Dcera mi chce organizovat život
.jpg)
Mám trápení se svou čtrnáctiletou dcerou. Vím, že je v pubertě a určité výstřelky v chování k tomuto věku patří, ale u nás je to o něčem jiném. Asi jsem to já, kdo je příčinou jejího sobectví, patrně jsem ve výchově udělala něco špatně. Snažila jsem se dát jí vždy to nejlepší a teď sklízím plody svého snažení.
Dceru jsem v podstatě vychovala sama. S jejím otcem jsme se rozvedli, když jí byly čtyři roky. Navštěvuje ho pravidelně každý druhý víkend, i když vlastně v poslední době už to tak často nebylo. Když jí bylo deset, otec se znovu oženil a za rok se jim narodilo dítě. Tehdy už tam dcera nechtěla moc jezdit, myslím, že na nového sourozence žárlila. Vadil jí i pláč miminka a tvrdila, že se tam cítí, jako by nebyla vítaná, všechno se prý točí jen kolem toho dítěte.
Nenutila jsem ji, takže návštěvy se výrazně omezily a myslím, že ani jejímu otci to nevadilo. Nikdy nevyvíjel žádné úsilí a nedožadoval se v daném termínu dceřiné návštěvy. Jen vzal na vědomí, když mu zavolala, že nepřijede.
Já s ní byla sama, asi dvakrát jsem sice měla jakýsi vztah, ale nikdy to nebylo nic trvalejšího. Věnovala jsem se jí maximálně a snažila se, aby jí nic nechybělo. Měla jsem radost, že se mi to daří a dcera netrpí žádným nedostatkem. Jezdila na tábory, školy v přírodě, oblečení a vybavení měla přiměřeně ke svému věku, mohla jsem jí leccos dopřát. Samozřejmě za přispění mých rodičů, pro které je to jediná vnučka a snesli by jí doslova modré z nebe.
První konflikty nám začaly před více než rokem, když jsem se seznámila se svým současným přítelem, vlastně nyní už nastávajícím manželem. Dceři dlouho trvalo, než ho vůbec začala jakž takž akceptovat, a ani dnes z něj není zrovna odvázaná. On se sice snaží, ale není mu to nic platné. Ona ho v podstatě ignoruje a vůbec ho neuznává. Když se k nám před čtyřmi měsíci nastěhoval, přijala to velmi neochotně. Doufala jsem, že si časem zvykne, ale zatím to tak nevypadá.
A teď navíc přišla pro ni další rána. Jsem totiž těhotná. Miminko, jsme si s přítelem přáli, mně už je skoro osmatřicet let, moc času už nemám. Když jsem zjistila, že se to povedlo a já čekám dítě, byli jsme oba neskutečně šťastní. Přítel mne hned požádal o ruku a začali jsme chystat svatbu..jpg)
Samozřejmě jsme informaci jak o svatbě, tak o budoucím miminku sdělili i dceři. A tehdy nastal zlom. Ona dostala doslova hysterický záchvat, vyčetla mi, jak jsem si mohla něco takového dovolit udělat bez porady s ní, že i ona do toho má snad co mluvit, když je moje dcera a žijeme spolu v jednom bytě. Že už jsem na ni udělala jeden podraz, když jsem domů „přitáhla toho cizího chlapa“ a teď že tady bude nějaké uřvané smrádě, o které ona v žádném případě nestojí a už předem ho nenávidí.
Po tomhle jejím proslovu se mi udělalo úplně špatně. V první chvíli jsem se nezmohla ani na slovo. Když jsem to trochu vydýchala, snažila jsem se dceři vysvětlit, že i ona bude mít jednou svůj život a bude si ho chtít žít po svém. Že je to normální, že mají lidi děti, že se v rodině rodí sourozenci a není na tom vůbec nic nenormálního. A taky jsem jí řekla, že je opravdu nevhodné, abych se jí já, jako její matka, ptala na svolení, zda smím mít přítele a dítě. Že to jsou věci, do kterých by děti rodičům opravdu mluvit neměly, protože jim to nepřísluší.
Od té doby máme doma peklo. Dcera se chová naprosto nesnesitelně, vyvolává konflikty, je sprostá. Klidně mi řekne, že by byla nejraději, kdybych toho parchanta potratila. Asi si dokážete představit, jak mi z toho všeho je zle.
Mí rodiče jsou do celé situace zasvěcení a nabídli, aby dcera alespoň na čas, než se s tím vším srovná, bydlela u nich. To by teoreticky problém nebyl, naši žijí kousek od nás, máme to k sobě dvě stanice autobusem, ale já nevím, jestli by tohle řešení bylo správné. Bohužel, naši to už zmínili i před dní a ona s tím nadšeně souhlasila, prý bude radši u babičky a u dědy než u nás.
Připadám si hrozně. Nikdy bych si nemyslela, že budu něco podobného někdy řešit. A nevím, jak se zachovat. To přestěhování k prarodičům by sice některé problémy vyřešilo, ale vlastně jen zdánlivě. Pro mne, jako pro mámu, je ta představa nepříjemná i z toho důvodu, že bych si připadala, že se dcery zbavuju. Co byste udělaly na mém místě?
19.4.2012 Rubrika: Děti. Výchova, škola | Komentářů 183 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Dcera mi chce organizovat život
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..JPG)
Denrepa: hmm, netroufnu si podle jednoho dopisu soudit, jak se to přesně stalo...neumím si představit, že by 14letá holčina byla už z podstaty tak zlá, aby něco takového mámě opravdu přála...třeba si dlouho nepovídaly, třeba si neví rady sama se sebou, třeba je rozmazlená, třeba může mít nějaké psychické problémy,v pubertě se může lehce rozjet deprese nebo díky hormonálním změnám problémy se štítnou žlázou, třeba ji ten mámin přítel něco udělal, co nechce říct, třeba byla opravdu zvyklá být jen s mámou a neumí se dělit o pozornost...
Upřímně řečeno té dceři se až tak nedivím. Kde je nařízeno, že děti musí být nadšené z nových partnerů svých rodičů? Vždyť to pro ně jsou cizí lidé! A když si s nimi rodič pořídí další dítě uvláště pak v takovém časovém odstupu, tak je vcelku normální, že ho vidí jako omezení svého soukromí ( patrně bude za čas strčen do dětského pokojíka ke mně
)
Maminka se ovšem taky nechová moc dospěle,pokud očekává, že její nenadálé "štěstí" budou všichni sdílet.Možná sama situaci za čas přehodnotí ( ale nebudu předhazovat temné vize ohledně pozdního mateřství a vystřízlivění z lásky, která po roce nebude ještě asi moc prověřená).
Upřímně řečeno té dceři se až tak nedivím. Kde je nařízeno, že děti musí být nadšené z nových partnerů svých rodičů? Vždyť to pro ně jsou cizí lidé! A když si s nimi rodič pořídí další dítě uvláště pak v takovém časovém odstupu, tak je vcelku normální, že ho vidí jako omezení svého soukromí ( patrně bude za čas strčen do dětského pokojíka ke mně)
Maminka se ovšem taky nechová moc dospěle,pokud očekává, že její nenadálé "štěstí" budou všichni sdílet.Možná sama situaci za čas přehodnotí ( ale nebudu předhazovat temné vize ohledně pozdního mateřství a vystřízlivění z lásky, která po roce nebude ještě asi moc prověřená).
Linda: Bezhlavě trvat určitě ne, ale v tomhle případě myslím, že se zdaleka nevyčerpaly všechny možnosti. Tady jsou zatím ve fázi vzteku, trucu, vstřebávání novinek bez vzájemného pochopení.
Je fakt, že mám doma puboše,který je občasna zabití, ale vcelku se s ním dá mluvit, dokonce líp než před pubertou. Zejména pokud zjistí, že mě opravdu zajímá jeho názor a že se může rozhodovat sám v poměrně volných hranicích , ale pak je za své rozhodnutí taky zodpovědný a stěžovat si může jen sám sobě. Tohle se ale taky vyvíjelo časem, rozhodoval o sobě přiměřeně věku vždy a teď už ze své zkušenosti ví, že to co doporučují rodiče se posléze ukázalo jako nejlepší volba i z jeho pohledu.
Ale ono je to samozřejmě kus od kusu jiné. Taky může dost pomoct,když si rodiče zavzpomínají na své mládí, své myšlenky a pocity v té době, lépe pochopí, dědičnost je dost silná 
Denrepa: Taky tak...proto píšu, že zírám, co všechno se ndes považuje za omluvitelné...říct máti něco takovýho, tak nejenže ona sama by mi asi urazila hlavu, ale otec by mě určo přizabil A právem!!
Znovu opakuju, že pro taková slova neexistuje podle mě žádná omluva!!
lee: v afejtu jo, ale byl tohle afekt? Podle mýho je to dlouho trvající stav, kdy ona moc dobře ví, co dělá a říká. Kdyby to plácla v prvotním afektu, tak se omluví, a neprohlubuje krizi dál a dál. Tohle řekla, když už o situaci věděla a měla čas s tím nějak naložit, žádný zkrat, bylo to úmyslně.
Nessie: to je fajn, že to máte takhle v pohodě
taky jsem se docela bála, jak dcerka přijme mého přítele, ale měli jsme štěstí, myslím, že už teď ho má radši než vlastního tátu, ale nikdy neříkej nikdy, puberta s ní pomalu začíná mlátit a z milé klidné chápající holčičky se chvílemi stává brečící histerka, která pěkně držkuje a frká a mlátí dveřmi...
Nessie: mám dva sourozence. Stašího o tři roky a mladšího o čtyři. Se starším jsme se rvali jako koně, žárlili jeden na druhýho, každý měl jiné zájmy a povahu, ale i kdybych to tehdy nepřiznala, přesto byl mým vzorem a když o něco důležitýho šlo, postavili jsme se jeden za druhýho. S mladším jsme ne naopak nervali nikdy, byli jsme povahově i zájmově daleko bližší. I když mezi námi všemi nějaká rivalita byla, nikdy to nepřesáhlo mez, že bychom jeden druhýho přestali mít doopravdy rádi a nedejbože mu přáli něco zlýho. To samý bylo s rodičema. Taky nás spousta věcí štvala, zlobili jsme a revoltovali - ale nikdy v životě by nás nenapadlo je třeba uhodit, nadávat jim nebo chtít, aby se jim něco stalo. To je úplně mimo moje chápání. Je to jak píšeš, když měli radost oni, měli jsme ji i my a naopak.
Já jsem teda v pubertě byla taky pěknej parchant, mlátilo to se mnou hodně, ale něco takovýho jako tahle slečna bych si neodvážila snad ani pomyslet. Rodiče nás nijak nemlátili, ale pár facanů jsem v té době slízla. Tenkrát mi to připadalo hróózně nespravedlivý, ale dneska se jim vůbec nedivím uznávám, že mi to patřilo. Kdybych řekla mámě, ať potratí, nejspíš bych se tejden nezvedla z postele, jak bych byla domlácená. A právem.
lee: Ano, řekla jsem několikrát, co jsem neměla - ale taky jsem si za to pak nesla následky. Tady ta holčina je holt musí nést taky....
Linda: Ano,považuju to za naprosto normální, když se ptáš. Jsme přece proboha všichni jedna rodina, žijeme společně a tak i o povinnosti se dělíme společně.
samozřejmě respektuju, že můj 19-letý syn má už svůj osobní život, své přátele a svůj čas si organizuje sám podle sebe. Nicméně, když je potřeba, tak prostě řeknu: "Já potřebuju, abys dnes vyzvedl malýho u babičky a pak ho doma tak 2 hoďky hlídal, je to možný?"
Neptám se poníženě, jestli by mohl, ale prostě to oznámím a považuju za samozřejmost, že pokud nemá nic důležitého, tak mi vyhoví - proč by taky neměl? Nijak jeho hlídacích služeb nezneužívám, navíc jsem níže psala, že k sobě s bráškou mají krásný vztah, ale když prostě potřebuju hlídání, tak se neptám, ale oznamuju.
To bych se ho takymohla třeba ptát, jestli by nebyl tak laskav a neskočil se psem, psa jsem si taky koupila já, ale považuju za samozřejmost, že když potřebuju, tak se psem půjde - právě proto, že jsem rodina a spolupracujeme a neděláme si naschvály, ne? Já pro něj taky dělám dost věcí, který bych nemusela a dělám je bez řečí....
Nějak to nechápu, tohle téma.... 
ještě k tomu co holčina řekla mámě, bylo opravdu dost hnusný a člověk by si měl dát pozor, na to co vypustí z pusy, ale ruku na srdce, kdo někdy v afektu neřekl něco, co vlastně říct nechtěl a čeho by pak litoval...
A hlavně ať se odstěhuje, protože by pak mohla tomu dítěti ještě ublížit. Třeba ho nějak zmlátit nebo něco podobnýho. Není nic jednoduššího než si vylejvat vztek na bezbranym tvorovi 
Nessie: Ano, a i dneska když má partnera, který se nechová úplně podle mých přestav o tom jak by si moje maminka zasloužila, jí do toho nekecám, naučila jsem se ho mít ráda, takovýho jakej je a mámě pěknej vztah.
.jpg)
Nessie: ty skutecne povazujes za normálni a správne aby si nekdo poridil dite a staralo se o nej cely siroky daleky pribuzenstvo? Je to moje dite (moje a partnera) = moje zodpovednost, moje starost. Ano pokud nekdo projevi touhu vzit ho na procházku / do kina/ na vikend fajn, ale nemuzu to po nikom vyzadovat. At uz se jedná o teticku, babicku a nebo starsiho potomka....tot muj názor!
Verera: ano souhlasim, odstehovani povazuji také za moji osobni prohru. Ale co s tim ted? Mám bezhlave trvat na bydleni doma a pres moji mrtvolu vlak nejede, protoze jinak je to moje prohra? A nebo mám dát prostor pro zlepseni vztahu i kdyz metoda zlepsovani (=odstehováni) se mi nelibi? Jsme pro moznost c.2. (od srpna ji budu praktikovat u nás doma. Nelibi se mi to, neverim ve zlepseni, ale jiné / lepsi vychodisko neznám tak proc nezkusit toto???)
caira: no jo, tak když máš takovouhle blbou zkušenost, tak se nedivim, že si nasr..., ale znám i rodiny, kde jedináček vychovávaný jedním rodičem, úplně normálně přijal partnera i další dítě a nprmálně to funguje. záleží na tom, jak to zařídí ten rodič a k čemu toho jedináčka vychovává.
