Dcera mi chce organizovat život
.jpg)
Mám trápení se svou čtrnáctiletou dcerou. Vím, že je v pubertě a určité výstřelky v chování k tomuto věku patří, ale u nás je to o něčem jiném. Asi jsem to já, kdo je příčinou jejího sobectví, patrně jsem ve výchově udělala něco špatně. Snažila jsem se dát jí vždy to nejlepší a teď sklízím plody svého snažení.
Dceru jsem v podstatě vychovala sama. S jejím otcem jsme se rozvedli, když jí byly čtyři roky. Navštěvuje ho pravidelně každý druhý víkend, i když vlastně v poslední době už to tak často nebylo. Když jí bylo deset, otec se znovu oženil a za rok se jim narodilo dítě. Tehdy už tam dcera nechtěla moc jezdit, myslím, že na nového sourozence žárlila. Vadil jí i pláč miminka a tvrdila, že se tam cítí, jako by nebyla vítaná, všechno se prý točí jen kolem toho dítěte.
Nenutila jsem ji, takže návštěvy se výrazně omezily a myslím, že ani jejímu otci to nevadilo. Nikdy nevyvíjel žádné úsilí a nedožadoval se v daném termínu dceřiné návštěvy. Jen vzal na vědomí, když mu zavolala, že nepřijede.
Já s ní byla sama, asi dvakrát jsem sice měla jakýsi vztah, ale nikdy to nebylo nic trvalejšího. Věnovala jsem se jí maximálně a snažila se, aby jí nic nechybělo. Měla jsem radost, že se mi to daří a dcera netrpí žádným nedostatkem. Jezdila na tábory, školy v přírodě, oblečení a vybavení měla přiměřeně ke svému věku, mohla jsem jí leccos dopřát. Samozřejmě za přispění mých rodičů, pro které je to jediná vnučka a snesli by jí doslova modré z nebe.
První konflikty nám začaly před více než rokem, když jsem se seznámila se svým současným přítelem, vlastně nyní už nastávajícím manželem. Dceři dlouho trvalo, než ho vůbec začala jakž takž akceptovat, a ani dnes z něj není zrovna odvázaná. On se sice snaží, ale není mu to nic platné. Ona ho v podstatě ignoruje a vůbec ho neuznává. Když se k nám před čtyřmi měsíci nastěhoval, přijala to velmi neochotně. Doufala jsem, že si časem zvykne, ale zatím to tak nevypadá.
A teď navíc přišla pro ni další rána. Jsem totiž těhotná. Miminko, jsme si s přítelem přáli, mně už je skoro osmatřicet let, moc času už nemám. Když jsem zjistila, že se to povedlo a já čekám dítě, byli jsme oba neskutečně šťastní. Přítel mne hned požádal o ruku a začali jsme chystat svatbu..jpg)
Samozřejmě jsme informaci jak o svatbě, tak o budoucím miminku sdělili i dceři. A tehdy nastal zlom. Ona dostala doslova hysterický záchvat, vyčetla mi, jak jsem si mohla něco takového dovolit udělat bez porady s ní, že i ona do toho má snad co mluvit, když je moje dcera a žijeme spolu v jednom bytě. Že už jsem na ni udělala jeden podraz, když jsem domů „přitáhla toho cizího chlapa“ a teď že tady bude nějaké uřvané smrádě, o které ona v žádném případě nestojí a už předem ho nenávidí.
Po tomhle jejím proslovu se mi udělalo úplně špatně. V první chvíli jsem se nezmohla ani na slovo. Když jsem to trochu vydýchala, snažila jsem se dceři vysvětlit, že i ona bude mít jednou svůj život a bude si ho chtít žít po svém. Že je to normální, že mají lidi děti, že se v rodině rodí sourozenci a není na tom vůbec nic nenormálního. A taky jsem jí řekla, že je opravdu nevhodné, abych se jí já, jako její matka, ptala na svolení, zda smím mít přítele a dítě. Že to jsou věci, do kterých by děti rodičům opravdu mluvit neměly, protože jim to nepřísluší.
Od té doby máme doma peklo. Dcera se chová naprosto nesnesitelně, vyvolává konflikty, je sprostá. Klidně mi řekne, že by byla nejraději, kdybych toho parchanta potratila. Asi si dokážete představit, jak mi z toho všeho je zle.
Mí rodiče jsou do celé situace zasvěcení a nabídli, aby dcera alespoň na čas, než se s tím vším srovná, bydlela u nich. To by teoreticky problém nebyl, naši žijí kousek od nás, máme to k sobě dvě stanice autobusem, ale já nevím, jestli by tohle řešení bylo správné. Bohužel, naši to už zmínili i před dní a ona s tím nadšeně souhlasila, prý bude radši u babičky a u dědy než u nás.
Připadám si hrozně. Nikdy bych si nemyslela, že budu něco podobného někdy řešit. A nevím, jak se zachovat. To přestěhování k prarodičům by sice některé problémy vyřešilo, ale vlastně jen zdánlivě. Pro mne, jako pro mámu, je ta představa nepříjemná i z toho důvodu, že bych si připadala, že se dcery zbavuju. Co byste udělaly na mém místě?
19.4.2012 Rubrika: Děti. Výchova, škola | Komentářů 183 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Dcera mi chce organizovat život
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
netrestala bych babičku ani dědu jejím pobytem u nich. Pěkně bych ji doporučila jedinou možnost, která se nabízí a to její otec. Byla jsi sní deset let sama, dcera nyní dělá problémy potřebuje přitáhnout a tak proč to mají odnest prarodiče, které si ona určitě pěkně ochočí. Sourozenci mají pokud to jde vyrůstat spolu.
.JPG)
Linda: 
nesnáším řeči typu, maminka se obětovala, obětovávací se maminky dokážou dítěti pěkně zlikvidovat charakter
...jestli to tak bylo a roky se jí obětovávala a skákala, jak holčina chtěla a vynahrazovala jí, že už ji tatínek nechce, protože má svou rodinu a pak najednou si našla přítele a čeká s ním miminko, tak se histerickým reakcím dcerky vůbec nedivím, neříkám, že je schvaluju, jen se nedivím...
.jpg)
Nika1: A kde bereš jistotu že na ní matka "sere"? Kdyby jo,tak tady nebude psát ten článek že?Ty tam s nimi jsi,že víš jak to tam vypadá?
rienok: souhlasím
Dámy-z některých příspěvků (nebudu jmenovat) je mi doslova blivno...Dcerunka je rozmazlený spratek a já být na místě pisatelky,dostala by takovou facku,že by vzala druhou o zeď. Máma se jí obětovala,holka bude za pár let z hnízda a vlastní mámě by nepřála lásku a štěstí?
. Hold je holčička zvyklá,že je středem zeměkoule. Tak to teď už nebude. Až bude dospělá,všechno jí to dojde....Jednou bude vděčná že má sourozence-byť nevlastního
no asi to moc vyznam nedava, ale tak ma to poburilo ... prepacte
Nevidím jediný důvod, proč by dcera měla být šťastná společně se svou zamilovanou matkou. Vemte na vědomí, že její šťastný otec s novou rodinou a novým smrádětem na ní z vysoka sere a ona se prostě hystericky bojí, že se to bude opakovat, no a jestli se to už začíná opakovat, to ví jen ona a její matka. Všude bude na x-té koleji a její projev - no hysterický záchvat puberťačky, ten jediný by chtěl usměrnit. Asi bych jí pustila k prarodičům. Já bych si v její kůži taky našla školu s intrem a holt trošku dřív dospěla.
takze: dceruska je rozmazleny fracek, ktory by po nenavistnej vete ze by bola radsej keby som toho parchanta potratila reagovala 1.) 
2.) dohodla by som sa s OTCOM dcerusky nech sa nastahuje tam 
V ziadnom pripade by som ju nestahovala k starym rodicom. Ma aj druheho rodica, to ze si tam pripada ako na vedlajsej kolaji nemusi byt pre Teba dolezite. Kedze ju nezaujimaju Tvoje pocity, preco by mali Teba zaujimat tie jej. Viem o com hovorim, bola som dievca s tazkou pubertou... ale len raz som mamke povedala "nenávidím Ťa" ... uplne ma dostalo, ked moja mama s kamennou tvárou povedala " na to máš plné právo, ale ja mám právo robiť, čo uznám za vhodné"
Ano jednalo sa o menej závažnú vec. dcerunka by mala už v 14 rokoch pochopiť, že matka nie je jej majetok - je to svojprávny, dospelý človek a má právo rozhodnúť o svojom živote.
A ešte k tomu parchantovi, spytala som sa či tak nadáva aj nevlastnému súrodencovi pred vlastným otcom, alebo či si trúfne len na matku
fuj ma to rozculilo, ale toto je vysledok dnesnej vychovy. Zvykli si mať všetko, môcť všetko, pošlapať hocikoho , hlavne okolo nich treba po špičkách chodiť aby sa nenarušil vývoj ich osobnosti 
lee: no dobře, je fakt že víc do toho nevidím. Ale i kdyby to teda řela v nějakém hystráku, tak až vychladnu, dojde mi, že tohle bylo hodně velký přepísknutí a jdu to nějak zažehlit. Taky si pořád myslím, že mít svůj názor může, ale i ten se dá "vydupat" slušnější cestou
Verera: Vždycky se ho taky neptám. 
Když potřebuju jít v noci do práce a manžel není doma, tak mu to prostě oznámí, že to potřebuju - to pak má smůlu, i kdyby měl naplánované nějaké aktivity. Většinou se ptám, ale odpověď očekávám samosebou kladnou
Nessie:
.jpg)
lee: strucne shrnuto: pubertálni hormony + tehotensky hormony = to neni nejstastnejsi kombinace ...
a....: Myslím, že nikdo netvrdí, že děti musí být z nových sourozenců nadšené. Můžou dokonce říst i svůj názor, ale znovu opakuju - slušně!!!! To, co si dovolila tady slečinka, to je na ranu po rypáku, to mi nikdo nevymluví.
Nessie: Jenže právě to, že se ho zeptáš, jestli je to možný je důležité. Je to věc dohody.
Jenže starším sourozencům- dětem se to kolikrát podává tak, že je to jejich povinnost a má přednost před vším. To to sice udělá, ale dobrým vztahům mezi sourozenci to nepřidá. Starší dává mladšímu sežrat, že je na obtíž, protože kvůli němu nemůže jít s klukama na fotbal, mladší se brání a dělá mu naschvály, obzvlášť pokud ví, že za roztržené kalhoty bude potrestán starší. A z mladšího pak roste vypočítavý parchantík.
Takže si taky myslím, že o děti by se měli starat především rodiče, ostatní jen podle svých časových možností a ochoty.
jen tak mimochodem, já tohle říct svý mámě, tak mě nejspíš hned utluče...právě proto je mezi námi doteď spousta nevyříkaných problémů..
