Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Na  se dá dostat trojím způsobem. Nechat se vláčkem odvézt až skoro na místo, nechat se dovézt jen na 88. kilometr a odtud pokračovat pěšky, nebo projít po vlastních nohou celou Inca trail, Camino del Inca, tedy Inckou stezku. Celá pěší túra je nepochybně nejzajímavější, ale je to tvrdý výšlap do kopce trvající i zdatnému sportovci dobré tři dny. Z osmaosmdesátého se to prý dá stihnout za den, ale realita bývá daleko delší. My, lenoši, jezdíme vláčkem až nahoru. Ale ani tak to není úplně jednoduchá cesta. Sehnat jízdenky je totiž věc pekelně složitá. Turistů je moc, jízdenek málo a zvesela se s nimi šmelí i mimo časoprostor Cuzca. Není ani výjimkou, že se na jedno sedadlo prodají dva lístky, a to zcela oficiálně. Jede ten cestující, který má nad tím druhým fyzickou převahu, nebo přišel dřív.

Já jsem kupovala jízdenky přes známou mého známého, která pracovala v jedné z místních cestovek. Měla jsem tedy protekční jízdenku hned na druhý den, ale i tak jsem se docela bála, aby právě proto nebyla falešná. Nebyla a já byla ráda, že mých deset dolarů spropitného nepřišlo vniveč. Teď se možná zdá, že jít pěšky by bylo jistější, ale kdepak. I za vstup na Inca trail se platí poměrně velké peníze, a aby cesta nebyla přeplněná, i zde jsou několikadenní čekací doby.

Na rozdíl od jiné hromadné dopravy byl modrý vláček zjevením. Čistota, pořádek a moderní vybavení, vedle kterého naše České dráhy vypadaly jako špinavý sociální případ ze země třetího světa. Vrch, do kterého z Cuzca stoupáme, je tak strmý, že by se vlak převrátil. První část cesty se tedy jede stylem cik-cak. Chvíli dopředu, chvíli dozadu, a až nahoře nad městem se rozjedeme jen jedním směrem. Příroda za oknem není nudná ani chvíli, střídají se různá klimata i geologické vrstvy, od pralesních orchidejí, přes eukalyptové háje, osamělé kaktusy, nad kterými se tyčí zasněžené vršky hor, až po divoce hučící údolí řeky Urubamby.

A už jsme tady! Vystupujeme z vláčku a je tu první překvapení. Brány Machu Picchu jsou ještě pěkný kus nad námi. Buď si můžeme kopeček před námi vyšlapat pěšky, nebo si zaplatíme autobus. Oni vědí, jak peníze z turistů dostat... Vidina ztráty další hodiny těsně před cílem a hrozícího infarktu myokardu z výšky a procenta stoupání mě přiměla znovu otevřít peněženku a za zhruba sto korun se nechat vyvézt až před bránu vysněného města.

Byla jsem tam. Posvátné místo. Božský klid. Atmosféra nabitá tajemnem a energií prostupuje tělem a pupence husí kůže dělají díry do trička. Au! Ježiš, pozor! Tak nestrkejte do mně! Panebože jaká atmosféra?! Tady je lidí jak ráno v metru! Valila jsem oči jako šnek. Tatam byla jakákoliv nálada. Několik řad turniketů jako v metru usměrňovalo proudící davy cestujících, tedy pardon, turistů k pokladnám a osobním prohlídkám. Zaplatila jsem dalších dvacet dolarů vstupného a konečně vkročila na posvátnou půdu. Davy turistů se v prostranství trochu rozptýlily, ale i tak tam byl provoz jako na Václaváku, což rušilo veškerou atmosféru, natož nějaký pokus o rozjímání. Protlačila jsem se ruinami, několikrát zaslechla češtinu, podrbala místní lamy mezi ušima a vyrazila do oblasti, kde bylo lidí daleko méně. Na Huayna Picchu.

To je hora, která se tyčí přímo nad ruinami města a je snad na všech fotografiích. Vstup na ni je přímo z areálu Machu Picchu. Neplatí se tentokrát nic, ale na vrátnici musíte nahlásit jméno, číslo pasu a národnost. Kdo se do večera nevrátí, nahlásí se ambasádě jako mrtvý. Není to legrace, jediná cesta nahoru je po obrovských kamenech, nikde není zábradlí a stačí jeden špatný krok a letíte dolů do rokle. Záchranná mise? Neexistuje. Běžné dopravní prostředky se tam nedostanou, vrtulník možná, ale nemá kam dosednout a nejbližší základna je stovky kilometrů daleko. Pro záchranu jednoho života by se jich riskovalo mnohem víc a chudá země by na takovou záchrannou akci pravděpodobně ani neměla peníze. A tak jsem dávala pozor, kam šlapu, a po několika hodinách jsem zcela vyčerpaná dorazila až na vrchol. Teprve tady, vysoko nad mraky jsem našla a vychutnala onen posvátný klid. Kdyby mi v tu chvíli někdo nabídnul doživotní pobyt v tomto nervovém sanatoriu, okamžitě bych to vzala. Jenže odjezd autobusu i vláčku zpátky do Cuzca se nemilosrdně blížil a já musela přes davy turistů nazpět. Vzala jsem si na rozloučenou do kapsy kámen. Třeba ho měl kdysi v ruce nějaký Inka...

„Gůůůdbááááj!“ volala a mávala na nás skupinka indiánských chlapců, když jsme odjížděli dolů na nádraží. „Gůůůdbáááj!“ volala další skupinka v první zatáčce. „Gůůůdbáááj!“ volala i ve třetí a my si všimli, že jsou to pořád ti samí. Bavili se tím, že mezi každou zatáčkou předběhli autobus a v té další na nás zas čekali. To jsou ale hodní chlapci, pokyvoval autobus hlavou, jen já už tušila, co bude to vystoupení znamenat. Nemýlila jsem se. V poslední zatáčce pustil řidič chlapce do autobusu, a než jsme dojeli na konečnou, zkasírovali všechny za svůj výkon. Ale co, těch pět korun navíc za to stálo.