Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Lidulinek: Nessie: Ono asi opravdu kazdy extrem skodi, kdyz to tak pozoruju.
Taky nejsem zastance fyzickych trestu, ale to mlceni mi pripada mnohem horsi nez jedna pres zadek v pravou chvili.
A hlavne mi pripada divny takovy to srovnani s tou skolkou a milujici rodinou. To je preci uplne jiny druh "kolektivu".
A premyslim, jak potom bude to dite vnimat treba to, ze ho nejake jine dite treba a nebude za to vylouceno z kolektivu tak jak je na to ono zvykle z domova? Mam pocit, ze pak z toho musi mit spis v hlave zmatek.
Taky jsem se snazila porad dcerku presvedcovat at nikomu neublizuje, nebere hracky apod. A pak ji kazdy vsude strkal, bral veci a neco delal a ona jen stala a nevedela si s tim rady.
Tak ted ji ucim, ze ublizovat ne, ale jak nekdo ublizi ji, okamzite vratit a sjednat si respekt.
Nechci se dozit toho aby ji pak ve skole sikanovali, protoze bude mit zafixovano, ze na nikoho v zadnym pripade nesmi vztahnout ruku.
A tezko se dite v kolektivu deti setka s reakci typu, ze tys mi ublizil, tak ted s tebou tyden nemluvim
To az mozna spis v puberte.

Lidulinek: No už nemám moc času psát - ale můžu ti navrhnout to samý - klidně se stav u mě doma, představím ti svého skoro 19-letého syna, na kterém (pokud mohu posoudit) nezanechala občasná facka nebo pár přes zadek v dětství naprosto žádné negativní následky.
Dále mám tříletého syna, který je pěkný raubíř a zkouší, co si může dovolit a mockrát už přes ruku nebo přes zadek dostal taky. Přesto je to živé, veselé a spokojené dítě - protože ví, že maminka ho miluje nadevšechno na světě, že se může kdykoli přijít pomazlit a že nemůže udělat nic, pro co by na něj maminka zanevřela - jen ví, že některé chování prostě nebude tolerováno a bude okamžitě potrestáno.
Jinak tahle debata je prostě zbytečná - já prostě odsuzuju týrání dětí, a to jakékoli - fyzické i psychické. Občasných pár přes zadek za týrání nepovažuju - naproti tomu mlčící maminka pro mě psychickým terorem prostě byla..

Nessie: Lidulinek: holky to je mi strašně líto, co jste zažilynaprosté opaky, ale oboje dokáže zničit dětskou dušičkuzažila jsem oboje i když v daleko menší míře než vy, mamka, když jí ruply nervy, nás zbančila, nebylo to mockrát,ale vždycky mě strašně mrzelo, že ji vůbec nezajímá, proč jsem to udělala, táta zas neuměl vyjádřit lásku dětem vůbec, jediné co si pamatuju, bylo, že říkal, že kdyby měl kluky místo dcer,že by to bylo jiný...ve výsledku jsem se ještě v deseti občas počůrala a tak to mamka řešila tím, že mě poslala do nemocnice na vyšetření ledvin atd...no je to už třicet let,táta už nežije,mamku už teď i chápu a mám ji ráda, dělala jen to,co uměla, ale nedokážu se jí s ničím svěřit a strašně mi chybí ten pocit vypovídat se v bezpečí mamince..to už pro mě nikdy nebude..

Nessie: asi to ukončíme tím, že každý extrém škodí, mě stejně nikdo nepřesvědčí, že násilím dojde člověk dál. Prostě bych nedokázala dát ani ne tříletému dítěti přes hubu. Předpokládám, že by se z toho tak maximálně poučilo, že když příště mu brácha něco sebere, tak se nemá kousat, ale mlátit.
A ano,máš pravdu, to by si opravdu pamatovala jednou pro vždy, znám z vlastní zkušenosti. prostě jen místo toho, abych jí praštila, jsem její jednání zarazila trochu jiným terorem a od té doby už jsem to nepoužila, bylo tím potlačené agresivní chování asi napořád.
A jinak klidně, pokud máš zájem, mě kontaktuj do vzkazů, pošlu ti adresu, stav se na návštěvu. Uvidíš, že s tebou budou komunikovat dva sebevědomí předškoláci, budou s tebou jednat jako se sobě rovným a žádné dva uzlíky nervů, co se stydí promluvit s kýmkoliv, nebo udělat chybu, tu nenajdeš. Můžeš klidně koukat jak si hrají a jak se u nás řeší konflikty.

loupák: Přesně tak. Ta by dostala doporučeně expres takovou přes hubu, že by si to pamatovala jednou provždy - to ti garantuju.

Lidulinek: No je mi líto - můj názor na základě mé vlastní životní zkušenosti je naprosto opačný. Jsem zastánce fyzického trestu, když je přiměřený a následuje okamžitě po nežádoucím chování, na které bylo několikrát slovně upozorněno.
Já tady nemluvím o bezdůvodném a bezduchém bití prakticky za každou kravinu - jestli jsi něco takového zažila doma, tak je mi to líto, ale to už je za hranicí a o tom nemluvím. Já mluvím o rychlém a účinném trestu, který následuje bezprostředně po akci - s následným vysvětlením, že takhle tedy ne a že jsem to opakovala už 2x a víckrát to opakovat nebudu.
Já mám zase naprosto otřesné zkušenosti s mlčením jako výchovným prostředkem, takže s ním nemůžu a nikdy nebudu souhlasit - ani na půl hodiny.
Mimochodem lidi, kteří trestají své okolí uraženým mlčením, mi připadají směšní a dětinští - daleko víc než lidé, kteří se rozzuří a třeba křičí a hádají se. Nikdy jsem nepochopila, čeho tím chtějí dosáhnout - moje matka tím dosáhla jen toho, že jsem ji jako dítě regulérně nenáviděla. (A pozor - nikdy na mě nevztáhla ruku, nikdy mi nedala ani pohlavek. Prostě - super výchova bez fyzických trestů).
Já bych dítěti, které i po několikerém upozornění kouše svého sourozence do krve, dala promptně takovou přes pusu, že by spadlo ze židle.
Někdy prostě fyzické násilí řešením je -a taky je jedinou možnou odpovědí na chování určitého typu. A to mi nikdo a nic nevymluví.

Lidulinek:teda holka,ty máš zajímavý výchovný metody....kdyby tvoje dcerka dostala hned přes pusu jak by prvně brášku kousla,už by to neudělala a kluk nebyl nadosmrti zjizvenej,nemyslíš?

pokračování
A ani jinak se u nás netrestá - neuklízíš pokoj, tak si sedneme a řekneme si, co se hračkám může stát, když je neuklidím - puzzle se mi poztrácí, kostku si vezme pes a rozkouše mi ji, kulička se zakutálí pod skříň a už jí nedostaneme ven a děti dokáží rozumně najít tisíc důvodů, proč uklidit.
Ale pokud to nejde po dobrém (ale to je extrém, jako to kousání, to je vlastně jediné, co se řešilo takto) tak jim jasně ukážu, jak to chodí mezi lidmi - prostě když nedodržuješ jistá pravidla, skupina tě vyloučí - ale milující rodina vždycky přijme a i to je důležité pro dítě.

Nessie: tak předně, když s dítětem nemluvím, řeknu mu proč s nim nemluvím - zlobím se na tě protože - dítěti klidně řeknu, mám tě ráda, ale pořád se ještě zlobím, že jsi mě bouchnul, tady mě to bolí a jsem smutná - ano, dám mu to sežrat i s tím, že když se máme rádi, tak se nebijeme.
Já svou mamkou ráda nemám, mlátila mě často, nikdy mi to nepřišlo jako úžasný trest na který se rychle zapomene, já teda nezapomněla.
Jednou jí někdo poradil, ať se mnou nemluví - byla to pro mě neskutečná úleva, ona to sice víc jak dva dny nevydržela, ale to jsem si neskutečně užívala (pravda je, že jsem to jako trest nepovažovala).
A tuto metodu jsem použila na dceru - kousala šíleně do masa, krev tekla, svého brášku. prostě jsem se to snažila řešit všemožně, nepomohlo a teď raději popíšu celý incident - slečna kousla brášku tak, že mu trčelo maso z ruky - kousla ho už po několikáté a vždycky jsme to to řešili tím, že jsme si sedli, vysvětlili jsem si jak šíleně to kluka bolí jak moc mu ublížila, ona toho litovala, omluvila se pofoukala, chvíli se o něj starala, ale za chvíli se to opět opakovalo. Byla upozorněna na to, že to lidem které máme rádi neděláme a že v tomhle domě žijí jen lidi, kteří se mají rádi, protože je to domov a tady se chceme všichni cítit dobře a pokud to teda nemíní respektovat, bude si asi muset najít jiný domov. No a ten den, co jsem jeli na šití ručičky jsem jí řekla, že jako jde pryč, že je zlá. Ona teda slíbila, že už ne a vážně z toho byla špatná, uznávám. Večer jsem opět sedli, znovu o tom všichni dohromady promluvili a od té doby je klid. A pak jsem s ní začala i mluvit, když sama byla schopná říct, co provedla proč to bylo špatné.
Jakákoliv projev násilí je prostě pro mě nepřípustný, a ani hry, kdy jeden panáček zabije nebo napadne druhého netoleruji - nedělím lidi na hodné zlé, ale na ty, kteří mi ubližují a s těmi se nebavím a lidi, které mám ráda.
Teď se u nás řeší konflikty " nelíbí se mi, že jsi mi zbořil hrad, dalo mi to práci ho postavit" - takže žádné plácnuti sourozence, protože maminka by to taky vyřešila jednou na zadek. Děti přijdou z mnou a řeknou mi, že se teď strašně zlobí, protože jim právě nechci pustit pohádku, klidně u toho brečí a nepotlačují emoce, ale nepraští mě.
A ani jinak se u nás netrestá - neuklízíš pokoj, tak si sed

Nessie - 8.12.2011 9:49 - to je mi tě líto. A pevně věřím, že Lidulinek to nadsadila.
Přece za jedno provinění musí následovat jen jeden trest a ne několik po sobě jdoucích trestů, to dítě už za hodinu nemůže vědět proč na něho maminka nemluví, natož druhý den Snad bych chápala dělat chvíli uraženou, ale ve chvíli, kdy dítě pokorně přijde, tak odpustit, vysvětlit, obejmout.

Lidulinek: Ne, přehnaný je i jeden den- proboha, copak se nedokážeš ani na okamžik vcítit do toho dítěte? Popíšu ti to, protože si to živě pamatuju dodnes - jak jsem chodila za maminkou a prosila jí, ať už se nezlobí a omlouvala jsem se, pak jsem se zatvrdila a brečela jsem jenom v koutě a hrála jsem chvilku tvr´dáka, jak mi to nevadí, ale pak mě to zlomilo a znovu jsem za ní chodla a ptala se jí...a nic. Maminka mlčela a mlčela neodpověděla mi ani na pozdrav.Úžasný - fakt!!! Tím se opravdu to dítě naučí něco cenného do života - že maminka ho nemá ráda.
Stikrát, tisíckrát radši bych dostala vařekou na zadek - což ty taaaak strašně odsuzuješ, jen kdyby si ke mě pak mamka sedla zachvilku, pohladila mě a promluvila si se mnou normálně o tom, co jsem provedla a proč to nemám dělat.
Fakt bomba - můžu ti říct, že jestli TOHLE děláš svým dětem, tak jim připravuješ peklo na zemi a váš vztah jde do kytek.
Nemůžu uvěřit, že tohle někdo myslí vážně a ještě to obhajuje!!!!

Shayla: pevné objetí funguje, jen z toho článku jsem pochopila, že tohle "po dobrém" už vyčerpali a chtějí mu zmalovat zadek.
Mě mlátili jak žito a roha jsem vzala co to šlo nejdříve a výhrůžky typu, "však ty budeš po kolenou plazit, aby si se mohla vrátit" - vážně mě taková myšlenka ještě nenapadla ani v tom nejdivočejším snu. Jsem zásadně proti výpraskům.

Monik: Ne, hezký vztah to dítě opravdu mít s takovou matkou nemůže - ani v dospělosti. Mě hodně pomohla psychoterapie se s tím nějak vyrovnat a nějak se přes to přenést, ale můj vztah k matce je tím navždycky poznamenaný - ať dělám, co dělám nedokážu jí tohle odpustit, prostě ne. Odpustila jsem jí různé věci, ale tohle nikdy.
Jinak - já jsem jednou od taťky dostala takovou facku, že jsem měla otisk na puse ještě druhý den -ale plně jsem si ji zasloužila - málem jsem své malé sestře klackem vypíchla oko. Tohle mě naopak nijak nepoznamenalo.

Jo a dobře, týdne jsem přehnala.

Je to kruťárna, připouštím, ale nikdy nemusí dojít až do konce. Ale dá tak jasně najevo, že takhle to u nás nechodí a agrese je nepřípustná, já nebiji tebe, ty nebiješ mě a když si to vyříkáme. Lepší si to zkusí v kruhu milující rodiny, kde se může vrátit, než mezi dětmi ve školce, škole, kde pak může být vyloučený napořád.
Pořád lepší než dítě praštit a pak mu vysvětlovat, já na to právo mám, ty na to právo nemáš. Každá skupina má svá pravidla a když je porušuje, je vyloučen a myslím si, že je lepší to dítěti vysvětlit hned než aby si nabilo nosánek mnohem hůř někde jinde.

Zrovna v tomto školním roce přišla takováhle dost agresivní holčička do školky, po třech měsících se jí podařilo tedy trochu usměrnit, už nenadává učitelkám, nehází věci po všech a už dlouho nikoho ze vzteku nepokousala, ale myslíte, že si tím získala oblibu ve školce? Nikdo si s ní nehraje a holčina nechápe a je smutná. Možná kdyby jí na to připravila rodina dřív, ani by to nezkoušela. Teď její maminka zvažuje přechod do jiné školky, aby mohla začít znovu.