mám doma a trestů pro ni existuje celá řada....holky třeba milujou čtení před spaním a když jim to zatrhnu, tak jsou obě upřímně nešťastné

mno, klouček přišel na to, že si s jeho jednáním nevíte rady, že vás vyvádí z míry - má tím pádem pocit moci nad vámi a protože je to pocit příjemný, tak si ho dopřává.
Ať už zvolíte jakékoliv řešení (osobně jsem taky proti agresi, páč pak vysvětlovat dítěti, že ono mláti nesmí, ale jeho ostatní bít můžou, mi přijde dost divný), musíte být hlavně důslední.
Já bych milého zlatého potomka čapla a letěl by do garáže - s tím, že takhle se v naší domácnosti nejedná a nechová a že smí přijít, až se bude umět chovat slušně. Podobně bychom okamžitě odcházeli z hřiště, obchodu atd. - neumíš se chovat, nemůžeš tam být. Ale fakt musíte řešit okamžitě a velmi konzistentně (nejde, že "na hřišti se může" nebo že "babičce to nevadí").

Jinak bych se přimlouvala za trošku zamyšlení jeslti to nedělá v určitých situacích. Já zjistila, že mi děti (hlavně starší) reagují velmi špatně třeba na cukry (nezvladatelná hyperaktivita) i naopak na hlad (ukňouranost, lítostivost, ale i frustrace přerůstající ve vztek nebo nezvladatelné chování) - trošku hlídat jídelníček a režim (že třeba ospalé nebo unavené děti jsou příšerné je snad jasné) určitě neuškodí.

Já bych ho jednou řádně seřezala a strčila do koupelny nebo někam, kde něco hned tak nezdemoluje a je v izolaci, možná by stačil kout, ale je otázkou,jestli by tam stál. Pak bych ho už neřezala, jen bych ho izolovala a IGNOROVALA. Dítě sice nemám, ale bez toho řezání, jsem tohle vyzkoušela, když jsem hlídala opravdu zlobivé děti. IGNORACE je štvala asi nejvíc, protože si chtěly hrát.

Tohle je opravdu případ pro dětského psychologa nebo nějakého výchovného poradce. Udělá nějaký testy a vyšetření, zjisti z čeho by to mohlo být a poradí co s tím.
Já jsem měla takovýhle bratrance, bohužel to jsou dvojčata, takže dvojnásobnej mazec. Přešlo je to, ale trvalo to několik let.

Zkusila bych posledni vec a to v okamziku konfliktu sebrat vsechno a nechat kluka samotného bez hracek se vytrucovat - staci nejaké 2-3 minuty. Predem si s ním sednout a promluvit mu do "duse" (), ze az priste bude tak atak reagovat bude následovat to a to. Zádny jeceni a rev ,proste rozhodnym tonem rict: tohle se u nás nedelá a pokud tomu nerozumis pujdes pokazdy na 3 minuty do pokoje (predsine nebo tam kde nemuze nic rozbít a nejsou tam jiné hracky) a dokud nezazvoni tahle minutka tak nesmís zpátky k nám. A at se tam treba zjeví, za 3 minuty se mu nic nestane. Zkus to tak tyden dva a pokud to nezabere tak moje metoda na dve hyperaktivni holcicky (na starsi taky nic neplatilo) bylo: rekla jsem NE, neposlechly tak dostaly sanci tim ze jsem pocitala do 3 a kdyz stejne neposlechy tak s vyslovenim tri jednu chytly na zadek ( a tak aby to pocitily). Vzala jsem je jenom rukou, vareckou jsem se neodvazila, clovek neodhadne silu a kdyby dopadla vys na páter nebylo by to dobry. Rukou clovek odhadne silu uderu. Ale mlasklo to. Naucily se to a pomerne brzo jsem nedosla dál nez k vysloveni dva a byl klid.

Já hlavně vůbec nesouhlasím s tím dnešním trendem "hlavně chudinky děti nestrašit čertem, nedej bože je uhodit"
Jasně že jsou jedinci, na které stačí pozvednout obočí, ale většina dětí prostě potřebuje mít respekt z rodičů, prarodičů, jinak jsou pak samy zmatené.

Pár přes prdel... nic jiného fungovat nebude...
Chlapec s vámi oře a vy se necháte...

Promiň, ale já bych ho seřezala, že by si nesed.
Jednou vysvětlím, podruhé rázně napomenu, že už jsem to vysvětlila, potřetí je zle.
A potom dost dlouhou dobu stačí jen zachrastit šuplíkem s vařečkama.
Parchantík poznal, že si s ním nevíte rady.

Překlepy a jiné mouchy si prosím voprafte .

Když byla moje dcerka ještě malá, byla hodně temperamentní děvčátko, nechci říkat hyperaktivní, neb to už je diagnóza, byla prostě živá, ale dokázala oslechnout a porzumět tomu, co ano a co ne a proč. Bitá nebyla, stačilo změnit tón hlasu a škaredě se podívat, aby věděla, že přestřelila. Přesto ji jednou popadl amok, kdy zuřivě ječela a křičela, začla už v obchodě, pokračovala visíc mi na rukávu celou cestu domů a pak i doma.
Tehdy jsem zareagovala takto: v naprostém klidu jsem dotáhla domů řvoucí a vzpínající se dítě, pěkně jsem ji svlékla ze zimního, vzala ji za ruku, odvedla do koupelny, kde jsem jí přehla přes koleno a nandala jí 3 rány vařečkou na zadek. Řvaní ustalo, ozval ose jen vyděšené a pak bolestivé au - au au. Postavila sjem ji na zem, hned se chtěla tulit. A já macecha ji poslala do pokoje s tím, že až ji to přejde, může se přijít potulit a vysvětlit si to. Přišla obratem, já jí důrazně řekla, že TOHLE už nikdy neudělá, probraly jsme, co bylo špatně a pak se mohla pomuchlat a tulit.
3 dobře mířené rány vařejou stačily na to, aby se to opravdu už nikdy neopakovalo. Zapracoval moment překvapení...
Tehdy jí byly 2 roky a 10 měsíců, dnes má 12,5.

takže milá zlatá, nečekala bych na žádného vodborníkala, ale konala bych .

Příčí nepříčí,pokud tě tvoje dítě kopenebo jinak fyzicky napadá,pořádnej lupanec přes zadek by ho vyléčilo,to si piš,kord když ještě nikdy nedostal....taky nejsem zastáncem bití dětí,ale jsou nějaké hranice které dítě nesmí překročit a bití rodičů, k tomu rozhodně patří.....i můj synek asi v tomhle věku to JEDNOU zkusil,ale opravdu jen JEDNOU!

Je mi divné, že paní doktorka se jenom zarazila a reagovala vágní větou. Od studované hlavy bych čekala jinší pomoc. Běžte s ním napřed na vyšetření, jestli je psychicky v pořádku a nejde o nějakou mozkovou dysfunkci, za kterou nemůže. Pokud se toto vyloučí, je na čase začít stromek ohýbat, dokud je mladý. Za projev zuřivosti napomenutí, pak plácnutí přes zadek a vystrčení do sousední místnosti, kde si ale nemůže ublížit (třeba vylézt z okna, pustit plyn atd...)

mashanka - 7.12.2011 0:49 mám naprosto stejný názor. Kdo jiný ho má naučit, kde jsou nějaké meze mezilidského chování, když ne rodiče. Co budete dělat, až vás přepere? Je to dítě, učí se a zkouší, kam až může zajít, pokud to neutnete včas, bude si myslet, že to je tak v pořádku. Prostě musí zjistit, že to bolí. Co budete dělat až půjde do školky nebo do školy, taky se mu může stát, že si ho spolužáci pěkně podají a teprve od nich zjistí, že to jeho chování je neúnosné.
A upřímně, já být tím na koho váš synáček sáhl, tak bych mu okamžitě vrátila jednu přesně mířenou přes hubu. A věřte, že se vám to jednou stane, dost se divím prarodičům, že si to nechají líbit. Nechat se otloukat od tříletého dítěte a je vám jasné, že velmi ubližujete vaší dceři, když ji nepomůžete a necháte ji ubližovat a dost bych věřila i tomu, že mu to nesmí ani vrátit. A doktorka má naprostou pravdu, přeroste vám přes hlavu a být manželem, tak se vás neptám a nabouchám mu i za cenu tiché domácnosti.
Dnes se s každým prdem letí za odborníkem, nám rodiče normálně nařezali a nemyslím, že by nás to nějak psychicky narušilo.

mashanka: Souhlasim. Asi jsem ze stare skoly, ale zkusil by to jenom jednou, vickrat ne.

Já myslím, že jste udělali chybu v tom, že jste čekali až to přejde a neukázali mu hned zpočátku, že je tohle chování nepřijatelné. Takže on to bere jako něco co se smí a může.
Já taky děti nebiju a tak také neakceptuju to, že by ony bily nás a nebo někoho jiného. Když dítěti jasně ukážete že ne, že tudy cesta nevede, tak to za chvíli přestane dělat. Ale musíte mu důsledně ukázat že to myslíte vážně - když začne být agresivní, tak ho chytnout za ruku, nebo zpacifikovat - tříleťáka snadno odnesete někam kde se může vyzuřit a nikomu neublíží.
Z mé zkušenosti každé dítě někdy zkusí fyzickou agresi vůči rodičům nebo sourozencům, to je asi normální. Ale je na rodičích mu ukázat hranice. A tohle je jedna z těch důležitých hranic.