Dcera mi chce organizovat život
.jpg)
Mám trápení se svou čtrnáctiletou dcerou. Vím, že je v pubertě a určité výstřelky v chování k tomuto věku patří, ale u nás je to o něčem jiném. Asi jsem to já, kdo je příčinou jejího sobectví, patrně jsem ve výchově udělala něco špatně. Snažila jsem se dát jí vždy to nejlepší a teď sklízím plody svého snažení.
Dceru jsem v podstatě vychovala sama. S jejím otcem jsme se rozvedli, když jí byly čtyři roky. Navštěvuje ho pravidelně každý druhý víkend, i když vlastně v poslední době už to tak často nebylo. Když jí bylo deset, otec se znovu oženil a za rok se jim narodilo dítě. Tehdy už tam dcera nechtěla moc jezdit, myslím, že na nového sourozence žárlila. Vadil jí i pláč miminka a tvrdila, že se tam cítí, jako by nebyla vítaná, všechno se prý točí jen kolem toho dítěte.
Nenutila jsem ji, takže návštěvy se výrazně omezily a myslím, že ani jejímu otci to nevadilo. Nikdy nevyvíjel žádné úsilí a nedožadoval se v daném termínu dceřiné návštěvy. Jen vzal na vědomí, když mu zavolala, že nepřijede.
Já s ní byla sama, asi dvakrát jsem sice měla jakýsi vztah, ale nikdy to nebylo nic trvalejšího. Věnovala jsem se jí maximálně a snažila se, aby jí nic nechybělo. Měla jsem radost, že se mi to daří a dcera netrpí žádným nedostatkem. Jezdila na tábory, školy v přírodě, oblečení a vybavení měla přiměřeně ke svému věku, mohla jsem jí leccos dopřát. Samozřejmě za přispění mých rodičů, pro které je to jediná vnučka a snesli by jí doslova modré z nebe.
První konflikty nám začaly před více než rokem, když jsem se seznámila se svým současným přítelem, vlastně nyní už nastávajícím manželem. Dceři dlouho trvalo, než ho vůbec začala jakž takž akceptovat, a ani dnes z něj není zrovna odvázaná. On se sice snaží, ale není mu to nic platné. Ona ho v podstatě ignoruje a vůbec ho neuznává. Když se k nám před čtyřmi měsíci nastěhoval, přijala to velmi neochotně. Doufala jsem, že si časem zvykne, ale zatím to tak nevypadá.
A teď navíc přišla pro ni další rána. Jsem totiž těhotná. Miminko, jsme si s přítelem přáli, mně už je skoro osmatřicet let, moc času už nemám. Když jsem zjistila, že se to povedlo a já čekám dítě, byli jsme oba neskutečně šťastní. Přítel mne hned požádal o ruku a začali jsme chystat svatbu..jpg)
Samozřejmě jsme informaci jak o svatbě, tak o budoucím miminku sdělili i dceři. A tehdy nastal zlom. Ona dostala doslova hysterický záchvat, vyčetla mi, jak jsem si mohla něco takového dovolit udělat bez porady s ní, že i ona do toho má snad co mluvit, když je moje dcera a žijeme spolu v jednom bytě. Že už jsem na ni udělala jeden podraz, když jsem domů „přitáhla toho cizího chlapa“ a teď že tady bude nějaké uřvané smrádě, o které ona v žádném případě nestojí a už předem ho nenávidí.
Po tomhle jejím proslovu se mi udělalo úplně špatně. V první chvíli jsem se nezmohla ani na slovo. Když jsem to trochu vydýchala, snažila jsem se dceři vysvětlit, že i ona bude mít jednou svůj život a bude si ho chtít žít po svém. Že je to normální, že mají lidi děti, že se v rodině rodí sourozenci a není na tom vůbec nic nenormálního. A taky jsem jí řekla, že je opravdu nevhodné, abych se jí já, jako její matka, ptala na svolení, zda smím mít přítele a dítě. Že to jsou věci, do kterých by děti rodičům opravdu mluvit neměly, protože jim to nepřísluší.
Od té doby máme doma peklo. Dcera se chová naprosto nesnesitelně, vyvolává konflikty, je sprostá. Klidně mi řekne, že by byla nejraději, kdybych toho parchanta potratila. Asi si dokážete představit, jak mi z toho všeho je zle.
Mí rodiče jsou do celé situace zasvěcení a nabídli, aby dcera alespoň na čas, než se s tím vším srovná, bydlela u nich. To by teoreticky problém nebyl, naši žijí kousek od nás, máme to k sobě dvě stanice autobusem, ale já nevím, jestli by tohle řešení bylo správné. Bohužel, naši to už zmínili i před dní a ona s tím nadšeně souhlasila, prý bude radši u babičky a u dědy než u nás.
Připadám si hrozně. Nikdy bych si nemyslela, že budu něco podobného někdy řešit. A nevím, jak se zachovat. To přestěhování k prarodičům by sice některé problémy vyřešilo, ale vlastně jen zdánlivě. Pro mne, jako pro mámu, je ta představa nepříjemná i z toho důvodu, že bych si připadala, že se dcery zbavuju. Co byste udělaly na mém místě?
19.4.2012 Rubrika: Děti. Výchova, škola | Komentářů 183 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Dcera mi chce organizovat život
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Nessie: Normální a samozřejmé to je v rozumné míře. Pokud si starší dítě nemůže jít hrát se svými kamarády, aniž by s sebou vleklo mladšího sourozence nebo ho dokonce musí brát i na rande (ano, to se běžně stávalo spolužačce), tak už to vpořádku není. Jde o míru. Zrovna tak není vpořádku, aby průšvihy, které se stanou v nepřítomnosti rodičů vždycky odnesl ten starší, bez ohledu na to, kdo je skutečný viník, protože on přece má mít rozum a měl mladšího hlídat. I starší dítě pořád dítě a nemůže mít plnou zodpovědnost nad sourozencem, nehledě na to, že mladší sourozenci dost často mají tendenci usměrňovací snahy těch starších ignorovat se slovy "nejsi moje máma, tak neporoučej".
A je-li starší sourozenec už ve věku, kdy má jistou volnost v plánování svého času a svých aktivit, mělo by se podle mě o hlídaní mladšího dopředu požádat a respektovat, pokud už dítě na danou dobu má jiný plán, ne že v "úterý večer hlídáš a žes chtěla jít s kamarádkami do kina je mi jedno".
.JPG)
Linda: Verera: 
líp bych to neřekla...
Pořád přemýšlím o tom stěhování- kdyby tohle chtělo udělatmé dítě, brala bych to jako svou osobní prohru.Že mu nedokážu dát domov, ve kterém se cítí dobře.
Asi bych to dovolila jen v případě, že by se začalo chovat dospěle, sedli bychom si spolu a zcela věcně probrali vše. Důvody, představy moje, její , prarodičů, u těch důvodů zkusit najít jejich podstatu jít do detailu- teda ne, že tu bude uřvanej parchantík, ale co konkrétně vadí- hluk, no možná, ale to není jisté, bude odstrčená- co tím konkrétně myslí, v jaké situaci jí to vadí, pochybuju že když nebude tak kontrolovaná, bude mít námitky...
Prostě pokud něco chce, musí si to obhájit, musím si být jistá, že jasně chápe dosah toho činu, musí vědět, že ji to nezbavuje zodpovědnosti za své jednání a povinnosti jí zůstávají.
Ono je ale možné, že po takovém rozhovoru se ujasní spousta sporných bodů a najednou už to s tím stěhováním nebude tak žhavé.
jelítko: Přesně!!!!!!!!!!!! Normální dítě, i když je v pubertě, přece snad přeje své mámě štěstí, ne???? 
caira: No tak to asi žijeme každá na jiné planetě, jinak si to neumím vysvětlit - to tovoje procentuální rozložení.
Já jsem se setrou 6 let od sebe, byla jsem starší, muslea jsem ji hlídat, vyzvedávat ze školky, hrát si s ní, dokonce jsem se s níé i učila - a někdy mi to zatraceně lezlo krkem, ale svou sestru jsem milovala a miluju dodnes nejvíc na světě a vztah máme skvělý.
Moji bratranci jsou od sebe taky 16 let, rozuměli si, pokud vím vždycky a rozumí si dodnes a co tak přemýšlím o kamarádkách, které mají víc dětí, tak vím jen o jedné, kde sourozenci opravdu pěkný vztah nemají, nesnáší se - ale ti jsou od sebe jen cca 2 roky.
Takže fakt nějak nepozoruju, že by sourozenecká nevraživost až nenávist byla něco běžného
A hlavně - proboha lidi - vždyť to bylo přece vždycky naprosto normální věc, že starší sourozenci pomáhali s těmi menšími, hlídali je, u početných rodin dokonce částečně zastupovali tu matku!! Jaktože teď najednou je to něco nehorázného chtít po starším dítěti, aby pohlídalo mladšího sourozence???? To je snad přece normální a samozřejmé, ne???
Jinak na tvém místě bych jí sbalila kufry ať táhne a srůstá. Bude to asi pěkná svi.., když ti dokáže říct, že by byla radši kdybys toho parchanta potratila.
No já jako dcera mámy, která zůstala sama se dvěma dětma můžu říct, že vždycky když si našla partnera, tak jsme byli s bráchou šťastní s ní, když se rozešli, byli jsme smutní s ní a kdyby s některým z nich otěhotněla a chtěl si jí vzít, tak bysme opět byli šťastní s ní a těšili se na případného sourozence. Tenhle parchantismum co je popisován v článku hodně nesnášim a nikdy nepochopim, asi to bude ale výchovou, nevim...
Co mi teda připadá zásadní:
1) nevnucovat partnera- není pravda, že pokud tyse s někým rozhodneš žít, dcera z něj musí být nadšená nebo to aspoň schvalovt a dávat najevo. Měla by se chovat slušně, jako kdyby to byl třeba podnájemník nebo dlouhodobá návštěva. Všechno ostatní je na ní. Dala bych jí co největší možnost volby, jestli se bude chtít účastnit společných aktivit a on by měl být natolik rozumný, že dá prostor společným aktivitám matky a dcery a najde si občas jiný program. Čím víc jí ho budeš nutit, tím víc se ona bude bránit.
2)nevnucovat dítě - nenutit ji pomáhat, nevyužívat jako chůvu. Nikdy, pokud ona sama si o to neřekne. Ani jí to nenabízet jako možnost. A ujistit ji co nejdřív, že to po ní chtít nebudeš.
Možná jsi někdy dřív udělala chybu, že jsi s dcerou víc nemluvila. V tomhle věku už nějaké zákazy a pokyny moc nezmůžou, mnohdy se dají děti usměrňovat jen díky jakémusi poutu, které vzniklo v předchozích letech a které jim brání dělat věci, se kterými rodiče nesouhlasí , nechtějí rodičům ubližovat a respektují je. Vlastně se už korigují sami. To už se v tomhle věku doženě těžko.
Ja myslim, ze v momente, kdy rodice stavi jednoho ze sourozencu do role "chuvy", popr. davaji najevo, ze jedno z ditete je vic protezovane, ma byt to rozumne, je to chytrejsi atd. To je podle me vychovna chyba. Nedivim se pak, ze to znevyhodnene dite nema sourozence rado a nenajdou k sobe cestu...
.gif)
Milda3: hele nesuď, když naznáš..
se ségrou si nerozumíme ohledně výchovy dětí, já mám dvy syny.... ona vytouženou dceru a dlouho očekávanou vnučku. Netušíš nic, tak fakt nesuď
Nevíš, jaký to je, poslouchat celý život, jak je ségra skvělá (přestože já mám vš a ona ne) a jak se babička konečně dočkala té vnučky aspoň od ségry, když holt ne ode mne
a ségra? no ta si v tom ohřává polívčičku a využívá situace
Myslim, ze tohle je jednak vychovou (nesnazila ses nahodou holce vynahradit to, ze po narozeni sourozence u tatovi rodiny tam uz najednou nebyla stredobodem?), povahou holky i nestastnym vekem. Ale jsou urcite meze, ktere by nemelo dite prekrocit (v jakemkoliv veku, nakonec nejen dite, ale i dospely) a to je ublizovani (fyzicke a psychicke), provokace, naschvaly a zloba. Kecy o potraceni a dalsi chutovky, to uz je fakt moc. Tohle by si nemela dovolit nikdy. Muze rict nazor (rozcarovani z noveho chlapa i pote miminka docela chapu), ale rozhodne nema rozhodovaci pravo. Ona jednou taky bude chtit mozna mit partnera, manzela a treba i zalozit rodinu, ma na to pravo tak jako ted ty.
Jestli ji pustit k prarodicum nevim. Myslim, ze za urcitych podminek (poprosit prarodice, aby napr. moc holce nepovolovali retez, ve snaze ji ulehcit zivot, atd... ) ano, s moznosti "dcero ma, mam te rada, i kdyz si takova a makova, az budes chtit, muzes kdykoliv prijit, dvere mas vzdy otevrene... mam te rada, ale vyzaduju striktne normalni a slusne chovani... zadne sceny a drzost. Jinak pozadavek, aby zdarne dokoncila skolu a mela u prarodicu povinnosti, o tom se snad ani zminovat nemusim...
Jinak co se tyce vztahu k novemu sourozenci (je jedno, ze jsou daleko od sebe vekove, sourozenci to jsou), to se proste uvidi. Ono je to hodne i o povahach, nejen o tom jak delako od sebe jsou. Jsme se sestrou o 7 let, ja ta starsi. Jsem hrozne rada, ze ji mam, rikam, ze to nejlepsi, co mohli nasi pro me kdy udelat je moje sestra 
Byli i okamziky, kdy jsme se rubaly, nadavaly si (to ovsem nebylo rodici tolerovano, takze tyhle potycky probihaly mimo jejich zorne pole 
), ale i presto jsme se mely rady a dnes se proste milujem...
Bellana&spol : neusnadnovali, halt meli pocit, ze se musim e mit nutne radi a pako chtelo vsude s mnou, takze jsem ho preci brat musela. A ad rozdily... "jsi starsi , mas mit rozum" , " alet y jsi preci holka".. na to jsem alergicka dodnes. zavidim vsem, co zadne sourozence nemaji.
K prarodičům bych ji nedávala, to je od ní trochu truc a trochu beznaděj. Máma si přivedla cizího chlapa, bude s ním mít harantíka, takže o ni už nestojí, půjde tam, kde ji mají rádi. Cítí se odstrčená, zrazená a tím , že půjde k prarodičům se jen utvrdí v tom, že o ni máma nestojí a vztahy to definitivně zlikviduje. A nebo možná se bude cítit vítězně, že to mámě natřela a té bez ní bude smutno.
Pokud už by se měla stěhovat, tak tak, jak píše Linda - dát jí najevo, že ji považuješ za dospělejší, rozumnou, zodpovědnou za svá rozhodnutí, že ji tím rozhodně neodstrkuješ ani nepodléháš chvilkovému rozmaru - pokud by se tipovedlo sis ní sednout a věcně probrat co si od stěhování slibuje, jak si to představuje apod., bylo by to fajn. I když v tomhle stav těžko říct.
I když pokud to beru podle syna, tak ten , pokud se chová nesnesitelně, tím vlastně chce získat ujištění, že ho mám ráda za všech okolností. Takže by jakékoli odstěhování, byť by o něm básnil, bral jako potvrzení, že o něj nestojím.
On je i schopen ve vzteku říct (výjimečně) dost ošklivé věci (ovšem slušně, má určité hranice), ale stačí, když mu v tu chvíli klidně řeknu, že to přehnal a omluví se, třeba mi řekne, že neví, co se to s ním děje, sám sobě nerozumí, trochu si popovídáme, on ze sebe vybije vztek, emoce se kterými si neví rady a je z něj zlaté dítě. On to je věk, kdy se sami v sobě nevyznají. Jen potřebují ujištění, že mají pořád domov a rodiče jsou ochotni to nějak přečkat než bude líp.
Nessie: Tak to si moc važ svého syna, to myslím upřímně a vážně.
A to , co jse nnapsala jako svoji zkušenost, není všeobecná pravda, ale dejme tomu 80% procetn pravda... Tvůj syna jeho obdivuhodný přístup spadá do těch 20% (a i to se mi zdá moc)
No, chyba se někde stala. Já si myslím, že jste jí měli říct dřív, že hodláte mít dítě. Ne ptát se jí, jestli můžete nebo jestli by jí to nevadilo, ale připravit ji na to, že ta situace přijde. Protože se jí prostě obrátil domov vzhůru nohama a ona se to dozvěděla naprosto nečekaně a podle toho reaguje, jak už to puberťáci umějí. Když sis našla přítele, počítám, že jsi jí o něm taky nejdřív řekla, než měl doma nastěhované kufry. Teď bych asi využila dočasné bydlení dcery u babičky a počkala, až situace vychladne.
