Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Máme jedenáctiletého syna a nemůžeme se s manželem shodnout na tom, jaký je správný přístup k jeho mimoškolním zájmovým činnostem. Zatím to totiž vypadá, že Tomáš nemá o nic vážný zájem. U všeho vydrží jen chvíli a už kouká po něčem jiném.

Já to nepovažuji za správné, protože v tom vidím jistý druh lajdáctví. Dokud ho něco baví a jde mu to, je nadšený, jakmile však narazí na první problémy či neúspěchy, vzdává to a chce dělat něco jiného. Manžel to jako problém nevidí, prý je normální, když dítě vyzkouší co nejvíce aktivit. Jen tak pozná, co mu opravdu sedí a čemu se bude chtít věnovat hlouběji.

Tento argument jsem až donedávna přijímala. Jenže dnes už je synovi jedenáct a myslím, že by pomalu měl mít jasno. Vyzkoušel toho skutečně hodně – od hry na kytaru přes fotbal, různá bojová umění, basketbal, atletiku atd. – a u ničeho nevydržel, natož aby dosáhl nějakých výsledků.

Teď v září chtěl začít chodit na judo, zaplatili jsme mu kurs a už jsem si všimla, že se snaží tréninkům vyhýbat. Stěžuje si na přísného trenéra, na některé kluky, se kterými si nerozumí a kteří se mu prý vysmívají, a chce, abychom ho odhlásili.

U manžela nachází pochopení, u mne nikoliv. Myslím, že je špatné mu takhle zametat cestičku a zbavovat ho poviností a případných problémů. On se přece musí naučit s tím bojovat, překonávat to. Nebo z něho jednou vyroste bábovka.

Můj muž tvrdí, že jsem moc přísná a měla bych slevit, ale já jsem přesvědčená, že ten, kdo mu svým přístupem škodí, je on se svou přehnanou starostlivostí a ochranitelstvím.

Rozsoudíte nás? Kdo z nás má pravdu? Je jedenáctiletý kluk skutečně příliš malý na to, aby zakotvil v nějakém zájmu, a hlavně aby se učil poradit si s problémy a neúspěchy?