Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Je mi dvaatřicet let, jsem čtyři roky vdaná, manžel je o šest let starší. Náš dosavadní život byl tak trochu jako v „básníkách“. Můj muž je takový plánovač, všechno má rád přesně dané a naplánované. Už před svatbou jsme se oba dohodli, že rodinu, tedy děti, rozhodně chceme. Ale přivedeme je na svět až ve chvíli, kdy budeme zajištěni.

A tak jsme se oba zakousli do práce, koupili si na hypotéku byt, naštěstí nemusela být nějak vysoká, oběma nám rodiče dali slušnou sumu, kterou jsme do koupě bytu vložili. Splátka hypotéky tedy není zatěžující, nedělá to ani výši nájmu, pokud bychom bydleli v odpovídajícím nájemním bytě.

Manžel se vypracoval na slušně placenou pozici, ani já na tom nejsem finančně špatně. Našetřili jsme si slušnou rezervu, moje práce navíc umožňuje částečně pracovat z domova, dělám v jedné PR agentuře.

Tolik k tomu našemu materiálnímu zabezpečení. Před půl rokem jsem začala mluvit o dítěti. Přece jenom čas mi utíká, po miminku toužím čím dál víc. Manžel nebyl proti, ale projevil přání, že bychom měli ještě radši počkat. Proč, mi nevysvětlil. Podle mne se bojí to dítě mít, má strach z odpovědnosti a z totální změny života. Když jsem se ho přímo zeptala, popřel to. Řekl, že dítě chce, ale ne hned. Vůbec není schopen brát v potaz, že už je mi přes třicet a že se třeba nemusí zadařit hned.

Dala jsem mu pár měsíců na to, aby se s myšlenkou na dítě srovnal a přišla znovu. Jeho odpověď byla stejná. Naštvalo mne to. Je mi jasné, že dítě musí chtít oba dva, ale jeho chování beru jako podraz. Celé roky, co jsme spolu, když přišla na děti řeč, nikdy nebyl proti, naopak, kolikrát sám na toto téma zavedl řeč a bylo evidentní, že si dítě přeje. A teď se najednou, když máme ideální podmínky, začíná zbaběle cukat.

Tak jsem udělala něco, čím jsem ho naštvala. Vysadila jsem antikoncepci. Ne tajně, řekla jsem mu to. Vysvětlila jsem mu, že já si dítě přeju, že máme veškeré zajištění, aby se miminko mohlo narodit, a že nemíním čekat, až se rozhodne on, protože to by taky pro mne už mohlo být pozdě. A že tedy vysazuju antikoncepci a pokud on dítě nechce, ať se chrání sám. Já už do sebe tu chemii cpát nebudu.

Strašně se naštval. Bere to ode mne jako podraz, prý nemám právo ho k dítěti nutit, když se na něj momentálně necítí, proč prý nemůžu ještě tak dva, tři roky počkat. Vysvětlila jsem mu, že to už opravdu čekat nebudu, protože za tři roky mi bude pětatřicet, může se stát, že se budeme klidně dva tři roky snažit, než otěhotním a že rodit ve čtyřiceti opravdu nechci. A taky jsem mu vpálila, že podraz to je, ale nikoli můj, nýbrž jeho.

No, není to teď mezi námi dobré. Už tři týdny jsme spolu nespali, já bych chtěla, ale on trucuje. Prý jsem z něho udělala idiota. Jsem z něj zklamaná, najednou vidím, že je to vlastně sobec. Začínám ho podezírat, že možná žádné dítě nikdy nechtěl, ale protože viděl, že já ano, tak aby si mne udržel, tvářil se, že ano. A teď, když by mělo dojít na věc, začíná brát zpátečku.

Proč to sem celé píšu. Chtěla bych vědět, jak probíhala domluva o budoucím dítěti u vás. Měli jste to nějak naplánované a dodrželi jste to? Nebo došlo k početí spíš náhodně a prostě jsme se s tím smířili? A taky by mne zajímal váš názor na to mé vysazení antikoncepce. Myslíte, že jsem ho tím opravdu podrazila?