Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

"Svoje děti vychovávám úplně stejně, nedělám mezi nimi rozdíly," pravila nedávno jedna moje známá. To mě donutilo k přemýšlení, jak je to u nás. Kdepak, nevychovávávm svoje děti úplně stejně. Jak bych taky mohla, když na každého z nich platí něco úplně jiného? Vezměme si třeba tresty. Pro staršího Ondru je už pouhá hrozba plácnutí na zadek tak strašná potupa, že většinou poslechne, nejčastěji ale zareaguje na vysvětlování, čím vědečtější a odbornější, tím lepší. Mladšímu Martinovi při nedovolené činnosti stačí říct důrazně NE! a on se sice zoufale zhroutí do pozice modlícího se muslima, ale poslechne. Zatímco jeho dvojče Bára na NE! nereaguje vůbec a s nevinným úsměvem pokračuje v konání do prvního plácnutí přes ruku.

Odhlédnuto od osobností mých dětí, rozdíly ve výchově vidím i v tom, jak jsem jednala u prvorozeného a jak u druhorozených. Bylo to jiné, protože mé zkušenosti byly jiné. Jistě znáte text, který koluje na internetu, jak se matka chová při prvním, druhém, třetím dítěti (namátkou: 1. dítě - Když poprvé zanecháte dítě doma s někým na hlídání, zavoláte během té doby 5x domů. 2. dítě - Před tím, než odejdete, nezapomenete zanechat telefonní číslo, na kterém je vás možno zastihnout. 3. dítě - Zanecháte následující instrukce: Volat pouze tehdy, když se objeví krev.). Moje pozorování ve výchovných odchylkách jsou tato:

1. Dudlík: U prvorozeného jsem se zoufale dudlíku bránila. Dostal ho sedmý den života, když v náručí být nechtěl a v postýlce nemohl usnout, kníkal, kvičel, posléze řval. S dudlíkem v puse usnul okamžitě a já se svíjela ve výčitkách, co jsem to za krkavčí matku. U dvojčat jsem před porodem zakoupila dudlíky s tím, že dvojitý řev mé nervy neunesou a někdy taky musím spát, a vezla jsem si je i do porodnice.

2. Usínání: Prvorozený usínal sám zřídka. Většinou v náručí, u prsu, později u mne v babyvaku, kde žmoulal v ručkách pramen mých vlasů.Tak si na to navykl, že ještě ve třech letech, když byl unavený nebo lítostivý, automaticky mi začal tahat vlasy. U dvojčat jsem věděla, že je k vlasům prostě nesmím pustit. Ovšem záhy se naučili oba usínat sami - nakojila jsem jednoho, dala do postele, než jsem nakojila druhého, první spal. A samostatné usínání jim díky bohu vydrželo dodnes.

3. Umělá výživa: Prvorozený byl kojený, dokud se sám v 15 měsících neodstavil. UM mi nesmělo do domu. Proč, když můžu kojit? Jenže pak odmítl veškeré mléko až do tří let. S dvojčaty ta troska, co kojila každou hodinu a půl, v jejich čtyřech měsících zakoupila láhve a umělé mléko a snažila se mimina přesvědčit, že i tahle bašta je jednou denně nezabije. Pochopili, po několika dnech bojů kdo s koho. A mléko pijí v kvantech i teď.

4. Strava: U prvorozeného načtena hromada knih o správné výživě, konzultováno vše na internetu, strava dodržována co nejzdravější. Když jsem ho - tehdy byl ještě na neslaných nemastných šlichtách bez chuti - poprve spatřila, kterak blaženě chroustá kyselou okurku, co dostal od svého otce, dostala jsem hysterický záchvat a tichou domácnost jsme měli asi týden. U dvojčat to tak nějak člověk přestane řešit. Ano, snažila jsem se dodržovat pravidla, ale nehroutila jsem se, když ukradli bráchovi lízátko, nebo tatínkovi kolečko poličanu.

5. Samostatné krmení: Jak je ten prvorozený šikovný - krmí se sám! Vezmi si lžičku a papej! To je sladké, jak to rozpatlává po stolečku, že? U dvojčat se do ničeho takového nehrnu. Čím později začnou stolovat samostatně, tím lépe. Jednou lžičkou z jedné misky jsou nakrmeni raz dva. Sami si buď kradou jídlo z talířů, nebo, jsou-li od sebe dál, po sobě jídlo házejí. No stojí mi rozvoj jejich osobností za ty nervy? Nestojí!

A tak dále, a tak podobně. Těch rozdílů je každý den sto a jeden. Tak nevím, je to tím, že první byl sám a další byli dva naráz? Nemám srovnání první a druhé dítě. Mám rovnou srovnání první a druhé/třetí dítě. Takže se ptám: jak je to u vás? Vychováváte nebo vychovávali jste své děti stejně?