Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Celá ložnice je ozářena slabým chvějivým modrým světlem. Opřu se o rám dveří a zhluboka se nadechuji, ale vlastní dech mě zalyká. Je to strach z něčeho cizího, neznámého. Na nejistých nohách se plížím do ložnice.

Světlo vychází ze zrcadla. Místo poklidné stříbrné plochy se změnilo v cosi, co připomíná neklidnou vodní hladinu. Z pokoje na mě táhne chladný vzduch, jako by zrcadlo bylo vstupem do jiného prostoru. Při vzpomínce na film, který jsem nedávno viděla v televizi, mě napadá jen jediné – je to pravda!!!

Mám strach, ale ten se mísí se zvědavostí, která mě nutí, abych se toho neznámého tajemna dotkla a zjistila, o co jde. Natahuji ruku a jeden prst zabořím do neklidné modrostříbrné hladiny. Zamrazí mě!

Celý prst se ponořil do zrcadla a mám pocit, jako bych sáhla do ledové, proudící vody. Zároveň se ozvalo temné vzdálené zlověstné hučení, ozývající se odkudsi zevnitř. Brrrr!

Škubnu rukou a vytrhnu prst zpět. Je ztuhlý a zdá se mi, že i on trochu světélkuje. Co to proboha může být? Zatracená zvědavost! I když mám hrozný strach, udělám to! Překročím rám a celá vcházím do neznáma. Ocitám se na pevné bílé ploše, která je obklopená hustou, neproniknutelnou mlhou, která se převaluje ze všech stran. Chvěji se částečně chladem a hlavně mám strach.

Udělám několik nejistých kroků směrem kupředu. Někde v hloubi mlhy spíš vycítím než uvidím pohyb. „Haló, je tu někdo?“ ozve se můj roztřesený hlas. Zní tlumeně, dutě a je naprosto bez ozvěny. Znova slyším ten ochromující hučivý zvuk. Zní jako tisíceré nesouhlasné zabručení. Mám pocit, že se ke mně z mlhy blíží cosi neznámého a nepřátelského.

Chuchvalce bílé tmy se kolem mne přelévají a moje holé ruce jsou jakoby oblepené vlhkostí. Je to jako obrovská lepivá pavučina, do které se pomalu a nezadržitelně balím. Těžko se mi dýchá. Dám ruce před sebe a pomalu se zase rozejdu. Čím jsem dál, tím víc mě zachvacuje strach a tíseň. Ten vzdálený nepřátelský zvuk je všude okolo mne. Ne, nejsem hrdina.

Otočím se a jdu zase zpátky. Mlask! Z mlhy se s odporným zvukem vynořuje mátožná  postava. Vykřiknu leknutím, ale tím na sebe toho divného tvora jen upozorním. Ach!

Je to lidská postava, ale ne z tohoto světa. Je strašná. Nejsem nijak malá, ale On je nejméně o hlavu větší. Místo oděvu má na sobě špinavé rozedrané cáry, které mu schlíple visí na vyzáblém těle. Ruce i nohy jsou tam, kde nejsou přikryté cáry, potažené pergamenově vyschlou, žlutou kůži plnou ošklivých, páchnoucích, tmavých ran. Z celé postavy čiší chlad, hniloba, smrt! Ale když se můj zrak zvedne tam, kde má přízrak hlavu, přidušeně vyjeknu a přikryju si v hrůze obličej.

Je to zosobněná smrt. Tenká, vrásčitá kůže těsně přiléhá k lebce, pokryté několika jako naolejovanými, slepenými pramínky vlasů, na vršku olysalé hlavy. Fuj! Obrací se mi žaludek.

Ale nejhorší na ní je to místo, kde by měly být oči. Vidím jen nekonečně hluboké, temné důlky bez bělma. Šššššššš! Škubnu sebou. Z dusivé mlhy ke mně zaznívá zlověstné šourání tisíců nohou. Polije mě nekonečná hrůza! Vím, kde jsem!

To nádherné zrcadlo je vchod do světa mrtvých a já jsem tam dobrovolně vešla. Tak proto mi ten stařík v krámě nechtěl ten kus prodat. Určitě o jeho tajemství věděl a chtěl mě ochránit. Sama jsem si svůj osud vybrala.

Horečně přemýšlím, co udělám pro svou záchranu, ale nic mě nenapadá. Z té dusivé bílé tmy se blíží potácivé kroky a postava přede mnou zvolna otáčí hlavu, směrem ke mně. Pak toporně vykročí a napřáhne ruce, jako by mě chtěla obejmout. Tmavá prohlubeň jeho úst se rozevře a vidím dva žlutohnědé tesáky v jinak prázdném otvoru. Až ke mně zavane jeho páchnoucí dech.

Zaječím a vší silou do něho strčím. Ruce se mi zaboří do těch páchnoucích hadrů a ulpívá na nich cosi mazlavého, odporně páchnoucího. On se svalí a já s úlevou vydechnu. Z mlhy se ozve zavytí. I když mi strach svazuje nohy, běžím kupředu. Ztratím jednu pantofli, ale odkopnu i tu druhou. Cítím, že se za mnou žene celý dav těch odporných bytostí, které mě chtějí vtáhnout mezi sebe. Nohy jen těžce zvedám, jako bych je nemohla odlepit od země plné hnusného, hnilobně páchnoucího lepivého bahna, a oni jsou stále blíž.

Když se ohlédnu, vynořují se z husté mlhy obrysy jejich postav, které strach v mých očích dělá ještě větší. To není strach, to už je čirá smrtelná  hrůza.

Sláva! Těsně před sebou už vidím rám zrcadla. Ale co to? Celá jeho plocha je pokrytá tlustou ledovou krustou, do které zoufale buším holými pěstmi. Ruce už mám rozdrásané do krve, ale led nechce povolit, jen se po něm šíří drobné prasklinky. Tam za tím ledem vidím jasně svou teplou útulnou ložnici, svůj ostrov bezpečí.

Zoufale volám a buším, ale nikdo tam není, kdo by mi pomohl dovnitř. A bezejmenný mrtvý dav mě obklopuje a s vítězoslavným vytím po mně vztahuje ruce. Odevzdaně se otočím a čekám. Vím, že jsem svůj boj prohrála.