Jak na tříletého agresora?
Máme tříletého syna a v poslední době s manželem řešíme jeho vzrůstající sklon k agresivitě. Už od malička byl takový vznětlivější, velmi brzy se začal vztekat a dožadovat se toho, co si zamanul, a ačkoli jsme mu nikdy nijak neustupovali a většinou si vztekem nic neprosadil, jeho chování je čím dál horší.
Už se totiž nespokojí se vztekáním a řevem, on začal naprosto otevřeně používat fyzickou agresi. Podotýkám, že doma fyzické tresty nepoužíváme (máme ještě starší dceru) a se synem jsem dosud doma na mateřské, takže ze školky to taky nemá.
Tím víc nás jeho chování zaráží. Jak není po jeho, tak do nás kope, bouchá pěstí, kouše. A to jak nás doma, tedy rodiče a sestru, tak i prarodiče a začíná mít tyto projevy už i na cizí lidi, včetně doktorky nebo návštěvy apod. Když to zkusil na doktorku, tak jsem na ní viděla, že ji to dost zarazilo, nedělala z toho žádnou vědu, ale počastovala mne mravokárnou větou, ať si dáváme pozor, aby nám synek brzy nepřerostl přes hlavu. Bylo to dost nepříjemné.
Tohle synovo chování se projevuje asi tak poslední dva, tři měsíce. Zatím jsme se s manžele oba drželi, nejdřív jsme si říkali, že to je jen období a zase to přejde, ale teď si to nemyslíme. Stupňuje se to. A byli bychom neradi, kdyby nám z kluka vyrost obecní rváč.
Momentálně teď v souvislosti se synovým chováním máme s manželem spor. On má za to, že je na čase ukázat synovi pádnou rodičovskou ruku klidně i s vařečkou, já si myslím, že když z něj budeme jeho agresi vytloukat jinou agresí, ničeho nedosáhneme. Na to mi manžel řekl, ať tedy předvedu, jak toho našeho sígra usměrním.
A já jsem v koncích. Na něj totiž opravdu nic neplatí. Nějaké „složitější“ tresty ještě ve svém věku nechápe a v podstatě neexistuje nic, co bych mu mohla zakázat. Na počítač ještě nechodí, televize ho nebaví, leda snad když mu seberu oblíbená auta jako hasiče nebo policajty. To mu vadí hodně. Jenže to má pak za následek, že svou agresivitu ještě vystupňuje a vybíjí si ji pak na mně a dceři.
Nevíte, co s takovým malým výlupkem? Už se pomalu začínám přiklánět na manželovu stranu a uvažuji o tom, že pár pořádných na zadek by mu asi neublížilo. Ale i tak se mi to hodně příčí.
7.12.2011 Rubrika: Děti. Výchova, škola | Komentářů 168 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Jak na tříletého agresora?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..gif)
Lidulinek:ještě se vrátím k tvému poslednímu odtavci....přesně proto nemám ráda a neuznávám náboženství,ty si vyrůstala ve věřící rodině,rodiče tě podle všeho týraly a pak šly do kostela,vyzpovídaly se farářovi,ten jim dal 10xotčenáš a zdrávasmaríja(nebo jak se tomu nadává)a mohly dál hřešit,páč bůch jim to samozřejmě odpustí,že?
šlak by mě trefil
...
Lidulinek:tak to jsem se sekla,omlouvám se
...věřím,že si to taky neměla vůbec jednoduchý
,až mě tady z tý diskuse mrazí děvčata
lee: tak to je opravdu nezapomenutelné, to musí být zlé. Vzpomínky se vrací, i teď se mi vybavila spousta věcí, na které myslet nechci, ale nechci si je zase pustit k tělu. Měla jsem období, kdy jsem se chtěla s tím svěřovat, ale nějak mi přišlo, že to ty lidi nezajímá, ze slušnosti politují, stejně se na tom nic nezmění a přišlo mi to zbytečné. Nějak jsem si řekla, že se nechci a teď doufám že to pochopíte, "duševně svlíkat donaha", že po tom prostě nikomu nic není. A když se o tom mluví, jsem schopná k tomu něco říct, ale rozhodně ne tolik, abych popisovala proč a co se stalo za co jsem dostala. Jen musím říct, že jsem se nikdy nějak špatně neučila, čas jsem trávila u koní a ne s nějakou partou a nikdy jsem neměla jedinou kázeňskou poznámku a nikomu jsem neublížila, nic úmyslně nezničila. Dodnes si myslím, že jsem dostávala nespravedlivě.
loupák: jo a prosím žádné náboženství mi nepředhazuj, v tom jsem vyrostla a tyhle věci mám s tím šaškováním úzce spojené
lee:tak to ti věřím,že nesnášíš nemocnice
.JPG)
Lidulinek: tak zase,než to napíšu, to tu je..
jéé,vy už jste to tu mezitím všechno napsaly..
lidulínku, některý věci prostě někdy nejde odložit a zapomenout,aspoň já to nedokážu a věř mi že bych to někdy strašně ráda udělala...kdykoli třeba ucítím dezinfekci z nemocnice, kde mi umřel syn, málem omdlévám, když jsem byla s dcerkou v nemocnici na mandlích, málem jsem se za ty tři dny zbláznila...
loupák: oprostit se neznamená odpustit, a věř že já odpouštět neumím a ani nechci
Lidulinek: V pohodě - jak říkám, uzavřeme mír.
lee: Já myslím, že je nás takových hodně, kdo řeší podobné pocity Já už to mám celkem vyřešený, jak jsem psala - teď už se matčině ignorování směju, ale někdy se to prostě, mrcha, vrátí....
Nessie: to víš, že se od toho nedá jakoby oprostit, mě dost pomohla kineziologie, rozhodně víc než psycholog. Sice to mělo končit tím, že mamce odpustím, což se tedy nestalo, ale i tak je mi líp.
Lidulinek:tak ti na mě působíš,jako silně věřící osoba v boha
takhle přesně oni mluví,odprostit se od všeho zlého,odpouštět bližnímu svému
...mám z toho osypky
Monik: 
Díky. Taky vás mám ráda, všechny!
A jinak hele - to víš, že dcerku miluješ!!! To není zakázaný, když někoho miluju, se na něj navztekat a chvilku ho doslava nemoct "ani vidět" 
kdybys jen viděla, jak mě někdy vytočí ten můj andílek - jéje!!! Bych ho nejradši uškrtila, fakt Když se mu tak povede pěknej prudící den, kdy je od rána protivnej a ufňukanej a nic mu není po chuti...co ti mám povídat. večer je člověk zralej na blázinec. (A to se týká i toho staršího - toho bych taky někdy nejradši utopila ) Ale kdyby kterýkoli z nich potřeboval transplantaci srdce, tak já dám to svoje - a zemřu.
A o tom to myslím je....
Nessie: Taky se omlouvám, jestli jsem se tě dotkla, ve mě se vaří zase voda, když slyším, jak je výchovné dát dítěti na zadek. Ale to jak jsi nakonec popsala výchovu své mámy, to bych dítěti taky nikdy neudělala. Opravdu to měl být jednorázový nátlak na dodržení pravidel.
Jinak zastávám názor, že dítě se má předně chválit a chválit a když není za co tak něco vymyslet a zase chválit. A své děti miluju nadevše na světě a taky jsem si z téhle diskuse něco vzala. dík
Nessie: Děkuju ti, žes o sobě napsala, je to jako bys popisovala mé pocity a tak nějak mi pocit, že nejsem sama, kdo něco takového řeší, moc pomohl chápu i lidulinka, jestli byla fyzicky týraná, musí jí připadat, že kdyby si jí rodiče nevšímali, bylo by jí daleko líp...
Z vlastní zkušenosti můžu říct, že když bolí duše, je to daleko horší, než když bolí tělo...
řekla bych,že ať člověk použije jakoukoli výchovnou metodu, když dítě ví, proč ji použil a že i když něco provedlo, mamka a taťkou ho mají rádi, dokáže ji přijmout a nenechá to na něm následky
Lidulinek: Tak znova - proboha, jak se chceš odprostit od přesvědčení, že jsi nemilovaná, hnusná, zbytečná a k ničemu??????? jak myslíš , že se od toho dá "oprostit"??? To bych opravdu ráda věděla a myslím, že by si to sradostí vyslechly i jiné ženy, které mají nějaké problémy, pocity méněcennosti, úzkosti a podobně...A co teprve psychologové - ti by byli jistě překvapeni, jak jednoduchá je lidská psychika - máš nějaký problém? Uzkost, fobii, pocity viny?? Tak se od toho prstě opraosti a nebabrej se v tom!!Panebože - blahoslavení chudí duchem - nic jiného na to nemůžu říct!
Monik: a já vás mám ráda všechny co sem chodíte debatit,tak
