Jak na tříletého agresora?
Máme tříletého syna a v poslední době s manželem řešíme jeho vzrůstající sklon k agresivitě. Už od malička byl takový vznětlivější, velmi brzy se začal vztekat a dožadovat se toho, co si zamanul, a ačkoli jsme mu nikdy nijak neustupovali a většinou si vztekem nic neprosadil, jeho chování je čím dál horší.
Už se totiž nespokojí se vztekáním a řevem, on začal naprosto otevřeně používat fyzickou agresi. Podotýkám, že doma fyzické tresty nepoužíváme (máme ještě starší dceru) a se synem jsem dosud doma na mateřské, takže ze školky to taky nemá.
Tím víc nás jeho chování zaráží. Jak není po jeho, tak do nás kope, bouchá pěstí, kouše. A to jak nás doma, tedy rodiče a sestru, tak i prarodiče a začíná mít tyto projevy už i na cizí lidi, včetně doktorky nebo návštěvy apod. Když to zkusil na doktorku, tak jsem na ní viděla, že ji to dost zarazilo, nedělala z toho žádnou vědu, ale počastovala mne mravokárnou větou, ať si dáváme pozor, aby nám synek brzy nepřerostl přes hlavu. Bylo to dost nepříjemné.
Tohle synovo chování se projevuje asi tak poslední dva, tři měsíce. Zatím jsme se s manžele oba drželi, nejdřív jsme si říkali, že to je jen období a zase to přejde, ale teď si to nemyslíme. Stupňuje se to. A byli bychom neradi, kdyby nám z kluka vyrost obecní rváč.
Momentálně teď v souvislosti se synovým chováním máme s manželem spor. On má za to, že je na čase ukázat synovi pádnou rodičovskou ruku klidně i s vařečkou, já si myslím, že když z něj budeme jeho agresi vytloukat jinou agresí, ničeho nedosáhneme. Na to mi manžel řekl, ať tedy předvedu, jak toho našeho sígra usměrním.
A já jsem v koncích. Na něj totiž opravdu nic neplatí. Nějaké „složitější“ tresty ještě ve svém věku nechápe a v podstatě neexistuje nic, co bych mu mohla zakázat. Na počítač ještě nechodí, televize ho nebaví, leda snad když mu seberu oblíbená auta jako hasiče nebo policajty. To mu vadí hodně. Jenže to má pak za následek, že svou agresivitu ještě vystupňuje a vybíjí si ji pak na mně a dceři.
Nevíte, co s takovým malým výlupkem? Už se pomalu začínám přiklánět na manželovu stranu a uvažuji o tom, že pár pořádných na zadek by mu asi neublížilo. Ale i tak se mi to hodně příčí.
7.12.2011 Rubrika: Děti. Výchova, škola | Komentářů 168 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Jak na tříletého agresora?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Lidulinek: Myslela jsem to s tim pujcovanim hracek v pripade, kdy dite nechce pujcovat nikdy nikomu a nic.
Samozrejme ze ji taky vysvetluju, ze ji musi o hracku ten druhy pozadat a pokud pujcit nechce, tak nemusi. Ale zase pokud jsou treba pohromade ve dvou a maji jednu hracku, tak se o ni proste musi vystridat aby to bylo spravedlivy.
uz jenom proto, ze ma mladsiho brasku, tak aby on nebyl potom skodny 
A ten zbytek, to se uvidi a pozna asi az za hodne let a v uplne jinych situacich..
.gif)
Nessie: to mi přesně říká sestra,že jí může puknout srdce lítostí,když ho vidí,jak pořád chodí za tatínkem a omlouvá se,prosí,aby s ním mluvil a on nic,ignorace největší
....synovec je moc citlivej kluk,tak mám opravdu obavy,ale to víš,plést se jim do výchovi nemůžu,sama to nemám ráda
....přitom vím,že je švagr dobrý táta,dětem se věnuje a vím,že je miluje,tak to prostě nechápu,proč některý věci,takhle řeší
loupák: Určitě jí to přečíst dej,ale nenapsala jsem toho tady ani půlku. Bylo to daleko hroznější a jen těžko bych tady mohla vypsat pocity, které jsem tenkrát jako dítě měla pokaždé, když se mnou matka tře´ba týden nemluvila. Nemůžu o tom vůbec moc mluvit - i teď vždycky začnu brečet, jen když se v tom v duchu začnu hrabat 
Nechci se nějak litovat - je to jen pro vysvětlení toho, proč jsem přesvědčena, že toto chování je psychické týrání a že pár přes prdel je mnohem šetrnější trest.
Třeba se tvoje sestra může pokusit vysvětlit manželovi, že naprosté ignorování vyvolává v dítěti pocit, že je zavžené, nemilované, nechtěné a vůbec k ničmeu...a taky to vyvovává zdrcující pocit bezmoci, že ať udělám, co udělám, ať se omluvím nebo prosím, ničemu to nepomůže...
Když to na mě matka zkusí teď, tak se jí vysměju. Když mi bylo 7 let, bylo to peklo.
Monik: Já právě učím syna (i toho staršího), že on sám nesmí dětem brát hračky bez dovolení, že nemůže předbíhat na skluzavce atd. Prostě - nezačínat si. Ale taky si nenechat nikdy nic líbit.
Starší syn se opravdu porval poprvé cca ve 4 letech, kdy větší kluk napadl jeho kamaráda. No - nechala jsem ho, ať si to vyřídí sám 
Netuším, jestli se někdy ve škole setkal s tím, že ho někdo chtěl šikanovat, ale předpokládám, že ne - jednak měl od malička velkou sílu a od šesti let dělal judo a pak karate - tak myslím, že si nikdo netroufl
Na druhou stranu, dozvědět se, že ON někoho šikanuje, zmalovala bych mu zadek, že by si týden nesedl.
tak nějak zastávám názor: Co nechceš, aby tobě činili jíní, nečiň ty jim. Ale v případě nutnosti se braň tvrdě a účinně.
.JPG)
Nessie: nejhorší je, že člověk takhle poznamenaný, se to snaží dělat jinak, ale v podstatě nemá vzor a všechno se musí učit sám, pak může dělat třeba úplně opačné chyby, mě se narozením dcery všechny vzpomínky a strachy tak zesílily a vrátily, že to už u psychiatra nebo psychologa znám taky dobře
a omlouvám se za chyby teď po sobě čtu 
Monik: hm, to je na zamyšlení, s tou obranou. Naposledy se mina syna takhle vrhli v parku dva kluci dvojčata o hlavu větší než ona cosi jako že na tu prolézačku prostě nepůjde a hned ho začali pošťuchovat a trochu jsem se bála, jak to bude řešit. No zvýšil na ně hlas a prostě jim vynadal, že takhle jako ne, že to není jejich prolézačka a že do něj šťouchat nebudou. Asi to byla reakce, kterou ti dva opravdu nečekali, asi si mysleli, že se rozbrečí, nebo jim oplatí stejnou a koukali na něj jak z jara. Nakonec jim řekl, že se z blbci nebude bavit a že je spousta jiných věcí, co může dělat, a ať si teda tam zůstanou, když jim to udělá radost. Třeba to bylo jen tím, že ti kluci se s tím setkali prvně, možná kdyby tuhle reakci znali, dopadlo by to jinak a musela bych zasáhnout já.
Jo a děti vést k tomu, že se mají dělit, to je dvojsečné. Já jim spíš říkám, že když je někdo poprosí o zapůjčení hračky, můžou mu jí půjčit. Pokud ale nechtějí, řeknou, promiň, zrovna si s tím hraji a nechci jí půjčovat nebo jiný důvod, co já vím.
A co se týče šikany, nemůžu si pomoct, ale myslím si, že i když se bude dítě bránit i po napadení, nikde není jisté, že to je natolik účinná obrana, aby nebylo dál šikanováno. Myslím si, že se nechají šikanovat právě ti slabí jedinci, kteří byli vychování tak, že fyzický trest a domáhání se touto cestou něčeho je vlastně normální a proto i ten agresivní spolužák má právo se něčeho domáhat silou a když je silnější, tak mu ustoupím.
Třeba na to změním názor až budou děti ve škole. Zatím, přestože se pohybují mezi věkově různě starými dětmi, nikdy problém nemají a jsou dostatečně sebevědomí na to, aby ze sebe nenechali udělat oběť.
Nessie:
moc hezky si to napsala,máme na výchovu stejný pohled....mám švagra,který svým mlčením trestá syna(mého synovce 12 let),sestra je z toho na nervy,jestli dovolíš,dám jí přečíst tvůj příběh,protože je to tedy síla,jak to může člověka poznamenat do konce života
....
Nessie: a to s tim napachanim skod na detske psychice si rikam skoro kazdy den. Jestli tim nebo tim nemuzu neco zpusobit 
Nessie: My jsme dcerku od mala vedli, ze o hracky se ma delit, nikomu neublizovat a pak ona porad deti deti, kdyz nekde nejaky videla hned za nima sla s takovym duverivym usmevem a pak ji vzdycky nekdo strcil nebo neco sebral apod. a musim rict, ze jsem okamzite zmenila metodu.
Protoze mi vzdycky uplne rvalo srdce, kdyz ji nekdo strcil a videla jsem ten jeji nechapavy pohled.
No a ted uz si zacina taky branit v kolektivu svoje.
Nessie: no nebo by treba na nej to mlceni platilo.
Oni pry maji radi kdyz ta zenska krici o pomoc a brani se a mlcenim bys ho mozna vyvedla z miry
Samozrejme caste biti kvuli kazde blbosti je spatne, jako kazdy extrem. Ale mam pocit, ze Nessie myslela spis obcasne placnuti v krajni nouzi po predchozim upozorneni.
Kdezto takove to mlceni apod. mi opravdu pripomina nejaky cileny psychicky teror.
Monik: Přesně to jsem učila staršího syna a budu to učit i toho mladšího - nezačínat si sám, ale jak ho někdo napadne, nestát jak jelito, nechodit žalovat paní učitelce, ale tvrdě se bránit. Rozhdoně nejsem žádný pacifista a neučila jsem to nai svého syna. Znovu iopakuji, že jsou v životě situace, kdy násilí je jediné možné řešení. Když mě v parku napadne úchyl, taky se nebudu snažit ho mírně a pacifisticky přesvědčovat, ať mě nechá. Podle možností mu vrazím prsty do očí nebo ho kopnu mezi nohy a zdrhnu
lee: Jó, jó - kdo nezažil, nepochopí - ani za milion let.
Rodiče prostě svou výchovou dokáží napáchat takové škody, které si pak člověk za sebou táhne celý dospělý život. Nebo se z nich pracně vzpamatovává v ordinaci psychiatra nebo psychologa.
ze ho nejake jine dite prasti a nebude za to vylouceno tam melo byt
